Netvor u jezera 2/2

„Co tady někdo chce o půlnoci?“ bručel si mladík, zatímco šel rozespalý ke dveřím. Otevřel dvěma mladým ženám.
To je ten samý, se kterým se hádal Vítek, uvědomila si Lucka. Byl mladší, než si původně myslela, tak okolo dvaceti, a vypadal velmi unavený.
„Co chcete?“ zeptal se otráveně.
„Ty nevíš, kdo jsem, Romane?“ oslovila kluka.
„Ne,“ odpověděl automaticky, ale pak se podíval na mladou profesorku a skoro zkameněl. „Zuzka?“ ujistil se. „Kamarádka mojí mrtvý sestry?“
„Je už to dávno, byl jsi malej kluk, když jsem tady byla a se svým nejlepším kamarádem a tvojí sestrou jsem po něm pátrala.“
Lucka tomu jen udiveně přihlížela a totálně nechápala, co se děje okolo ní. Její profesorka není tím, kým se zdá, a pak je tu ještě ON...
Co ji ještě čeká?
„Můžete jít dál, jestli chcete,“ pozval je mladý muž. Lucka se jen podívala na svoji profesorku
a když viděla, jak přikývla, kývla taky a následovala ji do domu.
„O půlnoci hostina?“ podivila se možná-profesorka při pohledu na jen napůl snězené jídlo v obývacím pokoji.
„Jako bys mě neznala,“ odpověděl hostitel. „Už jsme si se sestrou zvykli, že se neštěstí může stát každou vteřinu, tak se přejídáme i v noci. Můžeme dojíst večeři a zasvětit...“
„Lucku,“ dokončila dívka.
„Jo,“ kývl jen. „Měli bychom jí to vysvětlit.“
„To jo. Já to zkusím.“
„Tak povídejte,“ vyzvala ji Lucka.
„Dobrá. Je to deset let, co jsem sem přijela se školou. Měli jsme tu pár dní pobýt a podobně zkoumat historii jako vy. Jezero mě vždy přitahovalo, tak jako mého kamaráda a sestru tady Romana, Denisu. S ní jsem se spřátelila a tak jsem poznala i našeho hostitele. Ale tehdy jsem ještě netušila, co mě čeká, a jen jsem toužila poznat, co se skrývá v jezeře, které mě vlastně i trochu děsilo. Ale ani po čtyřech dnech jsme nezjistili příčinu té děsivé atmosféry, která nemohla vycházet jen z jezera samotného.
Můj kamarád říkal, že je to jasné, že musíme přijít v noci a číhat, co se bude dít. Myslela jsem, že je to bláznovství, protože on za tím viděl nějakou nestvůru nebo co. Neposlouchal moje varování, že jít v noci sám lesem je na sebevraždu. Řekl, že se bojím a kdyby ne, jdu tam s ním. Ale takhle bude muset jít sám. Já jsem trucovala na louce, ale pak jsem slyšel výkřik a šla se přece jen podívat, jestli neskončil v bahně nebo nějak tak. Ale viděla jsem krev, jeho roztrhané tělo a... JEHO, našeho vraha. Ale neubížil mi. Vzal si kořist a zmizel.
Pro mě to ale byl přesto životní šok. Seděla jsem a dívala se na jezero ještě hodně dlouho. Od tohho dne jsem byla osamělá a bez kamaráda. Od toho dne mě pronásledoval děsivý plíživý pocit, že mě někdo sleduje a číhá, až bude moct zaútočit. Bála jsem se jezera, i když mě lákalo čím dál víc. Věděla to jen Denisa a tady Roman, který ale nechtěl věřit. Do včerejška.
