Stěžuješ si? Může být hůř...

Hádám, že pokud bych se vás zeptal, zda by jste vyměnili své rodiče, tak by mi pár z vás odpovědělo ano, protože máte doma totální teror. Všechny z vás ale můžu uklidnit, tak špatný to nebude – moje matka je feministka.
Před sedmnácti lety, když jsme se se sestrou narodili jsme byli už vlastně polovičními sirotky. Kdyby matka mohla, řekla by že si nás udělala sama. Do dneška ani jeden nevíme, kdo je náš otec – a to je dokonce zákonem daný, že každý má právo znát svoje rodiče, v rodným listě máme těžko napsanou jen mámu. Každopádně, s Ester – mým dvojčetem bydlíme každej na jiný straně baráku, protože co kdyby mi ruplo v bedně (jakože se to podle mámy někdy určitě stane) a chtěl jí znásilnit? Asi vám to přijde dost ujetý, ale věřte, tohle je jen začátek.
Je to asi dva roky zpátky, co se začínala celá naše třída párovat a tak jsem neváhal a taky si k sobě někoho našel, já s tím nějak problém neměl a vzhledem k tomu, že sestra chodila na školu jinam jsem si i myslel, že se to máti nedomákne. Ale domákla. Následovalo každodenní vození do školy a ze školy. Později jsem se i dozvěděl, že ve škole platila pár lidem, aby jí sdělovali info o tom, jak moc jsem s holkama v kontaktu. To byla poslední kapka. Po pár týdnech jsem jí oznámil že jsem gay (proboha, jasně že ne, ale nějak jsem s tím jejím proklepáváním a věčným hlídáním skončit musel) a že to byla jen taktická část, jak klukům dokázat že nejsem. Od tý doby mě snad nenávidí ještě víc, pozitivní ale je, že tomu plně věří a začíná jí bejt celkem putna jak trávím svůj volný čas. Občas u nás strávíme s Oskarem (nejlepším kamarádem, který se tý teplý hry chytil ještě víc než jsem čekal) noc, aby mě máma náhodou nezačala podezírat.
„Theodore! Pojď se najíst, sestra už je pryč,“ ozývá se z kuchyně a já se tam objevím ještě rychleji, než by čekala. Jen se mě – stejně jako každý den pokusí zabít pohledem a odejde do obýváku. Ano, dokonce i jídlo tady probíhá na „skupiny“. Neexistuje aby přece někdo jako já jedl s „dámami“ jak s oblibou říká máti. Sestra se ty její kecy naučila pouštět jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, ale stejně si myslím, že jí z toho jednou hrábne…
„Nechceš večer zajít na pivo, kouknout po holkách,“ zamračí se, „vlastně promiň, užít si trochu,“ zamrká na mě Oskar cestou ze školy.
„To víš že jo, večer s tebou nemůžu odmítnout,“ žďuchnu do něj, „ale asi to neprojde, znáš mámu,“ zabodnu pohled do země.
„Ale notak, víš že na mně tvoje máti dá,“ chytne mě za ruku a vrazí do dveří. Je pravda, že jeho měla máma vždycky ráda, až to bylo zvláštní. Od jejího myšlení bych spíš čekal, že bude spokojená když si najdu kamarádku lesbičku.
„Paní Valešová?“ Pokřikuje sotva co dovře dveře a táhne mě za sebou po baráku. „Jste tady?“ Nenechá se odbýt a postupuje do druhého patra.
„Áááá, ahoj Oskare, jakpak se máš?“ Usměje se na něj a dál se mi vesele přehrabuje ve věcech. Popravdě, už jsem si na to dost zvykl, ale nemusela to zrovna dělat před ostatními.
„Mami co to sakra…“
„Teď ne,“ zašeptá Oskar a vrátí jí roztomilý úsměv. Popravdě, jde mu ta role o dost líp než mě, což mě poslední dobou dost začíná znepokojovat. „Naprosto skvěle, ale k úplné dokonalosti bych od Vás ještě něco potřeboval,“ prohlásí trochu stydlivě.
„Ale, povídej, pro tebe cokoliv,“ ani se neotočí, obrátí šuplík pod postelí vzhůru nohama a kontroluje jestli ani tam jsem něco neschoval. Jasně, budu si dávat věci, o kterých nechci aby věděla k sobě do pokoje, když vím, že mi to tam minimálně dvakrát týdne prohrabe.
„Víte, mám dnes na večer pro Thea připravené překvapení,“ pousměje se na mě a zakryje mi uši, abych nic neslyšel. „Zamluvil jsem pro nás dva stůl v restauraci a zarezervoval pokoj v hotelu. Víte, poslední dobou nám to mojí chybou moc neklapalo a já bych to chtěl napravit,“ zadívá se do země a já vidím jak zadržuje smích, „moc mi na tom záleží,“ zvedne oči zpátky a čeká až se na něj podívá, „prosím,“ zašeptá když se konečně obtěžuje zvednout oči i ona.
„No, absolutně se mi nelíbí, že bude Theodor spát někde jinde, ale je pravda že na tebe se mohu spolehnout, tak tedy dobrá. Ale tebe, mladý muži,“ probodne mě pohledem, „tebe tu chci vidět nastoupeného už zítra dopoledne, máš tady spoustu práce!“ Jen přikývnu, nemá cenu smlouvat dál, už takhle je zázrak že mě pustila.
„Děkujeme,“ vyskočí skoro do stropu a políbí mě na tvář. Snažím se tvářit co nejpřirozeněji, tohle si ještě nikdy nedovolil, ale teď to možná bylo na místě. Ještě dřív, než stačí nastat trapná chvíle ticha mě táhne za ruku zase ven. Když zajdeme dostatečně daleko pustí mě a hlasitě se rozesměje.
„Co sakra měla znamenat ta pusa?“ Kouknu po něm nechápavě.
„No co, musel jsem nějak projevit radost, když už si hrajeme na šťastnej páreček. Hlavní je že tě pustila ne?“ Poplácá mě po zádech a zahne k nim do ulice.
„To je pravda, vážně nechápu jak to děláš. Má tě radši jak mě,“ kopnu do kamenu, který se jen tak povaloval na cestě.
„To neřeš, jí těžko někdo pochopí,“ zasměje se, „důležitý je, že tahle noc je naše, za pár hodin tě nechci vidět střízlivýho.“
„To se neboj, to neuvidíš.“
V baru už je plno, když se tam v podnapilým stavu dopotácíme. Někdy je prostě výhodnější se připít už doma. Zasedneme ke stolu k lidem, který od pohledu znám, ale ztěží dám dohromady jejich jména. Netrvá dlouho a Oskar nás všechny u pár panáků seznámí. Když už toho holky v sobě mají natolik, že nevydrží na jednom místě, odpotácejí se na parket a zapadnou mezi tančící skupinku u lidí.
„Tak co, dáme další kolo?“ Prohodí s Oskar s dalšími panáky v ruce. Všichni hlasitě souhlasí, dobrá nálada přidává na síle rychleji než jsem čekal.
„Proč za ní nejdeš?“ Drkne do mě s dalším panákem.
„Co, o čem to mluvíš?“ Vezmu od něj skleničku.
„Nedělej blbýho, kopni to do sebe a jdi za ní. Hmmm? Tak na tebe?“ Přiťukne svojí skleničkou k mojí a vypije jí na ex. Znovu se na ní zadívám a čekám až uhne. Nikdy to nevydrží dýl jak pět vteřin. Vždycky sklopí ty kaštanový oči a usměje se na jednu z kamarádek. Pak jí něco zašeptá a ukáže na mě. Stojí mě to dost úsilí vydržet pohled obou dvou, nakonec se jen usměju, poprosím Oskara aby šel se mnou na parket a vzhledem k tomu, kolik toho v sobě oba máme, nedělá nám problém poddat se rytmu hudby.

