Zrozená sluncem

Přišla k oknu. Chvěla se touhou vidět, co je za ním, přesto se bála. Celý život strávila v tom bílém pokoji upoutaná k posteli. Okna na zámky a všude kolem ní jen svírající se stěny. Dnes však nastala změna. Dnes se poprvé může podívat ven z okna. Dnes ráno přišla ta sestra, kterou jedinou vídala a odemkla zámky na oknech. Takže dnes se může podívat, co je tam venku.

Zatřásla se. Pomalu se chytla postele a vstala. Konečně si dodala odvahu jít alespoň k němu. K té zvláštní obdélníkové věci, jíž se říká okno.

Vztáhla ruku na jeho kličku. Ruka se jí zachvěla. Dotkla se. Pomalu zabrala, aby kličku otevřela, avšak ta se jen ztěží hnula. Musela zabrat, ale ona se tak bála. Bála se toho, co uvidí za oknem. Bála se, že spatří něco krutého a nelidského, i když nic takového ještě nikdy neviděla. Mohla si pouze představovat, ale i její představy, jich se také bála.

Vydechla a zabrala za kličku. Otočila se. Okno stále zavřené. Znovu se hluboce nadechla, aby si dodala odvahu. Má otevřít ty bílé rámy, kterých se právě dotýkala? Sestra jí kdysi popisovala, co za oknem uvidí, ale to si pamatovala jen matně. Pamatuje si jen, že jí říkala, že má okno do zahrady. Jenže jak asi ta „zahrada“ vypadá? Znovu přejela bílými jemnými prsty po hrubším povrchu bílé okenice se zataženými žaluziemi. Mohla by je jen roztáhnout, ale to nechtěla. Chtěla být naprosto překvapená. Zachvěla se.

Znala pouze tento pokoj. Čtyři bílé stěny, jedna samotná postel a kolem spoustu bílých přístrojů. Namodralé podlaha, stejně jako podlaha na cestě do koupelny. Bílé přístroje ukazovali a svými hlasitými projevy dávali najevo dívčin stav, i právě teď. Slyšela zvuk svého srdce, jak jí zrychluje jen, co se pomalu přibližuje k onomu oknu. Koukla na svou jedinou kamarádku, knížku, v níž si den, co den pročítala. Musela se ujistit i se svým jediným kamarádem, bílým plyšovým medvídkem. Mrkl na ni a tím ji dal znamení, že může.

Pootevřela tedy. Pronikl k ní čerstvý vzduch se spustou nového kyslíku. Nadechla se z plných plic, až se jí skoro podlomily kolena. Musela se opřít o stolek blíž k ní. Znala jen vydýchaný vzduch s vůněmi léků, prášků a nových čistých a sterilizovaných věcí. Ale tenhle vzduch voněl po čerstvě rozkvetlých šeřících. Po něčem novém. Po jaru. Po dobrodružství. Její touha vykouknout ven se zvýšila. Ještě párkrát se nadechla a vydechla. Znovu a znovu chtěla cítit tu intenzivní vůni šeříků. Slyšela lidské hlasy. Smích i klábosení. Štěkot psa, cvrlikání ptáčků i šeptání větru, který jí právě ovanul.

Znovu se přiblížila k oknu a dotkla se okenic. Rozevřela je dokořán.

Sluneční světlo jí oslnilo na tolik, až se musela odvrátit. Avšak teplo, které k ní proniklo, jí připadalo tak neuvěřitelné. Celá její pokožka vdechovala sluneční svit až do hloubky jejích kostí. Cítila to. Cítila, jak jí slunce dává sílu. Musela si trochu zvyknout na sluneční svit, ale rukama ho nezakrývala. Ba naopak. Roztáhla k němu ruce, jakoby ho chtěla obejmout. Jako by si žádala a prosila o další a další sílu ze slunečního svitu.

Rozhlédla se i po zelené ploše pod ní. Vyklonila se z okna. Poprvé v životě uviděla šeříkové keře a čerstvě rozkvétající růžové lilie. Poupata růží. Trávu. Stromy. Zahlédla i přes plot toho velkého psa, co tolik štěkal. Poprvé se koukla na svět vlastníma očima. Už žádné představy a fantazie. Od teď to bude skutečný a krásný svět.

Znovu se koukla do slunce. Usmála se na něj a ono na ní. Jakoby dostalo tvář. Usmívalo se na ní a svými paprsky jí objímalo. Jako by to bylo dívčino tolik vytoužené objetí od maminky, kterou neměla. Znovu se nadechla té vůně. A slunce se smálo a stále jí objímalo a dívka natahovala ruce, až se skoro dotýkala onoho slunce. Rozplakala se. Nic krásnějšího nezažila.

Tvář slunce jakoby zmizela. Zamávala mu a najednou věděla, co má dělat dál. Otřela si slzy. Věděla, že nesmí vzdát ten boj. Protože slunce jí v tom pomůže a ona se jednoho dne vrátí domů. Vrátí se domů, zpět ke slunci, z něhož vzešla.