Babi...

Zase, zase jsem to udělala. Kolikrát se tahle situace ještě bude opakovat? Kolikrát ještě uteču sem na hřbitov, a kolikrát budu truchlit nad její smrtí? Věděla jsem že tu pro mě nebude věčně, přesto jsem se s tím nikdy nesmířila. Ona, byla můj vzor. Matka-babička, přesto pro mě ideál, ztělesnění moudrosti, rozumu a úcty. Kolikrát jsem tady už seděla a plakala, kolikrát jsem litovala toho, že se k ní nemohu přitulit a všechno jí říct? Nepamatuji se, nepamatuji se ani kolikrát jsem si prohlížela tu hrobku, támhle v koutě. Vždycky mě tak lákala. Nebo támhle ten kostelíček, stojí tady, jako kdyby sem nepatřil. Ten starý anděl u vchodu to tady hlídá, jeho kamenné oči sledují každého, i teď mě. Tváří se smutně, soucítí se mnou?
Ten člověk je tady zas! Nějaký mladý nafoukanec, který mě tady vždycky pozoruje. Zase ruší, ale já si přišla pro radu. Budu ho jako vždy ignorovat. Jeho touha oslovit mě je velká, ale daleko větší je jeho strach ze mě. Jsem tady až příliš často, sleduje mě?
Babi, chybíš mi. A babička s dědou tady už dlouho nebudou, cítím to. Kdo mi zbyde? Strejda? Ani ten tady nebude věčně. Máma je čím dál horší, přetvařuje se, nedokážu jí věřit. Táta? Je teď snílkem, věři v dobro. V dobro, které jsem již ztratila. Sestřička dospívá, mám o ní strach, je mladá a pro kluky atraktivní.
Ach jo, proč. Víš babi, já jsem tady kvůli někomu, kdo měl být součástí mé rodiny. Byl bratrem, sourozencem. Měl své chyby, ale to máme všichni. Ztrácím ho, ale jeho vinou. Byla jsem zaslepená. Asi mě zmanipuloval jako všechny ostatní. Víš babi, on si nalhával že může mít každou, ale já byla kamarádka, sestra, nešlo to. Je s ním větší trápení než s přítelem, je to úsměvné viď. I já se usmála.
Nemohu tady být věčně, utíkám ke smrti? Jestli ano, proč už dávno nevyužila některé z příležitosti? Měla jich mnoho. Co se mnou zamýšlí, že stojí opodál, bez kosy.