Zdeněk Svěrák vyzývá: Dopište mou Puklou patu

Zdeněk Svěrák
Puklá pata
Bohuslav Lapáček žije v malé žižkovské garsonce se smutným výhledem na železniční trať. Přestože brzo oslaví pětatřicátiny, je svobodný.
Je zaměstnancem velké potravinářské samoobsluhy, kde pracuje ve výkupu zálohovaných lahví. To povolání je náročné na nohy. Bohuš si téměř nemá čas sednout, neboť u okénka je pořád někdo, kdo mu přináší v tašce své vypité láhve.
Bohuš se několikrát pokusil navázat známost, neboť k jeho okénku přicházelo mnoho dívek a žen, které se mu líbily. Ale na jeho otázku: „Jak se máte?“ některé neodpověděly vůbec. K dalšímu rozvinutí konverzace Bohuš nesebral odvahu. A tak si ve svém šedém bytě nad tratí o těch ženách jen snil, dívaje se na oblé střechy projíždějících vlaků. Bohouš není bez fantazie. Ve svém dospělém věku si například hraje na indiány. Přesněji řečeno na indiána. Dal si jméno Vratná lahev. Ale teď si ho změnil, protože ho začaly trápit rozpraskané paty. Říká si Puklá pata.
Jednoho dne Bohuš usoudil, že jak doma chodí bos, je koberec jeho garsonky od jeho ostrých pat tak poničený, že by bylo záhodno koupit nový, nejlépe s indiánskými motivy. Koupil ho a na střeše svého starého auta Škoda 120 ho vezl domů. Cestou se zastavil v restauraci U náčelníka a vypil jedno nealkoholické pivo. Když si pak před domem koberec položil na rameno, zdál se mu k neunesení těžký. Doma, když ho na podlaze rozvinul, s úžasem poznal proč. V koberci byla zavinuta dívka. Podle smolně černých vlasů a podle tvaru lícních kostí bylo jasné, že je indiánského původu. Puklá pata se vyděsil, neboť nejevila známky života. Potom však otevřela oči a posadila se.
„Jak se máte?“ zkusil na ni Bohuš svou seznamovací větu.

Zdeněk Horenský (Heron) – dopsání povídky

….Dívka, jelikož neznala pouze nářečí vzdáleného a dnes již možná neexistujícího kmene Politojů, z něhož pocházeli její předkové, plynule česky pravila: „Joma. Mé jméno je Joma. Se mnou a s kobercem jsi přinesl do svého příbytku jen samé štěstí. Jelikož můj praděd byl jedním z největších šamanů, znám mnoho kouzel a vyznám se v mnoha věcech. Nejdříve ze všeho vyléčím cizokrajnými léčivými bylinkami tvé rozpraskané paty.“
Jak pravila, tak též vykonala. Bohuš okamžitě začal přemýšlet o tom, jaké si dá nové indiánské jméno. I výhled z garsonky na železniční trať se stal veselejším, pásy kolejnic na pražcích jen zářily, zvláště když vyhlíželi z okna spolu s Jomou. Ta se rozhodla zůstat navždy. Bohuslavovu garsonku proměnila, další život jeho proměnila, a to všechno též za přispění tučné finanční podpory ze zahraničí, vyplácené za příkoří páchané bledými tvářemi na ní i jejích předcích. S pravidelným přísunem valut se jim na Žižkově dobře žilo.
„A co ty, nebudeš se věčně nudit? Já přec jen do sámošky chodím za prací ..“
„Ba ne, já se věčně nudit nebudu. Sledovala jsem nějaký čas život a zvyky ve tvé podivné zemi. Dám se na politiku. Nemám přec nadarmo předky z kmene Politojů. Ti všichni v politice vynikali a podmínky zde u vás jsou podobné jako v dávných dobách Divokého západu. A navíc máte málo političek, jen samé samolibé politiky, hulváty nejtěžšího kalibru, napudrované seladony, ti ostatní od každého něco v sobě mají. To chce přece obohatit cizokrajným zjevem, dámským šarmem a bystrou myslí, v neposlední řadě indiánskou lstivostí. A ty si své indiánské jméno měnit nebudeš, neboť v okamžiku, kdy jsi koberec rozvinul, byl jsi Puklou patou.“
Hlava jim šla kolem před volební kampaní: - Co nabízíte, chcíplé naše strany, voliti bolševiky nebo jiné pány?
Plakátů různých plná je ves "hlavou a srdcem" volá ODS,
před sebou vidí mimo jiné také "konec vlády růže s ptákem". Prý růže bez ptáka uvadá a zemí šíří se jen blbá nálada -
Hned spolu vymysleli volební slogan:
Za Puklou patu až do senátu - nesedí doma, zvítězí Joma
Z Bohuslava se stal úplně jiný člověk. Žení se. Mění se. Povolání ale nemění. Na jeho bolavé nohy pomáhají bylinné vířivé koupele, které mu připravuje jeho Joma. Pokud je doma.
Bohuš jí vždycky říkal: „Dělej si politiku, angažuj se, ale nikdy nevstupuj do strany. To je u nás prokletí.“
Joma neodolala a jednoho dne do jakési politické strany vstoupila. Jejich život se začal měnit. Výhled z malé žižkovské garsonky na železniční trať se stal opět smutným, neboť již se nedívali z okna spolu s Jomou. Koleje ztratily zase svůj lesk a Bohuslav Lapáček nahradil nealkoholické pivo dvanáctkou. Večer co večer sedával v restauraci U náčelníka a čekával Jomu, až půjde ze schůze domů.