Začarovaná noc. (9)

"Ta červená rtěnka je fakt sexy."
"Mell prosimtě, myslím že to nemusíš pehánět, kluci si tě jistě všimnou hned."
"Možná, ale Hanna říkala, že je musíme svádět..."
"To sice říkala, ale taky si máme na sebe dávat pozor."
"Dávám pozor Emo a dávat taky budu, musím ale splnit svou roli..." mrkla na mě.
"Nic se nesmí stát!"
"Emo, neboj vše dobře dopadne." snažila se mě utěšit a mě bylo hned lépe. Sice se teď musíme dostat k těm klukům, kteří mají na svědomí tolik vražd ubohých zvířat. A dokonce bych se nedivila, kdyby měli na svědomí víc vražd, než jen tu jednu o které jsme se dozvěděli teprve před několika dny. Muž jenž byl zavražděn si jmenoval Thomas a měl doma rodinu. Dvě malé děti a skvělou manželku, chyběly jim peníze a on se musel snížit k tomu, aby začal zabíjet zvířata a prodávat jejich ostatky na trhu za mimořádné peníze. Chtěl s tím skončit, ale oni ho nenechali, raději ho zabili asi věděli, že by je udal na policii. Bylo mi ho líto, jeho rodina dál nechtěla zůstat v Kanadě a tak se odstěhovali do L.A. Dále už je tady nic nedrželo, tak proč by tu měli zůstat?
Když se mi o Thomasovo rodině zdál sen, prosili mě, abych dopadla ty vrahy. Jeho manželka Anna ani neví, že mě poprosila, ale já si jsem plně vědomá toho, co ona cítí. Lituji jí, ale zatím to zvládá dobře.

Trrrrrr....
"Emo prosím otevří, teď nemůžu..." křičí na mě pronikávým hlasem z koupelny. Mell se něják těší na naší schůzku s vrahounama, jsem zvědavá jak dlouho jí to vydrží.
"Už jdu."
"Zdravím Emo. Přišla jsem, protože za chvíli bude slavnost. Už jste se připravili? Alex bude semnou na stanici, může mi hodně pomoct a Petr se musí vetřít k vám a těm klukům."
"A-a-ano." řekla jsem polohlasně. Bylo mi vše jasní, ale i ten sebelepší plán nemusí vyjít. Zase se mi točí hlava, asi jsem málo pila a nebo jedla. Ale ne! Je to tu zase. Padám na zem a Hanna se mě snaží zachytit. Teď už je jen mé tělo na zemi a duch se vznáší v budoucnosti.
Vidím to co minule, muži se střetnou a několik jich postřelí, oni ale mají neprůstřelnou vestu, takže vyváznou. Vše se mi ale opakuje. Jednou-dvakrát-třikrát. Už mě to vytáčí. Pak ale vidím malýho chlapce, ukrytého za stromem. Je vyděšený. Viděl toho určitě hodně a možná právě on ví, s kým máme tu čest a mohl by nám pomoct. Dlouho tímhle směrem nepřemýšlím. Znovu jsem vtržena do snu. Vidím mrtvá zvířata a Thomase. Snaží se ještě doplazit do úkrytu lesa, ale nedaří se mu to. Přijde k němu John - jak na něho ostatní volají - a ještě ho střelí, teď už je ale rána smrtelná. Thomas vydechne a umře. Stojím tam u stromu kousek od Thomase s tím milým klukem. Je mu asi 10 let a dívá se na mě. K mému úžasu na mě promluví. "Emo, vím co chcete udělat. Dejte si pozor..." ukázal prstem na celý gang "vás jednou načapají. Budou vás chtít zabít." dívá se na mě tak vážně. Do očí se mu hrnou slzy. "Ten muž, co je postřelený, je můj strýček. Já mu nemohl pomoct. Ani ty ne a za to se na tebe nezlobím. Ale musíš ty vrahy dopadnout. Už ti nepomohu, nastal čas. Musím odejít."
"Nééé! Zůstaň tady. Neodcházej!
"Emo? Emo?!" lomcuje se mnou Hanna. "Vše je v pořádku...zase si měla ten sen." přišlo mi docela vtipný, že mi to Hanna řekla, když já to vím.
"Musím najít..." snažila jsem se promluvit. "Thomas byl..." "jeho strýček."
"Emo pojď vezmu tě na stanici. Mysím, že jsi viděla něco důležitého. "
A tak jedeme. Musím najít toho chlapce.