ON si mě ale našel. Povolal mě a rozbil moji nedůvěru. I když jsem se bála, v noci jsem šla jako u vytržení k jezeru, kde na mě čekal a já ho konečně pořádně viděla. Byl úplněk a on vypadal pěkně děsivě, jak tak na něj dopadaly stříbrné paprsky. Poškrábal mě přesně jako tebe, Luci, ale opět mě nechal jít. Nerozuměla jsem tomu. Když mi ale škrábance ztmavly a jedna moje spolužačka byla zabita, už jsem se nechtěla k jezeru vůbec přiblížit. Rozloučila jsem se s Denisou a odjela s ostatními. Poté jsem odešla.
Rodiče jsem už neměla a bylo snadné přesvědčit strejdu a tetu, u nichž jsem žila, aby mě nechali bydlet u babičky, protože sami měli dost starostí se svými třemi dětmi, které byly mladší než já
a potřebovaly péči, zatímco já už jsem byla skoro samostatná. S jejich svolením jsem žila dva tři roky s babičkou. Studovala jsem střední i vysokou školu pod jiným jménem. Nikdo mě tam neznal
a nevěděl ani o těch jizvách, které jsem schovávala pod svetrem a které pokrývaly celou moji pravou paži.
Po nějaké době jsem začala učit u vás ve škole. Byla jsem spokojená. Po nějaké době ale moji osamělou pohodu narušily zprávy o vrahovi na Šumavě, který svoje oběti pohazuje do jezera. Já jediná jsem věděla, kdo to má na svědomí, ale nikomu jsem nic neřekla. Jak bych taky mohla?
Když jsme se dostali sem, bylo mi jasné, že ON tu pořád je. Koukala jsem na jezero jako kdysi, ale už jsem se odmítla přiblížit. Denisa se o mně dozvěděla a chtěla mě navštívit, ale už to nestihla. To je vše, co můžu k celé té věci říct.“
Lucka sice jedla zbytky hostiny, ale i přesto se soustředila na vyprávění a byla příjemně překvapená otevřeností výpovědi. Ale to, co ji nejvíc zajímalo, nebylo zmíněno pořádně. Ani ty jizvy, ani...
„Co znemenají ty jizvy?“ zeptala se.
„To je znamení těch, které si ON odložil, protože si je vybral, aby si je později našel a provedl jim něco speciálního. Můj čas nastal, na tebe ještě chvíli počká.“
„Tak to je něco,“ poznamenala. „A... paní profesorko,“ váhala s oslovením.
„Klidně mi tykej a říkej mi Zuzano, stejně se jmenuju takhle a každé jiné jméno je vylhané,“ vyzvala ji.
„Dobře. Tak, co pořád myslíš tím NÍM? Kdo vlastně je?“
„Nějaký predátor, který by mohl a taky nemusel být potomkem dinosaurů. Je to ten nejhorši predátor, který zabíjí nevinné lidi a který si čas os času někoho ponechá na později, protože ho zaujal a chce ho sledovat.“
Lucka cítila, jak se jí třesou dlaně. „Sledovat?“
„Ano, kamkoliv jdeš, máš takový pocit, že tady pořád někdo je, sleduje tě a číhá,“ vysvětlila jí a smutně se podívala z okna. „To je náš osud.“
Sleduje... číhá... To bylo přesně ono...
„Můžeme s tím vůbec něco dělat?“ zeptala se a pohlédla do očí jediné, které věřila.
„Nevím, ale můžeme to zkusit,“ povzdechla si a lehla si na gauč. „Mám plán. Mohly bychom předstírat, že jsme vyděšené a donutit ostatní, aby souhlasili s odjezdem. Po pár dnech se sem vrátíme a zničíme ho.“
„Dobře,“ Lucka cítila, jak ji přemáhá únava. Zavřela oči a usnula.
------------------------------------------------------------------
„Je to divný, ale Leni...“ Katka si kousala nehty a dívala se na Lenku. Ani ony nespaly. Mluvily
o tom, co se stalo a o Lucce.
„Pochop, já musím zjistit, co se děje,“ přerušila ji její kamarádka a pohlédla jí do očí. „Nelíbí se mi to. Nikdy jsem nevěřila nějakým pitomým pověstem o netvorech, ale tohle stojí za prozkoumání.
