Arnold Styk

Ne vše, co se stane ve dne, má sílu podstatné motivace k vlastnímu žití. Ne vše, co v noci se stane, zůstává přikryté tajemstvím tmy a stíny. V noci létají po nebi čarodějové - den snadno přehlédne více démonů, než je lidské mysli představitelné. V noci je ticho a klid, den dráždí ostražitostí.

Mladý Arnold Styk udivoval svým sebejistým pohybem v obou časových polaritách. Miloval noc, když ji mohl vysvléct z jejího studu, byl vzrušený dnem, který dokázal kouzelně omámit a strhnout mu masku domýšlivé bdělosti .

Den za dnem, noc za nocí, život Arnolda Styka byl šíleným, ale dobrodružným pohybem přes tisíce kopců ztvrdlých ňader, přes tisíce rozeklaných klínů nespočtu jeho milenek.

Tatínek tě má moc rád, kočičko, přijedu pozdě večer, ano, musím být v práci, až přijedu, půjdu se na tebe podívat do pokoje a políbím tě - telefonoval Arnold domů pozdě odpoledne malé dceři Miriam, s ženou mluvil vždy až potom – Aničko, zdržím se v práci, ach jo, nevím,jak dlouho to tu vydržím, musel jsem vzít večerní kurzy, nový šéf je blázen, navíc je na chlapy a já ho nechtěl, přišel jsem o dobrou pozici ve vedení, teď se na ní tetelí šikovné prdelky, ale co, to není důležité, miluju tě, lásko, ano, moc, jsi úžasná, vážím si tě, moc… že jsi odmítla všechny chlapy, který se okolo tebe mlsně třou se svým egem a tobě na očích a ty chceš jen mě a napořád, neustále mi dáváš novou šanci, ale jaký jsem já – přemýšlel Arnold chvíli poté, co položil telefon, Anně to nikdy přímo neřekl.

Již několik let Anna tiše trpěla všechny Arnoldovy zálety – nebylo nelehké ucítit s Arnolda naráz i více žen, kolikrát stihl i tři různé milenky za sobotní večer -, jen když nás budeš mít pořád rád, jako my tebe – potom se oba milovali s největší silou a vášní, Arnold sliboval a proklínal se, přísahal, Anna tvrdě tlačila lýtky jeho hýždě do svého rozkroku, nádherně zpívala, jakoby se cítila být lázní, v které se všechno zlé očistí a odejde s kapičkou semene po zaoblených stehnech. Arnold je prostě takový, ale je to můj muž a k nám se chová odpovědně, je člověk a má své slabosti, co já, už nejsem tak mladá a hezká, jsou mladší a hezčí, já jsem po ránu jen papír zmuchlaný nocí – kolikrát Anna Arnoldovi odpustila, ale nikdy mu to přímo neřekla.

Dál plynuly dny, měsíce i roky. Miriam jde v únoru k zápisu, Anna získala dobré místo ve firmě a ty Arnolde, ty jsi pořád frajer, – přemítá povzbudivě Arnold při ranním běhu, kterým se snaží získat zpět svoji fyzickou kondici a přitažlivost – jo, ještě to půjde.

Arnold není zlý, ani to není špatný člověk, výše jeho spirituálních úvah dosahuje magických bodů, pro druhého by se rozkrájel, prokletím se mu stal jeho vlastní ocas, který ho udýchaně naháněl od jedné ženy k druhé a nikdy neměl dost. Jednou se ale stalo něco, s čím nemohl Arnold počítat.

Mladý Arnold Styk se zamiloval na nenáviděných večerních kurzech, kde učil italštinu. Ona měla na sobě krátké těsné červené šaty – svým střihem odhalovaly mramorová ramena a část zázračných ňader -, černé punčocháče, vlasy havraních per, zelené oči široce otevřené, rety nasáklé deštěm a božskou slinou. Arnold nemohl celou lekci téměř dýchat a tak dával prostor studentům k procvičování si konverzace navzájem mezi sebou. Konec výuky přišel v pravý čas, nechybělo málo a Arnold by se celý vypařil, jak byl rozpálený. Po hodině na sebe zmateně vyskládal učebnice na stůl od nejmenší k největší, měl je ovšem dát do tašky, tam však našly cestu pouze zelená a modrá fixa na bílou tabuli. Tolik si přál hned teď ji zase potkat, ale co to bylo za pocit, který tak náhle objevil? Arnold se opřel zády o okno, strach, bolest, otevřená dýka ve mně samotném, krvácím ranami, trpím, jsem jako Kristus!

Arnold pomalu a zesláble scházel po schodech dolů k recepci, míjejíc otevřená okna do dvora – Arnolde, přijď na kus řeči, vrrr!– Arnold jen zamával kamarádce, která právě vyfoukla kouř z cigarety do kočárku – promiň, jindy, dnes hlídám!

Čekala naproti recepci na fialových sedačkách. Čekala na Arnolda? Na znejistělého Arnolda s třesoucíma se rukama, neschopného čehokoli? Čekala až spadne slunce, rozbije se o zem a na scénu oblohy se vyřítí skvělý tanečník měsíc? Čekala po jídle, aby mohla zapít prášek? Arnold zůstal chvíli stát opřen o zábradlí v místě, kde si ho ještě nemohla všimnout, miluju tě – zašeptal sotva slyšitelně, přesto se ohlédla, otevřela široce oči a úsměv. Sotva mohl Arnold rozpoznat, že vše, co zrodí tento okamžik, bude mít také vlastnosti tohoto okamžiku, strach a bolest.

