Začarovaná noc. (6)

Nádherná krajina. Hory se tyčí až do nebes. Není nic. Jen já a příroda. Kousek odemě je pekrásné, průzračné jezero. Tyrkysová barva je tak nádherná, je to asi má nejoblíbenější barva. Není nad to zajet si s pár kamarády do hor. Jsme daleko od civilizace, od materialistického světa. Jsme v tak překrásném prostředí. Budu se moci uvolnit, tak moc to potřebuji po tom co jsem si ještě před ani né měsícem prožila. Chata, kterou jsme si obědnali máme jen kousek od přírodní rezervace. Je fajn, že jsem si vydělala a mohla jet do Kanady. Miluju to tady. Asi před hodinou, když jsme sem přijeli, jsme uviděli nádherného medvěda. Potkat je ve volné přírodě je opravdový poklad. Nejsem však sama, co se rozplívá nad tou nádhernou krajinou. Mell je nadšená stejně tak jako já. Konečně se odpoutala na čtrnáct dní od rodiny a starostí. Část jsem ji zaplatila, protože jsem ji opravdu chtěla vzít s sebou a vím, že dříve, než by si něco vydělala, by jí peníze vzala matka. Líbí se jí tady. Mell s sebou vzala svého přítele Alexe a já zase Petra.

" Slyšíte to?" Ptá se se zaujetím Petr.
" Ano, všude kolem nás. Ty nádherné zvuky zvířat. Je to kouzelné." Přitakala Mell. Je zajímavé je pozorovat. Oba dva si vše do detailu fotí. Normálně by mi to ani tak nevadilo, docela jsem si za těch pár hodin, co jsme tady, zvykla na cvakání fotoaparátu. Ovšem problém nastává, když vás začnou fotit a to ještě ve chvílích, kdy něco říkáte. Ty fotky jsou pak zvláštní, no spíše já jsem na nich zvláštně. Ale beru to pozitivně. Alespoň se zasmějeme, nad tím jak nejsem fotogenická.
"Cítíte to?" Ptal se Alex.
"Ovšem Alexi. Tomu se říká čistý vzduch. Žádný smog od aut, na který jsme zvyklí. Konečně se mohu nadechnout!"
"I já. Docela nezvyk." Začíná se Alex smát. A nálada je tak uvolněná. Mám pocit, že tento výlet se nedá nijak zkazit. Jsem očarovaná tou nádhernou krajinou. Jakto že jsem nikdy neviděla druhou stránku naší Země? Pokaždé vidím jen velká města a lidi, co se stále někam ženou. Ale tady? Tady jste jen vy a příroda kolem vás. Čas se zastavil. Realita je jiná, lepší.

Začíná se stmívat a my jdeme konečně do chaty. Je moc hezká a útulná. Jediné co bych vytkla, jsou ta mrtvá zvířata, jenž jsou tak vyvěšena, jako by to snad byli nějáký trofeje. Hm. Asi to jsou trofeje, zvláště tech, kteří je chytili. Jdeme chodbou a najednou jsme v obýváku. Všichni jsme zničení a tak se usadíme na pohovku. Naproti nám stojí obrovský, nádherný krb. Není tu televize a mě to ani tak nevadí. Konečně jsme pryč z civilizace a tak je zbytečné mít tady zprávy o tom, co hrozného se ve světě děje. Od toho mám své sny. Vždy mi ukážou něco strašného. Snad je tay mít nebudu. Nad hlavou krouží zvláštní lustr. Jen se do něho podíváte a točí se vám hlava. Je spirálovitý a tak se raději podívám za sebe. Stojí tam veliká lampa, která je také spirálovitá. Stoupnu si a jdu se podívat do kuchyně. Je moc hezká, nijak zvlášť veliká, je ovšem útulná. Vracím se opět do obýváku a hned napravo jsou schody. Nahoře jsou naše pokoje. Máme dva pokoje a dvě koupelny. Je to luxusní bydlení a taky to bylo drahé. Šetřila jsem si dost dlouho a teď se mi to vyplatilo.
Večer si ještě nějákou dobu povídáme, ale jelikož jsme všichni unavení z letadla, jdeme si lehnout. Pomalu usínám. Nelsyším okolní zvuky a jediné co vnímám, tak to svůj dech. Ve dvě hodiny ráno sebou trhnu. Zdál se mi nějáký hloupí sen. Šla jsem do lesa a všude kolem sebe viděla stánky s jídlem. Není to takový sen, který by mi říkal minulost, či snad budoucnost. Protože kdyby ano, tak mi teď nekručí v břiše. Usměji se nad svými úvahami a kouknu se na Petra. Spí. Jako obvykle. Jdu po schodech dolů do kuchyně a napiji se mlíka. V tom však ztrácím pojem o realitě a mé tělo padá dolů. Snažím se zachytit se o kus nábytku, ale neudržím se a padám.

