Protože on chtěl 35. kapitola

Konečně zastavil a vypnul motor. Neobtěžoval se ale ztlumit, nebo vypnout hudbu. Přes ten všechen řev jsem ani neslyšela, jestli vystoupil z auta nebo ne. Začínala jsem panikařit. Né že bych do té doby nepanikařila, ale teď to dovršilo nejvyššího bodu. Nechtěla jsem aby otevřel. Chtěla jsem jet zpátky do domu, utýct do pokoje a pár dní ho nevidět. Neskutečně moc mě naštval, ale bála jsem na na něj jakkoli promluvit. Přesně v tu chvíli, kdy jsem přemýšlela nad tím, jestli mám mít větší strach, být naštvaná, nemluvit s ním nebo tak něco, jsem ucítila nátlak. Odtrhla jsem mu přístup a až moc mě překvapilo, jak lehko to šlo. Ale on to nevzdal. Zkusil to znovu a silněji. Tak tak jsem ho udržela od toho, co se mi honí v hlavě. Nepovolil. Bolestí jsem se chytla za hlavu a tak tak sem se držela, abych nevyjekla, když to zkusil znovu. Bolest ani trošku neustupovala. Ba naopak. Čím víc jsem povolovala, tím byla horší. Tím víc se to snažil urychlit. Vzdala jsem to. Schoulila jsem se do kouta kufru, sepjala si nohy a čekala, co bude dál. Dveře cvakly a pronikl pod nimi malinký proužek světla. I muzika ztichla. Slyšela jsem, jak se zabouchly jeho dveře a kroky, které míří někam pryč…vzdalovali se. Ještě chvilku jsem se klepala v koutě, ale pak jsem zvědavostí nevydržela a otevřela dveře kufru. Venku se setmělo, netušila jsem jak dlouho jsem tam mohla trčet. Přemlouvala jsem svoje chytřejší já, aby sebralo všechnu odvahy a vylezlo ven. Vzepřelo se tomuhle jeho chování. Jenže tenhle boj sama se sebou jsem měla nejspíš předem prohraný. Ne…musela jsem vystoupit. Nechtěla jsem, aby mě tam zase zavřel a někam odvezl. Chtěla jsem aby se omluvil, aby uznal že udělal chybu a bylo by mi možná líp. To ale neudělá. Proč by taky. Pomalu jsem vylezla z kufru, protáhla se a rozhlídla kolem, jestli na něj někde nenarazím. Nečekala jsem ale, že tam někde bude. Opět jsem se mýlila. Neutekl, jak bych čekala. Seděl pár metrů od auta a koukal někam od neznáma. Pomalými kroky jsem přišla až k němu, ale asi dva metry od něj jsem se zarazila. Těsně před ním byl sráz dolů a přesně pod ním malé rozsvícené městečko. Koukal upjatě na jedno místo a ani se nehl.
„Už chápeš, proč jsem to udělal?“ Zašeptal, tak nevyrovnaným hlasem, jaký jsem od něj nikdy neslyšela. Pořád koukal na stejné místo.
„Ne,“ odsekla jsem trošku uraženě, ruce jsem si založila na prsa a nepopošla ani o krok.
„Nechci tě k něčemu nutit,“ špitl, až skoro poníženě a sklopil hlavu. Rukou vztekle urval trs trávy a hodil ho ze srázu.
„Nechceš? Tak proč to děláš?!? Přijde ti normální zavírat mě do kufru a jen tak mě někam odvíst?“ Nevydřeli mi nervy. Nikdy jsem tak na nikoho neječela. Nikdy mě nikdo tak nenaštval.
„Ty to nechápeš,“ Prohodil a opět se zadíval na město.
„Tak mi to vysvětli,“ utlumila jsem trochu svůj hlas.
„Pojď se prosím,“ klesl a rukou šmátral po kamínku který by mohl zase hodit dolů.
„Ne, až to vysvětlíš“ odsekla jsem odhodlaně ani se nehnout.
„Přesně o tomhle mluvím. Víš jaký to je odolávat pokušení, tě k tomu prostě donutit? Víš jak se bojím zjistit, že prolomím všechno tvoje odolávání, když budu moc chtít. Vím že to zvládnu u čtení…ale nikdy, NIKDY nechci vědět, jestli tě přes to všechno umím i k něčemu donutit. Víš vůbec jaký je to nutkání, když vzdoruješ kvůli blbostem? Nechtěl jsem po tobě tak moc“ Když domluvil, hodil vší silou kámen ze srázu a bylo na něm vidět, že už o tom nechce dál mluvit. Že i jeho užírá, to co udělal, víc než jsem vůbec doufala.
„Ale ale,“ zakoktala jsem a přisedla si k němu, „proč si mi to neřekl, vždyť…“
„Neudržel jsem se….“ Prohodil smutně.
„To je to takovej problém?!?“ Vyjekla jsem znovu v domnění, že to celý obrací jen v jeho prospěch.
„Nemáš ani ponětí, jaký to pro NÁS je…“ zadíval se na mě ublíženě.
Uhla jsem pohledem, protože tenhle se nedal za žádnou cenu vydržet. Nechtěla jsem tomu věřit, jen to překrucoval…
„Nechtěl jsem to udělat,“ uznal potupeně a opět se zadíval do země.
„Věřím ti,“ řekla jsem, ale né proto, že bych mu to plně věřila, ale spíš proto, že jsem nesnesla pohled na to, jak se kvůli mně užírá…