Temnota

Viděla jsem postavu v temném lese. Seděla tam u potoka, upřeně si prohlížela vodu a potom mě.
Podívala jsem se na ni taky, byl to temný anděl.
Měl černé potrhané šaty, na nich zaschlou krev a bláto.
Jeho bílou vyhublou tvář lemovaly černé vlasy.
Měl oči tak smutné, zlé, ale i přesto krásné.
Na zádech mu vyrůstala křídla, ale nemohl lítat.

Otočil se ke mně zády a pomalu odcházel pryč.
Jen tak jsem tam stála a dívala se za ním.

Byl to ztracený anděl.
Kdysi byl tak bílý, něžný a hodný.
Teď je zlý, chladný i přesto krásný.
Už nepocítí lásku, radost, štěstí.
Lidé ho odvrhli, odvrátili se od něj.
Nedokáže nikoho milovat, protože sám nebyl kdysi milován.
Dával lásku, ale všichni jej zraňovali, a tak se jeho krvácející srdce proměnilo na černé a temné.
Sedla jsem si k potoku, tam kde předtím byl anděl.
Přemýšlela jsem nad svým životem.
Najednou mi začaly téct slzy, chtěla jsem vrátit čas a udělat věci jinak, ale věděla jsem, že to nejde.
Najednou přišel ke mně ten anděl a jen mi nabídl svoji ruku.

Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala jsem se na něho.
Čekal, jestli podávanou ruku přijmu.
Nebránila jsem se tomu, jeho ruka byla tak bílá, studená.
Vzal mě za tu mou, teplou a zrazenou, plnou bolesti.
Potom mě odvedl s sebou do temnoty, do které bych sama nevstoupila.
A tak jsem odešla s temným andělem a už jsem se nevrátila.