Čepelořez

22. Ëyanil, 3E892

     Am měl nějakou práci, tak jsem zůstala sama doma. Rozhodla jsem se tedy, že se podívám po okolí Tarlenu. Prošla jsem městskou bránou, skrz níž právě projíždělo několik plně naložených vozů a vydala jsem se k nedalekému lesu. Pak jsem si řekla, že když už jsem tady, tak bych mohla prozkoumat nějaké jeskyně, kterých je tady všude kolem dost a dost.

     Zanedlouho jsem jednu takovou našla. Vstup do ní byl docela vysoký, takže se tam dobře lezlo. Připravila jsem si louč a vstoupila do temnoty. Poté, co jsem zažehla pochodeň, upoutal moje oči záblesk odražené světla od něčeho naproti mě.

     Pomalu jsem se tam vydala, trochu se obávajíc, co tu na mě všechno může číhat. Když jsem dorazila k tomu předmětu, zjistila jsem, že je to stříbrná dýka v kostlivé ruce nějakého dobrodruha, jehož kostra visela metr nad zemí naražená na kamenný hrot stalagmitu. Vzala jsem si tu dýku a pro jistotu uhasila pochodeň. Ta kostra se tam sama nedostala. Snad to, co ji tam narazilo, tu už není – muselo to mít ohromnou sílu.

     Prolézala jsem úzkou chodbou, když jsem najednou zaslechla něco, co znělo jako zafunění. Hbitě jsem se otočila, ale nic jsem neviděla. Najednou se ten zvuk ozval znovu. Z prostoru nade mnou. Mohla jsem si oči vykoukat (nebylo tu moc vidět), jak jsem se snažila zahlédnout původce onoho funivého zvuku.

     Když jsem vzdala pátrání po tajemném funění, pustila jsem se znovu do plížení, tentokrát mnohem opatrněji. Zanedlouho začala chodba stoupat. Chtěla jsem jít dále, když jsem si najednou všimla tenkého drátku těsně nad „podlahou“. Prozkoumala jsem, kam vede a udivila jsem se, že je to důmyslně vyrobená past. Kdybych onen drátek přetrhla, zasáhly by mě dva okované špalky, které byly připoutány v protějších rozích „místnosti“.

     Zvedla jsem se a opatrně pastičku překročila. Pokračovala jsem dál a chodba se začala stáčet doleva. Zanedlouho jsem se doplížila do rozsáhlé jeskynní místnosti. Koukla jsem se napravo a všimla jsem si, že koukám do chodby, z níž jsem zaslechla ono funění. Pak jsem se rozhlédla a trochu se zamračila. Na opačné straně místnosti stála velká postava.

     Opatrně jsem se doplížila do stínu, abych nebyla spatřena a snažila jsem se zjistit, co je to zač. Byla jsem ale moc daleko. Přeplazila jsem se tedy přes úzký kamenný mostek, který byl přes spodní chodbu. Byla jsem tak čtyři kroky za postavou, když jsem si uvědomila, že to nemůže být člověk. Byl na něj moc vysoký. Vtom jsem znovu zaslechla ono zafunění a uviděla jsem jak se obr otočila ke mně.

Zabručel a ze zad stáhnul svou zbraň. Když ji vytáhl, celá místnost se rozsvítila a já poznala, čím je můj protivník: proti mně stál ten největší minotaur, jakého jsem kdy viděla. Taky mě zarazilo, že nemá své rohy pouze obyčejné, ale zářily zlatem.

     Netvor vycenil zuby a rozeběhl se na mě. Vymrštila jsem se na nohy a v rychlosti tasila, co mi padlo pod ruku: Bronzového démona.

     Stihla jsem zaujmout bojové postavení, než ke mně minotaur dorazil. Švihnul svým obouručním mečem a já se pokusila jeho úder vykrýt. Jenže ouha. Masívní bronz úder oranžové čepele nevydržel a minotaurova zbraň ho rozpůlila jako kovové jablko. Netvor se připravil k dalšímu úderu a já alespoň hodila zbytek čepele po nepříteli. Ten zbytek zbraně přesekl v letu. Přiblížil se ke mně a já se musela uhnout jeho dalšímu úderu. Udělala jsem kotoul ke své brašně a vytáhla z ní další zbraň, Jiskru.

