Nemoc

Převalila jsem se na bok a hned jsem svého rozhodnutí litovala. Z nosu se mi začala valit tekutina a já jsem musela sáhnout po kapesníku. Připadám si jako troska, nyní už ne jenom duševně, ale i tělesně. Kolem zrcadla jsem procházela, jako kdyby to byl úhlavní nepřítel. Děsila jsem se toho pohledu. Protože kruhy pod očima musí být čím dál tím větší. A jas objevující se kdysi v mých očích už ani nehledám.
Začala jsem uvažovat nad tím, proč jsem v takovém stavu. Že by se můj duševní stav odrážel na mém fyzičnu? Poslední dobou by mě to ani nepřekvapilo. Překvapila by mě už jenom jedna věc, ale na tu si zakazuju jenom pomyslet, touha po ní mě zabíjí, ale přesto doufám.
Bolest hlavy už přestávám vnímat. Proč taky? Bolela, i když jsem nebyla nemocná, tak proč by nemohla bolet i teď? Jíst nějaké léky? A proč? Aby mi na jednu stranu bylo líp? Aby mi na druhou stranu bylo hůř, protože se nemůžu vymluvit na tu bolest v mých očích a vydávat jí za fyzický problém? Jedna otázka za druhou a tak málo, co málo, žádné odpovědi. Bolí to, protože bych chtěla vědět, kam můj život směřuje. Kam směřuju a co mě vlastně čeká. Kdy tohle všechno už skončí, a já si uvědomím, že jsem přežila život a vlastně vůbec nežila. Chci žít, ale nevím, kde mám najít sílu a odhodlání, když všechno co udělám, má opačný výsledek. Když asi ani já sama pomalu nevím, co chci. Mám jenom jeden jasný sen, který se mi asi nikdy nevyplní.