Zbytek večera je pro mě snad tím nejkrásnějším, který jsem prožil. Sedla si mi na klín, dobře Oskar jí k tomu přemlouval celkem dlouho, neměl sem odvahu jí to nabídnout sám, ale nakonec jsem si krásně popovídali…a nejen to…

Probudit se do rána bylo ještě horší, než jsem čekal. S bolestí hlavy se podívám na displej mobilu Doufám že už jsi na cestě, čeká tady na tebe moc práce chlapče… Se zlostí mrštím telefon na podlahu a hodím na sebe oblečení. Na chvilku zavřu oči. Vidím jí tak jasně jakoby přede mnou stála, usmívala se na mě a říkala: bude to všechno dobrý, zase se uvidíme…

Doma dostanu lepáka hned mezi dveřma, prý jdu pozdě – a to je sotva jedenáct. S bolestí hlavy se chopím luxu a začnu vysávat přesně tak, jak mi máti v záchvatu hysterie poručila. Mám pocit že mi praskne hlava, sotva lux přemístím do druhého patra už zase ječí. „Theodore, můžeš mi něco vysvětlit?“ Vypnu vysavač a zamířím k sobě do pokoje, nepředpokládám, že by byla jinde.
„Hmm? Děje se něco?“ Sklopím oči na podlahu.
„Kdo to je?“ Ukazuje na monitor. Sevře se mi žaludek hned, jakmile poznám v žádostech o přátelství její jméno. Zatraceně! Mohlo mě taky napadnout změnit si heslo. Následovalo by sice vyslýchání, proč tomu tak je, ale mohl jsem se vyhnout tomuhle super rozhovoru.
„Neznám jí, klidně to ignoruj,“ dostanu ze sebe a snažím se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Doletí ke mně další facka. „Přestaň mi laskavě lhát ty malej budižkničemu. Proč by ti psal někdo, koho neznáš?“ Ukáže na nově doručenou zprávu. Rychle jí proletím očima a hledám v ní své jméno. Nikde není (ano i svoje jméno jsem si musel změnit, byla to mámina podmínka). Musela mě dohledat přes Oskara, on by jí moje "jméno" neřekl, upozornil by jí na to co se u nás doma děje.
„Vážně nevím kdo to je, asi se někdo spletl,“ snažím se zaplašit příval slz bezmoci.
„Takže ty mi prostě budeš lhát a budeš mi tvrdit, že tahle holčina si tě tady našla úplně náhodou?!“ Vylítne ze židle.
„Jo,“ stojím a snažím se před ní neucouvnout. Jen zavřu oči když ke mně letí natažená ruka.
„Nemysli si zatraceně, že tě s tím tvým kamarádíčkem ještě někdy někam pustím! Vypadni,“ probodne mě pohledem, vrátí se k počítači a s úsměvem na tváři žádost zamítne.
Se svěšenou hlavu se zavřu do koupelny. Jen nechám své tělo padnout podél zdi a povolím přívalu slz. Hlavou se mi ženou černé myšlenky… má vůbec cenu vést dál takový život?