Najednou minotaur něco udělal a já uslyšela od něj jakési hučení a jeho meč se rozzářil ještě více. Postavila jsem se na nohy a čekala na jeho útok. Netrvalo dlouho a netvor přišel až ke mně. Zaútočila jsem na něho, ale plavně můj úder vykryl. A já jen koukala, když jsem stáhla zbraň k sobě, že na ní zeje velký zub. Minotaur se funivě zasmál a hned mi vrátil úder.

     Taktak jsem jeho útoku unikla. Netvorova čepel vyryla do kamenného povrchu jeskyně pořádnou rýhu, která docela slušně žhnula. Zkusmo jsem po něm vrhla stříbrnou dýku, ale netrefila jsem se. A obluda pořád postupovala. Rozmáchla jsem se, co nejvíc jsem uměla, a mrštila po minotaurovi Jiskru. Zavrčel, ale nijak si s rotující zbraní nedělal starosti. Jen ledabyle máchl mečem a srazil sekeru ke straně. Došlo mi, že takhle zbytečně ztrácet zbraně je blbost a tak jsem popadla Thärgak. Elfská čepel by snad tomuhle zářícímu monstru konkurovat mohla.

     Nebrala jsem si s sebou všechny zbraně, neočekávala jsem takový odpor. V batohu mi už zbýval jen Irëlas. Hodila jsem batoh za sebe a znovu zaujala bojový postoj. Minotaur trochu zabručel, ale stále si to šinul ke mně. Naše zbraně se střetly a zasypala mě spousta zlatých jisker. Zvíře bylo trochu zaskočené tím, že moje zbraň jeho úder vydržela, ale jeho překvapení nemělo dlouhého trvání. Strhla jsem meč ke straně a hned ho znovu použila na útok. Sekla jsem po minotaurově hlavě, ale zasáhla jsem jen jeho roh. Teď jsem ale byla zase překvapená já, protože čepel Thärgaku se od rohu neškodně odrazila. Minotaur se naštval a volnou prackou mě křápnul po hlavě. Před očima mi proběhly hvězdičky a já se složila k zemi. O fous jsem zastavila netvorův úder za mohutného proudu jisker. Vyměnili jsme si několik dalších úderů a já pomalu začala umdlévat. Avšak minotaurova brutální síla jakoby neměla konce. Jeho údery byly snad čím dál více zuřivější.

     Začala jsem couvat, abych mohla z boje s tou obludou utéci, ale ta tomu nechtěla dopustit. Trochu se sehnula a mocným úderem svého meče po mně sekla. Když jsem však její úder vykryla, chytila zbraň volnou prackou a vytrhla mi ji z rukou. Meč zazvonil o zem asi deset kroků ode mě a ještě za netvorovými zády. Ten se znovu chraplavě zasmál a otočil se. Než jsem však stačila skočit k batohu, vytáhnout Irëlas a zaseknout mu ho do nechráněných zad, došel k Thärgaku. Chytil svou zářící zbraň oběma prackama a vší silou bodnul do mé zbraně. Jako v tranzu jsem se dívala, jak se Amův dárek roztříštil po celé jeskyni. Minotaurovi dalo dost práce, než vytáhl svou zbraň z kamenné podlahy, ale pak se na mě zas vrhnul.

     Tentokrát jsem na něj už ale byla připravena. Netvor dusal hodně rychle a já se toho rozhodla využít. Dva kroky ode mě po mně švihnul svou zbraní, ale já jsem klesla na kolena a sekla tu chlupatou obludu do břicha. Zabučel bolestí a narazil do stěny před sebou. Meč mu vypadl z rukou a já po něm hbitě skočila. Jeho packa se už sevřela nad prázným místem.

     Překvapilo mě, jak je minotaurova zbraň lehká. Přiblížila jsem se k němu a vyhýbaje se jeho máchajícím prackám jsem mu zabodla meč do krku. Ještě chvíli sebou škubal, ale pak už zdechnul.

Oddychla jsem si a unaveně se svezla k zemi. Meči, který jsem velice těžkým bojem vymohla na nepříteli, jsem začala říkat Čepelořez.