Začarovaná noc. (5)

"Emo! Ahoj, tak rád tě vidím." Michael mi otevírá dveře a já mám pocit, jakoby snad toto byla brána do samotného pekla. Jsem nervozní, ale nedávám to najevo. Usmívám se na něho, i když v duši cítím nenávist. Políbím ho, i když bych mu nejraději vrazila pěstí. Ovládám se. A ještě hodně dlouho budu muset.
"Ahoj Michaeli." Jak těžké je předstírat. Jak těžké je lhát.
"Půjdeme?" Ptám se ho s očekáváním, že řekne - ne, to co se dělo byl jen pohý sen - ale on odpoví, tak jak bylo zřejmé už od začátku.
"Ano, jsem připravený. A ty?" Tak hloupá otázka, jak se mám připravit? To snad ani nejde. Nebo snad ano?
"Ano." Zalžu, jako obvykle.

Jdeme až na konec ulice. Procházíme lesem a já si myslím, že jít v noci, asi bych se zbláznila strachem. Les je hustý a cestu nám osvětluje sluníčko. Stromy jsou krásně zelené a vlastně - začínám se cítit docela uvolněně. Dívám se kolem sebe a poslouchám okolní hluk. Kolem nás prolétné pár srnek a já se jen divím, že jsem tady nebyla nikdy dřív. Je to takový kousek od města, ale je tu klid a ten já tolik potřebuji.
Ale ne.
Asi jsem to zakřikla.
Před očima mi mizí realita.
Padám.
Opět vidím, to co se mi zdálo tolikrát. Blondýnka jenž běží hustým lesem. Ale né. Ten les znám, někde jsem ho viděla. V tom lese jsem teď já. Běží, vidím její tvář. Je to ona. Ta dívka, co omdlela u nás ve škole. Je mi jí líto, ale scéna se ještě nedokončí a už vidím druhou. V místnosti, kde je tolik lidí. Vidím jim do tváře. Pár z nich znám, jsou od nás ze školy, ale jeden je o něco starší. Dá se říct, že mu je tak čtyřicet. Ale co tam dělá? Mluví na něho, ale co říkají nevím. Snad jen mohu s jistotou určit, že se jedná o jejich vůdce.
"Emo!" Volá na mě Michael. Je vyděšený a tak jediné, co mě napadne říct je ...
"Co se děje? Proč si vyděšený?" Nechápavě se na mě podívá a já chápu konečně, co se stalo.
Musím se smát.
Nejde to jinak.
Michael se taky směje.
Řekla jsem mu, že jsem v pořádku a je to jen vysoký tlak. Na nic už se neptá a tak pokračujeme cestou.
"Za chvíli tam budeme" Mluví polohlasně. Jako by snad někoho mohl vzbudit. A nebo jako by bylo vše pod kontrolou, celý les.
"Dobře." Se zatajeným dechem pokračuji v cestě. Bojím se, jako nikdy před tím. Cítím se hrozně. Třesou se mi nohy a chce se mi brečet. Ale sakra Emo, přestaň! Snad něco vydržíš. A jen co si to říkám v duchu, zazvoní mi mobil.
SMS od Ireny.
"Emo, buď v klidu. Petr je kousek od vás. Je připravený. A my tě taky ochráníme. Neboj se a dělej co máš. Pa Irena. PS: sms raději hned smaž!"
A to jsem také udělala. Michael se ptá, kdo mi píše. A když mu řeknu, že se schání matka, jeho výraz nevypovídá moc o tom, že by se mu ulevilo. Vidím jeho žárlivý pohled.

