Protože on chtěl 32. kapitola

Zhluboka jsem se nadechla a následovala ho po schodech do velké modré budovy. Vnitřek školy byl docela moderní. Vedle vchodu byl koberec s vyšitými hvězdičkami Evropské unie, na kterém se v každém rohu nacházela cedulka nevstupujte prosím na koberec. Docela mě to pobavilo. Proč tam tedy byl, když se přes něj nesmí chodit? Uprostřed bylo atrium s pěti počítači, které i dnes, první školní den hned obsadili „závislí“ studenti. Chodba v prvním patře vedla kolem atria, zmatení prváci jen pobíhali dokola a hledali svou třídu. Až když dorazili zpět na místo si většinou povšimli vyvěšeného listu se seznamem tříd. Vzhledem k jejich číslováni ale očividně nebyli o nic chytřejší. Sam tuhle „paniku“ ale v plánu neměl. Párkrát přejel pohledem chodbou tam a zpět a jakmile narazil na prvního učitele vydal se jeho směrem. Chvilku mi trvalo, než jsem dokopala své vnitřní já ho následovat. Snažila jsem se mu rychlím krokem vyrovnat, ale i tak byl pěkný kus přede mnou. Naštěstí se zastavil přesně ve chvíli, kdy jsem ho ztrácela z dohledu.
„Dobrý den,“ pozdravil sympaticky vypadající, modrookou blondýnu. Měla na sobě černé společenské kalhoty a oranžové triko s docela odvážným výstřihem. Nebudila ale neslušný dojem, ba naopak.
„Dobrý, dobrý. Číslo Vaší třídy by mělo být táhle na tom papíře, víc Vám bohužel neporadím mladý muži.“
„My nastupujeme do druháku,“ nakousl, zamyslel se a jen čekal až obdrží potřebné informace.
„Ano, jistě,“ usmála se,“ Vaše třída by měla být tady v této budově. Ve druhém patře hned naproti schodům.“
„Děkujeme moc,“ pousmál se a šel dál. Mohli jsme se sice vrátil a bylo by to i o dost blíž, ale kdo by se chtěl rvát houfem lidí, kteří se hromadí u jednoho kusu papíru. Zadní část chodby byla o dost klidnější jak ta u vchodu. Nebyli tady skoro žádné třídy, jen vchod do tělocvičny, ředitelna a pár kabinetů. Pomalu jsme se zase dostávali mezi zmatené studenty. Naštěstí schody už byli o něco prázdnější, než když jsme do budovy vešli, takže jsme do nikoho nemuseli vrážet,abychom se na ně vůbec dostali. Pomalu jsme vylezli do prvního patra, kde už vládl poměrně klid a studenti jen chodili od dveří ke dveřím a hledali správná čísla. Přešli jsme přes celou chodbu na schody do druhého patra a já začala zpomalovat. Sam si toho ale vůbec nevšiml. Pobrukoval si a bral schody po dvou. Když vylezl až nahoru podíval se na mě zvláštním pohledem.
„Co je?“ Zeptala jsem se zadýchaně.
„Bude to v klidu neboj.“
„V klidu? 90% na týhle škole jsou holky, jestli sis nevšiml.“
„Snad líp pro tebe ne?“ Pousmál se šibalsky.
„Spíš pro tebe,“ odsekla jsem, když jsem zdolala poslední schod.
„Ale notak,“ ušklíbl se a objal mě kolem ramen.
„To tam jako musíme vlíst samy?“ Zeptala jsem se vyděšeně, až se mi z toho udělalo špatně. Nepatřila jsem zrovna mezi typ lidí, co suveréně nakráčí do plné třídy neznámých lidí a prohlásí: „Tak já jsem vaše nová spolužačka,“ nebo prostě něco podobnýho. V tu chvíli se ale celou školou rozeřval zvonek.
„Neboj, počkáme tady na třídní…taky nejsem takovej suverén.“
„Děkuju,“ špitla jsem a ještě víc se k němu přitiskla…