Dělám to navíc i pro Lucku. Pokud mi nepomůžeš, je to jedno.“
„Ty myslíš-“
„Jo, je to jasný,“ kývla Lenka s jistotou. „V jezeře žije nějaký netvor, který za to všechno může a já ho musím zastavit, než ublíží Lucce... nebo někomu jinýmu.“
„Leni, sama nemůžeš,“ snažila se Katka, ale bez úspěchu. Její kamarádka byla paličatá jako málokdo. Vyběhla ze stanu a mířila k lesu.
Byly skoro dvě v noci a tma jako v pytli. Lenka zakopávala o kořeny a padala, ale nakonec se k jezeru dostala.
Ticho. Tma jako v pytli.
Nebylo tu nic, jen to jezero a tma. A ona.
Čekala, jestli neuslyší kroky. Nic. No dobře, jak chce. Ještě jeden krok a stane na břehu jezera. Jeho hladina je již klidná.
Gejzír vody vystřelil skoro až k nebi. Lenka vyděšeně couvla. Z vody se vynořuje...
Katka, která se přece jen plížila za ní, viděla vodní vlnu a slyšela poněkud přidušený výkřik. Klopýtala temnou nocí za kamarádkou s děsivou předtuchou.
Jediné dvě věci, které viděla, bylo krvavé dívčino tělo a záhadné velké zelené oko v křoví. Poté už jen skok. Bolest. Tma.
Tu noc si netvor užil krvavou hostinu.
-----------------------------------------------------------------------------
Ráno se našly mrtvoly jisté Lenky Záhorské a Kateřiny Janákové.U jezera. Byly roztrhané, jako by je napadlo divoké zvíře.
Bolest v srdci narůstá. Lucka oplakává kamarádky a je jasné, že nebude muset nikoho přemlouvat.
Profesoři se dohodli na okamžitém odjezdu.
Lucka se podívala na tu, kterou do včerejší noci považovala za obyčejnou profesorku. Usmála se a přikývla. Brzy se sem vrátí a pomstí kamarádky.
Už brzy...
Pár falešných slov o tom, jak je to komu líto. Brzy je přestala poslouchat. Jediné, co chtěla, bylo vrátit se a mstít se.
Také Zuzana měla ve svém osamění myšlenky na smrt netvora a na to, jak se jezero naplní prozměnu jeho krví. Potají se připravovala na vraždění. Nikdo netušil, že má doma zbraň, kterou použije na bájnou příšeru.
Která vlastně neexistuje.
Ale i přes hloupé lidské poznámky o tom, že je to nemožné, tam je, věřte mi. Něco tuší. Bitvu. Konečně snad bude nějaká zábava.
Po všech těch hloupých lidech, které zabil nebo zmrzačil a pak zabil, aniž by potřeboval větší námahu, je tohle milá změna.
Dny a týdny se vlekly a konečně tu byly letní prázdniny. Pro Zuzanu a Lucku byl program na první letní dny jasný.
„Ty se někam chystáš s cizí ženskou?“ divili se rodiče Lucky.
„Ne tak docela, budu dělat výzkum s naší profesorkou dějepisu,“ odpověděla divka vyhýbavě, zatímco si balila.
„A kam jedete?“ pokračovali ve výslechu.
„K Čertovu jezeru,“ odpověděla Lucka neochotně a potom dodala: „Ne, už se tam nevraždí. Vedení školy zaujala krajina a posílá paní profesorku prozkoumat hístorické dědictví a mě s ní, protože jsem v dějepise nejlepší.“ To byla pravda, nebo přinejmenším zčásti. Pokud ne úplně nejlepší, tak aspoň mezi pěti nejlepšími.
„To ti přejeme, tak pokud nebudeš otravovat a dáš pozor...“
„Lidi, copak já někdy otravuju a dělám neuvážené věci?“ protočila oči Lucka.
