Trochu jinak

                Byl konec léta. Obilí na polích už dávno zezlátlo, a dokonce i rána se stávala chladnějšími. Osiky stojící na břehu rybníka tiše šuměly v letním vánku a vodní plochu občas zčeřila drobná vlnka.

                Žlutá na troud spálená tráva sice neposkytovala zrovna pohodlný úkryt, ale právě z tohoto místa šlo nejlépe vidět skupinku malých chlapců, kteří si ve stínu rozložitých dubů hráli na indiány. Měli pomalované obličeje a za zvuku hlasitých pokřiků divoce poskakovali kolem skrovného ohně. Jeden hoch právě přinesl dlouhé lano, které nejspíš vyhrabal v některé ze starých stodol stojících poblíž a pokoušel se na něm uvázat smyčku, nakonec se mu to povedlo. Nyní zvedl provaz nad hlavu, roztočil jej a potom ho mrštil směrem ke kůlu zapíchnutému v zemi. Hod sice nebyl příliš úspěšný, ale ostatní nadšeně tleskali. A už se hrnuli za novou činností, ani chlapec, jež měl držet hlídku, neodolal.

                Na tuto chvíli nepozornosti čekal, vyplížil se z úkrytu. Pomalu, docela pomaličku se posouval blíž a blíže ke smyšlenému tábořišti. Plížil se podél hráze a stále ještě nezpozorován došel až do stínu mohutných stromů. Stín posloužil dobře, nevšimli si ho.

                Chystal se vyšplhat na jeden ze stromů, aby z jejich skrýše ukryté ve větvích odnesl tu fotku. Jedinou fotku jeho rodičů, jakou měl. Ukradli mu ji už před týdnem, ale jemu se až nyní podařilo vyprostit z babiččina ostražitého hlídání. Poslední dobou ho vůbec nespouštěla z očí. Hodlal si jí vzít, ať to mělo stát cokoliv.

                Náhle se ozval výkřik: „Podívejte, Leopoldík si přišel pro fotečku.“ Následovala hlasitá salva smíchu a chlapci se rozběhli směrem k němu.

                Všimli si ho, věděl, že by měl utíkat pryč, nebo dostane nakládačku, ale nebyl schopen jediného pohybu. Rvačka nepřicházela v úvahu, byl sice o dva, tři roky starší, jenže oni měli početní převahu.

                 Pak se mu jakoby zázrakem vrátila nadvláda nad svým tělem, rozběhl se pryč. Parta hošanů ho s posměšnými výkřiky následovala. „Tak, teď ti to nandáme, ty slaboši.“ Slyšel to jen matně a utíkal a utíkal. Přes výmoly na polích až na prašnou cestu a pak dál, pořád dál. Bez fotky i bez naděje, že ji kdy ještě uvidí, pronásledován chlapci ze sousední vesnice běžel směrem k domovu. Cesta se zdála být nekonečná…

                 Probudil se, noční košile by se dala ždímat a on ztěžka oddechoval. Jeho žena poklidně spočívala na polštáři vedle něj. Byl to jen sen, uklidňoval se, jen sen. Druhý hlas, znějící v hlavě mu však oponoval: ,,Ten sen se ti zdál vždy, když mělo přijít něco zlého, proč by to teď mělo být jinak?.“

                 Usínal s vědomím, že se blíží těžké časy…