"Ten kluk o kterém se mi zdálo. On něco věděl. Řekl, že musím dopadnout ten gang a že on už mi nemůže pomoct. Že musí odejít. Nevím, co tím myslel."
Hanna se podívala do složek. Řekla, že kluk se jmenuje Luk...a...
"Emo Luk má leukémii. Je ve zdejší nemocnici. Nevím, zda s tebou bude moct mluvit. "
"Pojedeme za ním..."

Jeli jsme tedy do nemocnice.
"Dobrý den...potřebovali by jsme mluvit s tímhle chlapcem." podala paní doktorce fotografii.
"Ach, Luk..." slčna začala plakat. "Dnes umřel. Byl to bojovník. Zemřel zhruba před hodinou, než jste přišli. Je mi líto. "
"Je mi to líto. " hlesla Hanna.
Jak jen je to možné? Snažím se najít správná slova, pro to jak je svět nespravedlivý. On se semnou pokusil mluvit ještě než zemřel. Teď už vím, co tím myslel, když říkal že mi pomoct nemůže a že musí odejít. Teprve teď mi to došlo, mohlo mě to napadnout dřív. Nemáme svědectví toho kluka, který jistě byl na místě vraždy jeho strýčka Thomase. Je mi Luka moc líto. Opravdu to musel být bojovník. Neznala jsem ho, ale v tom snu z něho sršelo spoustu pozitivní energie. Teď ale musím dopadnout gang. Pro něho a pro Thomasovu rodinu.
S Hannou celou cestu nepromluvíme. Až když se vrátíme do chaty. Mell s Alexem a Petrem se na nás dívají. Ptají se, ale řekneme jen, že jsme něco hledali. O Lukovi se samozřejmě nezmíním. Proč bych měla. Důležitější než slova jsou činny. A já mu musím pomoct.
Hanna nám vše se svým parťákem řekne. Budeme pod dohledem, takže se nemusíme bát. Vše mají do detailu promyšlené.

...

Procházím se s Mell po slavnosti. Poznávám první dva. Zrovna jejich fotky jsme měli u sebe. Jsou to obyčejní kluci asi o trochu starší než já a Mell. "Mell vidíš je?" zeptám se jí opatrně, tak aby nás nikdo neslyšel. "Aby ne, jdeme k nim. Hodně štěstí." docela to vystihla štěstí opravdu potřebujeme. Nesoustředím se ani tak na slavnost, jako na ty kluky. Přibližujeme se k nim a oni na nás mrknou. Snažíme se nejdříve nedat najevo, že jdeme za nimi a tak jen děláme, že jsme moc zaneprázdněni koženými pouzdry na nože.
"Vy nejste z Kanady, že?" zeptal ze ten první. Jeho pohled směřoval na Mell a mě bylo jasné s kým budu vést konverzaci zase já. Mell si povídá s Cedricem. Na mě se dost oplzle podívá ten druhý. Očima mě doslova svléká. Je mi z něho špatně a to jsem s ním zatím ještě nepromluvila.
"Jsem Bryan. Jak se jmenuješ ty kočko?"
"Ema."
"Jste na dovolené?"
"No, to jsme. Je to tu fajn. Spousta hezké přírody, slavností a kluků." mrknu na něho. To na něho ovšem zabírá. A tak si povídáme dál, aniž by měl nějáké podezření. Zdá se, že cizinky se jim líbí. Mell koketuje s Cedricem a já s Bryanem.
"To jistě je. Před tím jste se dívali na kožená pouzdra. Líbí se vám?"
"Krásný jsou. Ale docela drahé, na to že je to jen nějáká kůže."
Dělám, jako bych nevěděla, že ta kůže je pravá.
"Ta kůže je z pravých zvířat." usměje se na mě.
"Opravdu?" vykulím oči a dělám, jako by to byla ta nejúžasnější věc na světě.
"Ano, sami je lovíme." teď se dokonce přiznal k tomu co dělá. Takže by je mohli zatknout hned, kdyby ovšem chtěli.
"To je skvělé. Musíte být silní." sáhnu mu na paži a víc se k němu přitisknu. Zabírá to.
"Hm...nechceš se svou kamarádkou k nám do chaty?"
"Ale jistě. Rády půjdeme."
"Vážně?" zaptá se Mell a je vidt že zakrývá starosti.
"Ale jasně. Bude to fajn." mrknu na ni.
V uchu však slyším Hanny hlas. "Emo, vedeš si dobře. Jen dávejte pozor. Jejich chata je obklíčená, takže se vám nic nestane. Rozumíš?"
"Ano."
"S kým to mluvíš?" zeptal se mě Bryan.
"S nikým, jen obdivuju zdejší krajinu. Zabíjíte zvířata i tady?" zeptám se ho s údivem ve tváři.
"Všude zlato..."
Je mi z něho na nic. Nejraději bych ho ted nakopala. Škoda že nemůžu. Teď ale musím jít do jámy lvové.
"Tak jsme tady. Hej..." křikne Cedric na zbytek party. " vedeme návštěvu." všichni se na nás divně podívají. Jako by snad kluci přinesli kusy masa. Dívají se na nás dost pronikavě. Mám strach je jich tu jako psů a my jsme jen dvě. Nedávám ale najevo své starosti, přesto to na mě Mell poznala a tak na mě jen mrkne, aby mě te´d pro změnu uklidnila ona.