Procházím se krajinou a slyším několik výstřelů. Bojím se, i když vím, že nikdo nestřílí po mě. Představuji si, že jsem u pachatelů a ihned, jako když letím světelnou rychlostí, jsem u nich. Vidím spoustu mrtvých zvířat. Chudáci. Nechci se na to dívat, ale koho to zajímá. Sen se mi zdá dál a já vidím další kousky. Muží, jenž stříli po zvířatech, také berou kožešiny z mrtvých těl. Není to hezký pohled, ale těch zvířat je mi nesmírně líto. Najednou slyším kroky za sebou. Nemám strach, jakoby tam byl někdo, kdo není zlý.
Je to pár lidí, kteří mají zbraně. Řekla bych že ochranáři. Postřelí spoustu pachatelů, ale dva rychle utečou. Než zjistím, co se bude dít dál, opět se probudím. Polil mě studený pot a já se chvěji. Není to jen tím, že jsem viděla hroznou minulost, nebo budoucnost, je to také tím, že v krbu dohořel oheň. Jdu tedy do obýváku a zapálím oheň, který už zhasl. Konečně mám cit v rukou i nohou. Celý sen mi dal zabrat. Na pár vteřin jsem ochrnula a musela tělo hodně přemáhat, aby se konečně pohlo. To se mi však stává, když jde o sny, které jsou zvláště náročný na psychiku. Teď jsem ale v pořádku. Jdu po schodech nahoru a lehnu si do postele. Trvá mi ještě dlouho, než usnu. Ale naštěstí se sen neopakuje a já se alespoň prospím.

Ráno vstáváme brzy. Dáme si snídani, jídla máme opravdu dost. Ale myslím, že vydrží tak na týden. Příští ponděli budeme muset šlapat do kopcích, protože obchod je dost daleko, od místa, kde bydlíme. Nežijeme přímo v oblasti, kde není ani živáčka. Máme tu vedle sebe několik chatek, které jsou obydlené, ale opravdové město s obchody je od nás daleko. Zatím si však nemůžeme ztěžovat.

"Včera večer jsem slyšel dole kroky." Začínal Alex naší konverzaci.
"Jo. To jsem se šla jen napít. " Řekla jsem popravdě, ale jedno jsem vynechala a to, co se dole stalo. Mell to ví a s Petrem jsem o tom ještě nemluvila. Ale myslím, že se Irena už zmínila o mých snech.
"Tak to si mi Emo nahnala docela strach." Mell s Alexem se začali smát. Já na ně jen tak nechápavě koukala.
"Myslela jsem si, že tam byl nějákej zločinec..."
"A nebo medvěd vid?" Začal se smát Petr a Mell najednou zvážněla.
"Ty se směješ, ale nečetli jste nic o tomto místě? Sice jsme vybrali místo v celku bezpečné, ale v minulosti zde byly problémy." Mluvila zcela s vážnou tváří a nahnala nám tak strach. A to nejen mě, ale i klukům.
"Problémy? Jaké problémy?" Ptám se ji se zadajeným dechem.
"Pytláci. Je čím dál víc případů, kdy se nacházení mrtvá těla zvířat, které nemají kůži, pytláci ji totiž prodávají za draho."
"Dobrý nápad, jak si vydělat." Směje se Alex a Petr se k němu přidá. Já na tom ovšem nevidím nic vtipného. Zvláště po tom snu, co se mi zdál.
Petr se na mě dívá, já ho však nevnímám. Jediné co vidím, tak to, jak se Petrovo rty pohybují.
"Emo!? Emo? Vnímej!" Kříčí na mě Mell.
"Promiňte, jen jsem se zamyslela." Usmívám se na ně. Aby věděli, že je vše v pořádku. A nebo není?
"Neboj, nic se tady nestane." Obímá mě Petr a já se zase cítím v bezpečí.
"Jistě, že ne. Vše bude v pořádku." A nebo ne? Jistá si tím tedy nijak zvlášť nejsem.
"A kdyžtak jim dáš pětí. Sebeobranu umíš na výbornou." Říká mi Petr a oba se tomu musíme smát. I když se na nás Mell s Alexem dívají všelijak, rozhodně myslím, že to moc nepochopili, zvláště protože jsme si incident se sektou nechali pro sebe. Raději.

Venku se procházíme a já stále myslím na ten sen.
Možná, že právě tohle bude můj další úkol.
Možná.