„Neboj, Luci,“ usmiřovali si ji rodiče. „Jen se bojíme.“
„No tak se nebojte,“ odpoví dívka a už se s rodiči nebaví.
U jezera...
Za tmy...
„Tak jsme tady,“ povzdechla si Lucka. „Proč v tom najednou cítím takovou melancholii? To bude asi...“
„Jo, vím proč,“ přikývla Zuzka, která už se přestala nazývat profesorkou. Opustila školu. Nikdo neví, kam půjde dál. Ani ona sama to neví. Možná nepůjde už nikam.
Možná...
„Kdy se tam podíváme?“ nadskakovala dívka nadšeně.
„Ty jsi nějaká zvědavá,“ smála se Zuzana. „Nejprve musíme dát vědět Romanovi, že ho zase budeme otravovat. Ale ne moc dlouho.“
„To je fajn,“ smála se Lucka a rozběhla se k domu, kde mladý muž bydlel. Starší žena se jen podivovala, co je to za náhlé nadšení. Možná se smaží přebít nervozitu, která musí nutně přijít před tím, než zabije netvora. Pokud ho zabijí...
Pokud...
Roman nebyl moc rád, že tu jsou „zase ty šílený ženský s tou příšerou“. Ale Zuzana mu rázně řekla, že ta příšera je taky jeho věc, tak by měl být zticha a být rád. To ho celkem přesvědčilo
a připravil jim večeři a místo na spaní.
„Zdržíme se tu dlouho?“ zajímala se Lucka.
„Nevím, asi moc ne,“ pokrčila starší rameny. „Moc dlouho nepotrvá, než pošleme tu potvoru do kopru.“
„Nebo on nás,“ šeptla Lucka plná strachu.
„Neboj, to zvládneme,“ těšila ji, ale jistá si nebyla ani ona. Co můžeme vlastně čekat od někoho jako je ON?
Čekal na ně celé ty dny a týdny, pečlivě ukrytý. Nikoho od té doby nezabil. Dával pozor, aby zůstal pro ně naživu. Povedlo se. Jsou zpět a bíží se nejlepší bitva jeho života. Která skončí... To nikdo zatím neví, jak.
Padl tajemný soumrak a hrdinky se chystaly ulovit netvora. Vlastně na to nebyly příliš vybavené, ale ty nože a jedna jediná puška snad budou stačit. Snad. Neví, co mají čekat.
Pochybují, že ještě uvidí slunce. Tento jeho západ byl nesmírně smutný. Tisíce neviděných slz
a tiché přání, aby je chránila vyšší moc. Žádný konkrétní bůh – stejně asi neexistují -, ale prostě něco, co je sem přivedlo.
Osud? Nebo samy zákony vesmíru?
To se ony nedoví. A popravdě – nevím to ani já.
Vlastně je jedno, o co přesně šlo. Je důležité, že to bylo rychlé a odhodlané. Že to zasáhlo běh událostí. Příznivě, dá se říct.
Ale jak pro koho.
Kroky se nesou tmou. Míří k jezeru. Žádný rychlý tlukot srdce nepřehlušuje šumění větru
v korunách starých stromů. Je jeden, sám, a přesto se nebojí. Netvor jen jásá, má ho za pošetilého pitomce, který si zaslouží stát se večeří.
Netvor se pomalu vynořuje z jezera. Cítí ale pouze odhodlání a téměř nestvůrnou radost. Tenhle nemá strach z ničeho, dávno tuto emoci pohřbil, zbylo mu jen odhodlání oddělat netvora, který mu tak nebojácně jde vstříc.
Nikdy ho ještě neviděl. A ani nebude mít příležitost si ho prohlédnout. Bohužel. Tenhle je jeden z milionu.
A je schopný ho zabit. To je škoda.
Jde na něj. Netvor, naposledy se plazící z jezera...
Rána, krev... Gejzír krve... Bylo skoro nemožné, že někdo mohl vyprodukovat tolik krve jednou ranou. Ale stalo se.