Bavíme se a popíjíme. Spíše se dá říct, že oni pijí. Jsou dost na mol a my to jen předstíráme. Pití, které od nich dostáváme lijeme přímo na podlahu, pod krásné a jistě drahé kanape. Kluci ještě nepojali podezření a to jsme u nich už skoro dvě hodiny. Vždy když se něco pokusili jsme s Mell zachovali klidnou hlavu a jemě, jakože jsme nepřístupní jsme jim odtáhli ruku. Zabralo to a přesto žádné podezření zatím nemají.
Teď se baví o lovu.
"Je to slyšet dobře?" zeptám se tichounce, aby mě nikdo neslyšel. V uchu mi zazní jednohlasná odpověď "Ano!"
"Co jsi říkala?" zadíval se na mě s přísným výrazem Cedric.
"Nic, co bych měla?" kouknu na něho, jako andílek.
"Aha, já jen myslel." odvrátil se odemě a znovu se díval a povídal si s Mell.
Uf. To bylo o fous.
"No Bryane a řekneš mi něco o tom jak lovíte?"
Přímo se rozzářil, když jsem se ho zeptala. Začal mi všecko říkat do detailu. I ty nechutný věci, jak chudáky zvířata stahují z kůže. Vše dělají, když je zvíře zraněné, ale ještě žije. Neumím si představt jak se ty chudinky trápí. A Bryan? Ten si z toho ještě dělá srandu. Je to debil!
"Prý tu byla vražda. Kamarádka mi o tom říkala. Docela jsem se tu bála."
"Neboj, já bych tě ochránil." mrkl na mě. Ale pak ještě něco dodal. "Můj strejda toho debila zabil."
"Vážně?"
"Ano." netuší ani co říká, už je tak opilej.
"Byl jsem u toho. Ale to nesmíš říct. Nikde ani nikomu. Rozumíš?" najednou jsem z něho měla takový respekt.
"Prosimtě neboj."
"Měla jsi Thomase slyšet."
"Aha..."
"Prosím nechte mě odejít. Mám doma rodinu, děti na mě čekají. Potřebují mě. Nechtě mě prosím. - a pak jsme mu prostřelili hlavu. " líčil to tak... pěnila jsem, jak jsem byla naštvaná. Udělala jsem pěst a pak. Pak jsem ho jednoduše praštila.
"Ty děvko!" křikl na mě, tak že se ostatní otočili. "Ona mě praštila!" dal mi facku a ja spadla na zem. Praštila jsem se o stul a najednou byla v bezvědomí. Co se kolem děje vůbec nevnímám, ale zase se mi zdá ten sen i o Lukovi. To mi dalo odvahu, ale ve chvíli kdy jsem se snažila zvednout jsem nemohla. Byla jsem připoutana s Mell.
"Ti kluci nás prokoukli, díky tobě Emo." špitla na mě. A já pochopila , že jsem to všecko jen zhoršila.

Teď jen sedíme připoutané na zemi, jak dvě pecky. Sebrali nám vysílačky, takže jsme teď v opravdovémnebezpečí.
Jsem pitomá.
"Věděl jsem, že jsou od policie, když si támhleta..." prstem na mě ukázal. " pro sebe povídala."
"Co teď s nima?" zeptal se jeden.
"Zabijeme je hned." řekl mu Cedric.
"Ne, zatím si je necháme. Policie už všecko slyšela a tak by nás mohla zavřít. Důkazů teď mají hodně. Neublíží nám, dokud jsou tu tyhle dvě. Pak utečeme."