Muž v cylindru

Vážení a milí případní čtenáři a čtenářky, naskytla se mi jedinečná příležitost nakouknout do tajuplných zákoutí rozlehlé, nevyzpytatelné, proměnlivé, dech beroucí říše Fantazie. K této návštěvě mi po dlouhém smlouvání udělila povolení vznešená a tajemná strážkyně dveří této říše paní Inspirace. Už teď na sobě cítím její zkoumavý pohled. Jen pozor, aby si to ještě nerozmyslela! Jak je jistě známo všem, kdo s ní někdy měli, co do činění, paní Inspirace je velice vrtkavou dámou. Její vlídné pozvání se může mávnutím kouzelného proutku změnit v rázné Ne! Kdo pocítil osten její nemilosti, ví, jaká muka přináší dlouhé přešlapování před branami světa představivosti.
Spisovatel usedne s jasným záměrem ke svému stolu, vrhne nenápadný pohled na dámu – zdá se, že mu štěstí přeje. Ale ouha! Místo návalu adrenalinu, který pocítí vždy při průchodu do proměnlivé říše, pocítí jen trpké zklamání. Inspirace si vše rozmyslela. Brána zůstane zamčena. Spisovatel nervózně ukusuje pero, případně mu prsty vyčkávavě visí nad klávesnicí. Prosím! Prosím! Vrhá významné pohledy směrem ke kruté strážkyni. Ta na něj shlíží ze svých oblačných výšin. Tváří se, jako by se jí to celé netýkalo. Pohupuje nohama.
V umělci vzkypí spravedlivý hněv: Tak ty takhle! Nepromluvím už s tebou ani slůvko. K čemu já tě vlastně potřebuju? Zvládnu to sám.“
Inspirace výsměšně přimhouří oči: „Myslíš?“ V jejím hlase jasně zaznívá provokace.
A tak se její vyzyvatel pouští do nemožného – psaní bez jejího požehnání. Jenže takové práce se podobá výstupu na vrchol v ocelových botách s batohem, do nějž někdo zlomyslný přibalil pár kamenů. S každou větou se člověk lopotí. Vítězoslavně dokončí odstavec, aby zjistil, že na krátkém úseku použil jedno a totéž sloveso pětkrát. A jak slaboduše všechno zní. Stokrát zopakovaná klišé nemají žádnou chuť. Spisovatel nabírá k pláči.
„Vidíš, já ti to říkala,“ usmívá se strážkyně. Na nešťastníka vyplázne jazyk.
Ten ponížen vyklidí bojiště.
Tento malý příklad snad postačí, aby si každý učinil obrázek o této zlomyslné dámě. A proto rychle vzhůru k bráně! Ženu se ke dveřím s vyplazeným jazykem. Brána je utkaná z nejjemnější látky našeho světa – lehoučkého přediva myšlenek. Je třeba ji otvírat opatrně. Myšlenky jsou citlivé, přetrhají se, rozbouří, chytí neopatrného návštěvníka do svých sítí. Dveře se otevírají. Jde to nějak ztuha. Věkem snad zrezivěly panty či co.
Když jsem byla dítětem, brána se přede mnou sama ochotně otevírala dokořán. Do mnoha míst tajuplné říše Fantazie smí vstoupit jenom lidská mláďata. Jen člověk, jehož duše se stále toulá na sluncem ozářených loukách dětství, získá přístupové heslo k branám vyšších úrovní. Jak to myslím? Za první branou se totiž nachází jen jakýsi předpokoj pro běžné smrtelníky. Na první pohled se zdá, že člověk již vstoupil do země obrazotvornosti, avšak při bližším pohledu se ukáže, že země je zde stvořena ze skutečných míst a událostí, která lidé uchovávají ve své paměti. Mezi nimi se objevují i ztvárnění slavných děl, která nám vnutili filmaři – filmové Bradavice, Středozem v podání Petera Jacksona… Potkáme tu i postavy, které se ve stovkách obměn objevují ve fantasy literatuře – krásní a vznešení elfové, vousatí trpaslíci, důstojní čarodějové s bílými vlasy a vousy, křehké průsvitné víly, bělostní jednorožci, divocí strašliví draci, věčně mladí upíří lačnící po krvi…Často uvíznu tady. Někdy to stačí. Příběhy o elfech, dracích, čarodějích, upírech dosud neomrzely. Chceme o nich slyšet stále dokola, fascinují nás. Mnohokrát si ani neuvědomíme, jak jsme vklouzli do zažitých stereotypů. Někdy přijdeme s myšlenkou, kterou považujeme za originální, ale nakonec se ukáže, že jsme ji vlastně kdysi vyčetli z jakési knihy.
