Zabiják démonů

16. Ëyanil, 3E892

     Sotva jsem však vyjela z trpasličích hor, stala jsem se terčem útoku. Ohromný ledový trol mě ihned napadl, jako kdyby věděl, že tudy pojedu. Zápasila jsem s obludou, seč mi síly stačily. Měla hroznou sílu a to nemluvím o kyji, kterým kolem sebe mávala. Nebyl to jen tak obyčejný kyj – měl okovanou hlavici, na níž byly špičaté ostny.

     Snad dvě hodiny jsem mu odolávala, když tu mě náhle zabolelo v zátylku a já spadla na zem. Než mě pohltila tma, spatřila jsem ještě mohutné trolovy hnáty a překvapivě i obvyklé boty.

****

    Probudila jsem se neznámo kde. Byla jsem připoutaná kovovým řetězem ke skále. Jediné světlo vydávala malá svíčka, která hořela asi dva kroky ode mne. Přemýšlela jsem, co se vlastně stalo: bojovala jsem s trolem, když mě zřejmě někdo přepadl. Ten někdo pak trola zmohl a uvěznil mě tady. Ale proč?

     Nevěděla jsem, kolik času jsem strávila v bezvědomí a jak dlouho už jsem tu připoutaná, když se náhle otevřely železné dveře kobky. Neviděla jsem příchozího příliš dobře, ale mělo to lidskou postavu. Pak to však přešlo do záře svíčky. Rudé tělo a rohy nevěštili nic dobrého. Postava stvořila ohnivou kouli a vrhla ji do kouta, zasáhla tak louč, které jsem si předtím nevšimla. Konečně jsem obludu spatřila v celé její „kráse“. Démon. Nesnáším je.

     Rudoch přišel až ke mě a přiblížil svůj beznosý obličej k mému. Něco zavrčel a odvrátil se ode mě. Poté znovu odešel.

****

     Znovu se otevřely dveře kobky. Přišli dva démoni a odpoutali mě. Neměla jsem sílu vzdorovat. Přivlekli mě do něčeho, co by se dalo nazvat sálem, v jehož prostředku byl usazen další démon. Když mě znovu položili na zem, zvedl se z trůnu. Přešel ke mně a šišlavou obecnou řečí mi tvrdil, že jsme se už jednou setkali. Nevzpomínala jsem si na něj. Pak mi prozradil, že on není ten, na koho tu čekám. Zítra prý má dorazit jeho pán. To on zosnoval můj únos. Trhla jsem s sebou, když prozradil jeho jméno – Exrogan.

     Klopýtala jsem v objetí dvou démonů, kteří mě táhli zpět do cely. Cítila jsem, jak se mi pomalu vracejí síly. Pak jsem si všimla, že se jednomu z démonů houpe u pasu modře svítící čepel. S trochou vůle jsem sebou sekla na zem. Když se nade mnou ozbrojený démon sklonil, vyšvihla jsem ruku a tasila jeho meč. Byli to nejspíše nějací nižší démoni, protože než stačili něco udělat, jejich těla ležela na zemi, kde se budou pomalu roztékat.

     Pohlédla jsem na svou zbraň a v záchvatu nápaditosti ji pojmenovala Zabiják démonů.