BOLESTNÉ PŘIZNÁNÍ

BOLESTNÉ PŘIZNÁNÍ

„Pamatuji si na to, jako by se to všechno stalo teprve nedávno. Přitom je to už tolik let, co se to všechno stalo. Ošklivé vzpomínky zůstaly zamčené kdesi hluboko v mojí duši. Vzpomínky na moje dětství…“

….

„Snad bych si i vzpomněla na jména pár mých spolužáků. Možná i jméno učitelky bych si vybavila. Však tři jména znám spolehlivě. Nikolas, Samuel a Pete – třídní trojlístek. Jména kluků, kteří mě odsuzovali, aniž by se namáhali mě poznat. Protivila jsem se jim věcí, za kterou jsem sama ani nemohla. Připadala jsem jim jako zrůda, protože jsem se nacházela v dětském domově.
Nemohla jsem ale přece za to, že moji rodiče zemřeli. To ale oni nevěděli. Možná si mysleli, že mě moji rodiče odkopli jako nějakou hračku, protože jsem se špatně chovala. Nikdy mi nedali šanci, abych se obhájila. Vždy mě viděli jen jako špínu v jejich třídě… jen hloupou holku, která kazila jejich kolektiv.
Už si ani nepamatuji všechny ty naschvály, jimiž mě pořád pronásledovali. Bylo jich tolik… Pamatuji si, jak mi jednou vzali moje desky s kresbami, hodili je do umyvadla a všechny tím zničili. Tenkrát jsem se rozbrečela a utekla ze třídy na záchod. Dodnes si vzpomínám, že když jsem se po půl hodině vrátila zpět do třídy, dostala jsem dokonce poznámku za pozdní příchod do hodiny. Nikoho nezajímalo, jak moc pro mě byly ty kresby důležité.
Byla jsem malá a naivní. Doufala jsem, že když mým spolužákům budu dávat opisovat úkoly a půjčovat jim svoje hračky, začnou se se mnou bavit. Zbytečná naděje. Nikdo si mě nevšímal. Byla jsem vzduch. A po jednom dni, kdy mi vzali můj deník z tašky a před celou třídou ho jeden z třídního trojlístku předčítal, se mi začali posmívat, že si hraji na ublíženou chudinku.

Ano… třídní trojlístek… jejich jména navždy zůstanou vyryta v mojí paměti.

Jednou, myslím, že to bylo v období Vánoc, jsem se vracela ke svojí tehdejší pěstounské rodině a odhodlala jsem se zavolat na linku bezpečí. Největším překvapením bylo, že se někdo zajímal o moje problémy, o mě. Toulala jsem se potemnělou ulicí a do ucha mi zněl příjemný hlas mladé ženy, která se mi snažila pomoci. Najednou jsem si však všimla, že naproti mně kráčejí oni. Nikolas, Samuel a Pete. Byl večer. Kolem nikdo nebyl. Rychle jsem ukončila hovor a snažila se kolem nepozorovaně proklouznout. Bez úspěchu. Tehdejší noc se mi navždy vryla do paměti.

Ubližovali mi. Domů jsem se vrátila velmi pozdě. Pomlácená, ubrečená a…. znásilněná. Pěstouni si ničeho nevšimli. Unikala jsem jejich pohledům. Však po devíti měsících přišel na svět pozůstatek té noci. A to jsi ty, miláčku.“

………

Samanta se zvedla z postele svojí teď už skoro dospělé dcery a se slzami v očích, že jí musela říct pravdu, odešla.