Protože on chtěl 27. kapitola

Alex to zabalil asi po hodině, kdy prohlásil, že tom vedtu už dál nebude. Nepřišlo mi, že by bylo nějak nesnesitelně. Mikinu jsem si složila pod hlavu a natáhla se na mostě. Nedokázala jsem odhadnout jaký měsíc mohl být. Byla jsem z toho jejich zapomínání až moc zmatená, ale to bylo to poslední, co jsem teď chtěla řešit. Užívala jsem pohody a tepla. Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jak bude Sam reagovat na to, že mě tady Alex nechal samotnou. Nechtěla jsem aby si to odnesl za mě. Konec konců…mohl by už mi trošku věřit, že nevezmu čáru. Ikdyž možná…Jak by asi reagoval? Škoda, že by si to teď odnesl Alex, velká škoda… Nechtěla bych zmizet úplně…jen to prostě zkusit. Trochu to tu zpestřit. Nechápala jsem co pořád dělají, že se nenudí, ale to byla jen jedná z hodně věcí, které jsem na nich nechápala. Neležela jsem tam ani hodinu a už jsem nevěděla co dělat. Ještě chvíli jsem se přemlouvala, abych neodešla. Docela jsem chtěla, aby Sam přišel, ale nechtěla jsem to sama sobě připustit. Po pár minutách jsem slyšela přijíždět auto. První zachytý bod splněn. Teď jen, jestli ho vůbec bude zajímat, že nejsem v domě a jestli se bude obtěžovat sem chodit. Když se setmělo usoudila jsem, že asi nebude. Celkem mě zklamal. Pomalým krokem sem došla po kamenité cestě k domu. Než sem vešla dovnitř, pečlivě jsem si promyslela, co Samovi řeknu, ale znovu mi zkazil veškerý plány. Nikde totiž nebyl. Zastavila jsem se u Alexe, abych se ho na něj zeptala, ale možná by bylo lepší, kdybych to neudělala. Zjistila jsem totiž, že zůstal ve městě s ňákou jeho starší kamarádkou, taky upírkou.
Začínala jsem žárlit a né zrovna málo. Tak proto mě ráno nevzal sebou? Nechtěl abych mu tam překážela? Super…bůh ví co je ta jeho kamarádka zač. Možná by se dalo spekulovat o „kamarádce„. Tak dost! Tohle jsem přeháněla… Proč by si tolik vydupával mě, kdyby mu záleželo na někom jiným. Co já vím, třeba to moc zdržuju a jen s ní spí. Co by člověk od kluka jako on taky čekal…
„Nespím s ní…“ Ozval se najednou za mnou, docela nepěkným tónem hlasu.
„Co?“ Dostala jsem ze sebe v tom šoku. Bylo mi trapně a cítila jsem jak „pomalu„ rudnu. Ani jsem tím naštváním nepostřehla žádný nátlak, což mě znepokojilo ze všeho nejvíc.
„Žárlíš?“ Ušklíbl se.
„Ne,“ odsekla jsem hrdě.
„Ale notak…oba moc dobře víme, že lžeš…“
„No..tak možná trošku,“ zadívala jsem se do země a snažila se nezrudnout ještě víc.
„No vidíš že to jde,“ prohodil, poplácal mě po rameni a odešel do pokoje. Zůstala jsem tam stát jak tvrdý Y. Zhluboka jsem se nadechla a šla za ním. Věděla jsem že to bude o to horší když tam budu stát dýl. Pomalu jsem vešla do pokoje.
„Promiň,“ špitla jsem nenápadně.
„Co? Za co?“ Vykoukl jen v ručníku z koupelny.
Na chvíly jsem zaváhala, když jsem ho uviděla, ale začínala jsem se v ujíždění na něm zlepšovat.
„Nemám právo tě z něčeho podezírat i kdyby ste spolu něco měli…mě to může být jedno…“ klesla jsem.
Jen se tiše zasmál.
„Jenže já s žádnou upíří kamarádkou nebyl…byl jsem celou dobu tady. Ušili jsme to na tebe s Alexem, abych věděl jak budeš reagovat…“
„No to si děláš srandu?!? Chtěla jsem začít vyšilovat…
„Ne, vůbec né,“ prohodil a zaplul do koupelny.