Neuvěřitelné. Opravdu je to ale tak. Obávaný netvor, který tolik děsí celý kraj, během vteřiny padá do černých vod jezera. Dnes v noci jezero přijalo jeho krev. Kraj je opět svobodný, i když to zatím nikdo neví.
Jako by ta voda modrala... Pomyslel si ten, kdo to zavinil. Usmíval se, naplněn pýchou. Říkal jim, že to dokáže. On k tomu byl vyvolen.
Kroky. Prudce se obrátil. Pohlédl na ty dvě odvážné bytosti ženského pohlaví, které chtěly dokázat to, co on už dokázal. Taky jsou všude až jako druhé. To je ta výhoda, kterou obnáší to, že se někdo narodil jako chlap.
„Uhni,“ vyjela hned mladší a horlivější.
„Netřeba, už jsem ho zabil,“ odpověděl podivným tónem. Jeho hlas zněl navíc trochu jako skřípání hřbitovní brány. Spousta ostrých a zlověstných tónů, z kterých vám běhá mráz po zádech. Mladé ženy se po sobě podívaly.
„Děláš si srandu?“ pokračovala ta mladší. Lovec – protože tím on byl – ustoupil a prohlédl si ji
z jiného úhlu. Hm, je mladší, než si myslel, možná šestnáct. Ale co se tak podivuje? Pubertální zbrklost, kterou on naštěstí nezažil.
„Já vždy mluvím vážně,“ odpověděl.
„Mluvíš divně,“ obvinila ho.
„Počkej,“ zarazila ji starší. Té zas bylo na druhý pohled víc, než myslel, přes dvacet pět určitě. „Dokaž to,“ oslovila lovce.
„V jezeře leží jeho tělo,“ oznámil lovec. Potom se zeptal: „Vás snad taky někdo pověřil zabitím netvora? Nevypadáte na to.“
„Ne, jsme tu z vlastní vůle, a ty jsi nám to překazil,“ štěká mladší dál, zatímco ta druhá si prohlížela tělo.
„Víš co?“ Lovec ztišil hlas, aby ho nikdo kromě té hysterky neslyšel. „Pozor na jazyk, nebo bude netvor taky z tebe.“
„To je hloupost,“ odsekla.
„Myslíš, že je někdo netvorem jen ze své vlastní podstaty? Ne, něco ho musí netvorem učinit. Tak si dávej pozor.“
„Ticho,“ nedala se.
„Tohle jezero potřebuje netvora. Chceš být tím dalším?“
„Táhni někam do toho svýho Chytrákova nebo odkud jsi a nech těhle keců.“
„Dobře, ale...“ Odmlčel se. „Nezapomeň, co jsem ti říkal.“ Lovec ji na vteřinu nechal, aby si prohlédla jeho oči. Jedno bylo světle zelené a obyčejné, ale druhé podivně tečkované a celé jasně zlaté. Potom si zase zakryl oči a odešel.
„Je tam, Lucko, chceš se podívat?“ K dívce jako by najednou všechno doléhalo z obrovské dálky. Jako by na ní její spojenkyně mluvila přes telefon z místa, kde je děsný signál.
„Ne, děkuju,“ odpověděla. „Měly bychom jít. Už tady nemáme co na práci.“
Šly. A druhý den odešly úplně. Už nikdy se k jezeru nevrátily. Každá žila svým životem, který byl snad o něco lepší než ten předchozí. Po letech skoro zapomněly na všechny hrozivé zážítky, které jim jezero dopřálo.
Netvor z jezera na Šumavě byl ale potřeba nahradit, to byla pravda. Ale nebyl to nikdo, od koho bychom to čekali. Příštím vrahem se nestal nikdo z vesnice u jezera. Žádný ze zločinců, kteří šli okolo jezera. Nikdo z těch mála, které netvor označil škrábancem a nestihl je zabít.
Lovec se stal loveným.