"Jsme tady." Michael se začíná usmívat.
"Aha." Je to starý dům. Nečekala bych ho tady. Vcházíme tedy dovnitř. Vše je tu staré. Obrazy, nábytek i ten koberec. Vidím to kříž, jen je obrácený, což mě vůbec nepřekvapuje. Mrazí mě po zádech. Představte si ten nejhnusnější horrorový příběh a já vám mohu říct, že tady by se dobře natáčel. Chtěla bych odejít a když už chci Michaelovi říct, že na to nemam a když už to chci říct i Ireně - vysílačkou, jenž mám v uchu - někdo mi zaklepe na rameno. Leknu se, až uskočim.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Nevěřím svým očím. Předemnou stojí Petr. Ale co tu dělá? Proboha. On se k nim snad taky přidal. Jen to ne! Jak jen by tohle mohl udělat. Můj výraz vypovídá o všem. Stojím, jako bych byla k zemi přikovaná a Petr se usmívá od ucha k uchu. Michael totéž. Je mi na zvracení. Chtěla bych zmizet, ale něco mi to nedovolí, snad ten strach.
"Nic se neděje." Chtěla jsem říct: "Nic se neděje Petře." Ale pak mi to došlo.
"Jmenuji se Petr." Dívá se na mě tak vážně, jak jen to je možný a pak když se Michael otočí, na mě Petr mrkne.
"Jsem Ema, těší mě." Celá ta scéna mi přijde vtipná. Ale nesmím se smát.
Jsme něco jako herci. A naše divadlo, se nám opravdu hraje dobře. Děláme, že se neznáme a když se seznamuji s jinými lidmi, nejsem nikomu podezřelá a ani Petr. Smějeme se a bavíme, jako normální lidé. Ale pak mi řeknou, že je čas na obřad. Ještě před tím, než to začne, se jdou ostatní včetně Michaela připravit. Já s Petrem stojím na chodbě a rychle se ho ptám.
"Co tu děláš?"
"To samí co ty."
"Nečekala bych tě."
"Já vím." Usmívá se ještě víc a já si říkám, že bych ho nejraději praštila, protože překvapení nemám ráda.
"No tak pojďte také. Můžete se dívat." Říká jeden, nevím jak se jmenuje, ale jelikož mi všichni přijdou jako cvoci, řekněme že je to cvok 1.
"Jen dívat, to je skvělý Petře. Nemusíme projít rituálem."
"Asi ne. Uff, ulevilo se mi."
Jdeme tajemnou uličkou, ne že by jich tady bylo málo, ale proplétáme všude možně, protože ten barák ač se nezdá, je docela veliký. Jdeme po schodech dolů, kde jsou všude svícny a dál už je samotná ona místnost, kde se konají obřady.
"Michaeli, prý se můžeme jen dívat."
"To ano." Potvrdil mi Michael ůžasnou zprávu. A mě s Petrem se ulevilo.
"Jste tu teprve poprvé. Můžete se dívat." Potvrdil cvok 1.
A tak si stoupneme s Petrem o kousek dál a díváme se. Já vyndavám fotoaparát a vše fotím, tak aby mě nikdo neviděl. Daří se mi to dobře. Nikdo zatím nepojal podezření. Ale né. Sakra jeden mě viděl. Teď něco šeptá druhýmu. Je to jak tichá pošta a všechny pohledy směřují na mě. Pak promluví vůdce, ze kterého jde takový strach a respekt.

"Tato místnost je svatyně.
V této svatyni nejsou zrádci.
Zrádci jsou vždy potrestáni. "

Jeho hlas je tak silný. Začínám se třást. Všichni se dívají na mě.
"Proč to tu fotíš?" Zeptal se Michael s vážnou tváří.
"Jen jsem chtěla památku." Odpovím koktavě.
"Lže!" Křičí jeden.
"Je to zrádce, musíme se jí zbavit!" Huláká jako na lesy druhý.
"Mrcha" Křičí všichni jednohlasně, kromě Michaela.
"Omlouvám se." Snažím se usmát se, ale to se mi nepodaří. Místo toho se mi na tváři objeví škleb.
"Pojď sem!" Mluví na mě zase ten hlas, jenž je tak sám o sobě zlý.
Místo toho však popadnu Petra a utíkám, co mi nohy stačí. Foťák beru samozřejmě s sebou. Najednou běžíme s Petrem tak rychle, že se sama divím, jak jsem rychlá. Oni běží za námi. Utíkáme, co nám nohy stačí. A pak.
Policie zasáhne.
První zatýká Michaela.
On se na mě dívá.
Zastavím se a tečou mi slzy. Stále jich pár za námi běží a policie zatýká jen těch pár včetně Michaela. Ale na ty dva něják zapoměli, nebo je nespozorovali. A tak mě Petr bere za ruku a běžíme. Nakonec jsou u nás,ale můj společník jednomu dá pěstí a kopne ho do obličeje. Ten se skácí na zem. Michael do něho ještě silou kope. Na mě se vrhne ten druhý. Já jsem se naštětí učila sebeobranu a tak se o sebe taky postarám. Oba leží na zemi a Petr se na mě s údivem dívá. Asi jsem opravdu osmí div světa. Přijde mi, že poslední dobou na mě takhle civí každý.

Všichni jsou zatčený.
Michael také.
Mám výčitky svědomí.

Nechtěla jsem aby to takhle zkončilo. Ale pomohla jsem. Fotografie, které jsem pořídila, byly dobrými aliby. Vše nakonec celkem dobře dopadlo. Michael mě teď nenávidí. Ale já to udělala pro jeho dobro. Irena mě a Petrovi z celého srdce poděkovala. A na mě a na Petra čekají další případy. Jsem ráda, že mám nového parťáka.

Ve škole se chovám jako by se nic nestalo. Nikdo neví, co se stalo. A já sama jsem z toho ještě teď vyjukaná. S Petrem se teď dost stýkám a myslím, že se mezi námi vytvořilo silné poutu a s přibývajícím nebezpečím to pouto roste. Mell - moje nejlepší kamarádka - teď už konečně ví, co se mi děje. A věřte, nebo ne, stojí při mě a věří mi. Nepřišlo jí to moc divný. Když jsem jí totiž řekla, v čem je má jedinečnost a včem se liším od ostatních, řekla mi :"Emo, ty jsi byla vždycky zvláštní a já se ničemu už nemůžu divit." usmála jsem se na ní a ona na mě také. Byla jsem ráda, že to ví. Irena je teď, něco jako má druhá matka.
A já žiju.
Naplno.
Tak, jak si zasloužím.