Dopis pro Tebe Martine

Ahoj Martine,
Tenhle dopis jsem napsala jednoho večera. když jsem si na Tebe vzpoměla. Je toho tolik co ti chci říct. Teď, po dlouhé době zjišťuji, že jsi měl pravdu. Pravdu ve všem co jsi mi vmetl do očí, ale já byla slepá. Promiň, že jsem si toho nevšimla dřív. Pamatuju si, že jsi mi jednou pověděl, že jednou budu litovat toho, že už toho o životě tolik vim. Já jsem se ti tenkrát jen smála a říkala, že ty jseš ten dospělej .. a teď lituju toho, že nemůžu být malá holčička, která nerušeně vyrůstá. Dokázali jsme si přece povídat hodiny a řešit naše problému .. ani dvakrát více prstů by mi nestačilo na spočítání toho, kolikrát jsi mi pomohl. Děkuju ti .. nestačila jsem ti poděkovat tenkrát a tak to napravuju. Jsem koza, viď? Martine kolik ti vlastně teď je? 20? 21? 22? Já to nevím a to mě děsí. Tenkrát jsem byla hloupá. Je bolestivé ohlížet se za vlastníma chybama. Říkám si teď, že jsem uplně, ale uplně blbá...
Pamutujeě jak jsme se seznámili? V parku :D člověk by řekl "romantika!", ale ono to tak nebylo. Každý se svou knížkou a shodou okolností na stejné lavičce. Na Letné. Vídávali jsme se tam často a nějak automaticky jsme si neustále sedali na tu samou lavičku a oba dva ... stínil ji mohutnej strom a byla taková zapadlejší, nikdo tam neotravoval. Měla jsem zdání, že tam snad chodíme jen my dva. Kolik dní trvalo než jsme se poprvé pozdravili kývnutím? Dlouho ... a pak se z nás stali přátelé. Vyprávěli jsme si nad knížkama. Teď se tomu směju, ale před tím bylo pro mě moc důležité slyšet tvůj názor. Ač jsi byl o hodně starší než já a měl jsi jakýsi nadhled nad životem, vždy jsi se na mne smál.

Do teď na tebe vzpomínám s úžasem. Nikdy jsem nepoznala člověka, který by se ti aspoň trochu podobal. Za každou cenu jsi byl svůj. To jsem na tobě měla fakt ráda, věděla jsem, že ať už mi poradíš jakkoliv, bude to z tvojí hlavy a ne jen nějaké dospělácké moudro... Je už to strašně dlouho co jsem tě viděla naposled, ale stále si tě pamatuju. Vždy jsi chodil jen v černé a to mě fascinovalo. Možná kvůli tobě je teď černá moje nejoblíbenější barva.
O téhle barvě jsi mluvíval s láskou, říkal jsi, že v černé můžeš schovat všechno : smutek i radost, pláč i úsměv .. všechno co chceš.
Včera jsem si vybavila tvoje oči. Ty oči plné smutku, naděje a radosti .. z tvých očí jsem dokázala vyčíst mnoho věcí.

Jednoho dne jsem na "naší" lavičku přestala chodit. Bez rozloučení, bez úsměvu. Teď vím že jsem porušila slib každoděně plynoucí z mých úst a to, to tiché "Zítra tady" Nevím proč, asi jsem měla málo času ... Nedávno jsem tam zašla, seděla jsem tam s knížkou v ruce a bláhově doufala, že se tu snad objevíš ... neobjevil jsi se.

Poslední dobou mé kroky končí v parku na Letné a já tam vyhlížím tebe, tu součást mého já, kterou jsem svou mladou blbostí stratila. Potkat tě, je teď můj sen.

Martine, promiň.

Doufám že si to jednou přečteš a pochopíš, že jsem jen byla malá a blbá holka, která ještě neznala život zas tak moc. Jedna z tvých mnoha vět mi zvoní dneska v uších. Slyším Tvůj sametový hlas, jak říká "Když si budeš stát za svým, něco dokážeš, hodně lidem ublížíš, a sobě pomůžeš." Nevím proč si pamatuju zrovna tuto větu, asi pro to, že byla jedinečná.

Mám tě ráda Martine, byl jsi mi přítelem, kterého jsem si nezasloužila a přesto jsi jím byl.

Tvoje Sammi

PS: Pamatuješ si ještě na "Sluneční Noc?" .. jestli si to přečteš, o Sluneční Noci mě tam najdeš .. jednou se tam snad potkáme .. do té doby.. se měj