Jak záludná jsi říše Fantazie. Jak neochotně otvíráš své dveře. Proč nechceš vydat svá tajemství? Co se skrývá za tvými nesčetnými branami? S povzdechem se zastavím u dalších dveří. Vpustíte mě dál? Nezdá se, že by to měly v úmyslu. Trochu na ně zatlačím. Objeví se malá škvírka – malá skulinka do světa, kde si představy žijí vlastním životem. Vábí mě k sobě. Vítr ke mně nese jejich šepot. Znovu se opřu do dveří. Otevřete se víc! Tam je moje místo. Kdosi mě chytne za rameno. Vyplašeně se otočím. Stojí přede mnou muž neurčitého stáří, jeho oči jsou černé tůně, které neodráží světlo – chladné a hluboké. Štíhlou postavu halí střízlivý černý oblek. Na protáhlé hlavě sedí rovněž černý cylindr.
„Nechoď tam, vrať se,“ promluví ke mně naléhavě.
Nechápavě na něj zírám. „Kdo jste? Proč mi bráníte vejít?“
„Nesmíš tam jít, je to nebezpečné,“ prohlašuje. Uchopí mě za ruku a nesmlouvavě mě táhne pryč od pootevřené brány.
Škubnu sebou. „Au, pusťte mě. Co je na tom nebezpečného?“
Vážně se na mě zahledí. „Což nevíš, že kdo jednou projde branami Fantazie, nemusí najít cestu zpátky?“
Zpátky, zpátky – ozvěna opakuje jeho slova.
„Já ji našla, už několikrát,“ bráním se. Snažím se mu vytrhnout.
„Skutečně seš si jistá? Vrátila ses celá?“ zasívá do mě pochyby.
Celá? Jak to myslí? Prohlížím se. Copak mě kousek chybí? Snažím se vzpomenout, jak to bylo při mé poslední návštěvě, jenže je to jako nabírat vodu sítkem. Najednou dostávám strach. Kdyby tam kousek mě skutečně zůstal, co by to znamenalo?
„Tvé oči hledí na svět, ale nevidí ho. Zbloudila jsi,“ šeptá muž.
Jeho hlas mě mrazí. Chci od něj pryč. Musím vstoupit do té brány, ať to stojí cokoli.
„Je mi to jedno. Možná se mi líbí být ztracená,“ křiknu. Kopnu ho. Má noha se do něj zaboří jako do želatiny. Sakra, kdo nebo co to je? Dlouho si s tím nelámu hlavu. Muž mě pouští. Běžím, co mi síly stačí ke dveřím. Jestli má ta bytost pravdu, tak se přece alespoň potřebuju shledat se svou zapomenutou částí, ne? Následuje mě. Nijak však nepospíchá. Trochu mě to znervózňuje. Doběhnu k bráně. Teď už mě nikdo nezastaví! Oslepí mě jas.
„Lhůta vypršela,“ do cesty mi vstoupila Inspirace.
„Ale to ne, já bych to stihla. On mě zarazil, chci tam jít, musím,“ téměř se před ní plazím po zemi. To nejen zoufalstvím, ale taky kvůli té záři. Nemůžu k ní vzhlížet.
„To mě nezajímá, dala jsem ti příležitost a tys ji nevyužila,“ řekne strážkyně a já už vím, že nemá cenu smlouvat. Cítím to z jejího hlasu. Nezbývá mi, než se brodit svými vzpomínkami. Jsou pro mě pramalou útěchou. Potácím se zpět. Naposled se ohlédnu. Brána zmizela. Otevře se mi ještě někdy? Po podivném přízraku také není ani stopy. Kdo to asi byl?
Má cesta, i když neúspěšná mi poskytla mnoho námětů k přemýšlení. Zbývá mi vyřešit tolik věcí – uprosit Inspiraci, zvítězit nad podivínem, nahlédnout za zapovězenou bránu a najít ztracenou část svého já. Všechno má ale svůj čas. Nejdřív své zážitky sepíšu, aby v nich ostatní mohli najít poučení.