Skok

Stál jsem na mostě a zíral do prázdnoty, která se přede mnou rozprostírala. Mé ruce křečovitě držely zábradlí a špičky bot mi čněly přes okraj mostu nad prázdnem. Prázdnem, které se 200 metrů pode mnou měnilo v kamenitou řeku a zalesněné údolí.
V hlavě se mi honilo tisíc myšlenek. Paradoxně žádna z nich nebyla životně důležitá, jak by tato situace vyžadovala. Začal jsem zhluboka dýchat a postupně své myšlenky zklidňovat. Dařilo se to. Po chvíli mi v hlavě zůstala jen jedna, ta kterou jsem hledal. V hlavě mi křičela jako všech tisíc dohromady. Skočit nebo neskočit? Čím déle jsem nad ní přemýšlel, tím více se mi ztrácela odpověď, ale někde v podvědomí jsem věděl, že jsem dávno rozhodnutý.
Cítil jsem, jak se mi potí ruce a na čele naskakují kapky potu. Srdce mi začínalo rychle bušit a v krku mi vyschlo. Blížil jsem se k bodu, ze kterého už nebylo návratu. Koutkem oka jsem zahlédl skupinku lidí, která byla za mnou. Nikdo se mě nesnažil zastavit. Jenom stáli a mlčky mě sledovali. Slunce mě pálilo do zad a lehký větřík hladil po tváři. Najednou ustal a celý svět ztichl v napjaté strnulosti. Bylo to tady.
Pustil jsem se zábradlí a začal se naklánět do prázdna. Přibližoval jsem se k nicotě. Zlehka jsem překonal bod zlomu, ztratil rovnováhu a začal padat. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, co jsem právě udělal. Chtěl jsem se vrátit, ale bylo pozdě. Chtěl jsem křičet, ale panika mi sevřela hrdlo. Nezbývalo než se poddat bezmocnosti. Můj pád se zrychloval a v hlavě vládlo zděšení. Viděl jsem, jak se země přibližuje čím dál rychleji. Vítr mi vháněl slzy do očí. Zavřel jsem je. Slzy odlétly, burácení větru v uších ustalo a já s naprostou oddaností vychutnával pocit volného pádu. Všechny mé myšlenky se rozplynuly. Nebylo nic než pád.
Najednou jsem začal zpomalovat. Nejdříve jemně, ale pak s větší razancí. Otevřel jsem oči a několik metrů pod sebou jsem viděl tekoucí potok. Na okamžik se čas zastavil, okamžik dlouhý jako zabušení srdce, pak mě nějaká síla začala přitahovat zpět nahoru. Ve stejný okamžik se mé pocity strachu a zděšení změnily v čirou radost ze života. Letěl jsem vzhůru a pocit štěstí a radosti mi konečně dovolil zakřičet: „Bungeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee...“