Ona mu nikdy neřekla, že nečeká na něj, že je jí lhostejný a spíš v ní budí lítost, neřekla mu, že se pohádala s Maximem, že pro ni nepřijede – nesnášel totiž Italy i jiné národnosti kromě své ruské, nechápal její nadšení pro italštinu -, že plánovala lavičkovou romantiku na ostrově a co teď s ní a lahví čisté vodky? Ale řekla Arnoldovi, že se jmenuje Tereza, že na něj čeká, aby se ho na něco zeptala - nepřijde vám, že jsme si tak nějak podobní? Oba vydechli ve vteřinovém souznění – v této vteřině se odehrálo vše a to, co následovalo, bylo již jen ozvěnou.

Podívej, mé ruce! Položil je Arnold Tereze na holá ňadra v malém vyhřátém pokoji. Co jsem byl včera, co budu zítra, jaký jsem dnes? Co všechno se musí stát, aby se nestalo nic, co všechno se nestane, aby se pohnulo sotva patrně malé kolečko v nekonečné a strnulé mase jednotlivých dnů? Vše zlé, je k něčemu dobré a vše dobré, je k něčemu zlé, Terezko, tohle je nejkrásnější okamžik mého života, jaké může přinést zlo? – Arnoldovi vyrašily trny zdrobnělin, co se to stalo, zdrobněle oslovuje pouze Annu, Aničku, ostatní ženy vždy oslovoval spíš chladně a neosobně, má je rád, spí s nimi, očichává je, ale svědomí má čisté, miluje přeci jen svoji Aničku a nepodvádí ji, co se stalo? Terezko, ach Terezko, přísahám při hvězdách, nikdy tě nepřestanu milovat. Ráno musíš jít do práce, ale teď opravdu nepřestávej. Nepřestanu, nikdy! Mluví z tebe vodka, známe se sotva pár hodin. Ano, ale já po tobě toužím celé věky. Tereza si přihnula z téměř dopité láhve. Jak jsem mohl bez tebe žít? Arnold se celý dočista zduřil. Tereza dopila vodku a prázdnou láhev vyhodila z okna do rozbouřené noci, usmála se, otevřela se stehny a přijala Arnolda do sebe.

Něco zlého však zasyčelo blízko bran rozkoše. Miluju tě, Terezko, miluju tě, Aničko, miluju vás obě, ne, nemohu podvádět jednu s druhou a druhou s jednou, na co si to uboze hraji?

Terezo, promiň, to se mi nikdy nestalo. Nevěš hlavu, to se stává. To se stává, to se stává, už tu nechci být. Proč? tak to zkusíme ještě jednou – hladí Tereza Arnolda po břiše a povadlém přirození. Ne, miluju tě, nemohu. Tak mě právě pomiluj, ne? Máš pravdu, ne! jsi hodná – náhle Arnoldovi došlo, co cítí, co dělal celý ten čas, že nevěrný byl vlastně stále, jen si to odmítal přiznat a schovával se za vzletně vykonstruované věty, opíjejíc a mámíc tak své svědomí – je pátek, máme před sebou úžasný víkend, já a moje holky, Anička s Miriam, půjdeme třeba do Stromovky na brusle, půjčíme si psa, uklidíme zahradu – to ale Arnold nikdy nahlas neřekl, rychle se oblékal, aby stihl poslední tramvaj. Zůstaň přes noc - prosí Tereza. Už nikdy, lásko – pohladil napůl ještě otevřenou a nevychladlou Terezu Arnold. Arnoldovi se hlavou honí snad celý úl včelích medáků, ani nepostřehne silný tlukot na dveře a zběsilé drnčení zvonku.

Maxim! vykřikla Tereza. Terezo, otevři, no tak, Terezo – ozývá se z chodby. Arnolde, schovej se, tohle může být problém. Terezo, bydlíš v garzónce, kam se mám schovat, do šuplíku od nočního stolku? buď klidná, nic se nestane, učili jsme se Italsky. To sotva – polkla Tereza -, je tu cítit vodka a sex, neznáš Maxima, bude to vážně problém. No, děsím se už jen jeho jména – pokusil se Arnold odlehčit situaci. Ne, on je vážně magor! Znám fígle – Arnold se odvážně vydal ke dveřím – nic se mi nemůže stát, bůh je spravedlivý, však jsem táta od rodiny, holky mě potřebují -, strašná rána, dveře povolily pod jednou ranou Maximova ramena a vylétly z pantů. Maxim krátkým pohledem zhodnotil situaci, také Arnold, před kterým se jako blesk z čistého nebe, jako boží zásah objevil dvoumetrový holohlavý kolos s nožem v ruce, poznal, že je zle. Chvíli před Maximem směšně kličkoval jako vyplašený zajíc při honitbě, než ho jednou ranou srazil k zemi a bodnul hluboce do stehna, potom Maxim odešel do koupelny, přinesl bílý ručník a hodil ho Tereze – otři si ji, děvko! Vyděšená Tereza si začala prudce třít místo Arnoldova vyznání. A teď ty! vykřikl Maxim klekl si na Arnolda a olízl mu tvář. Nech mě být, nic se nestalo – soukal ze sebe v bolesti Arnold, Maxim mu klečel vší silou na hrudi -, zavolejte pomoc, prosím, jsem zraněný, vykrvácím. Ano, vykrvácíš, ano vykrvácíš – Maxim bodal jako šílený do Arnoldovy hrudi. Arnold ještě žil, když mu Maxim uřízl úd a vstrčil mu ho do úst, když Maxim pomiloval Terezu.

Maxim vydýchává na Tereze, Arnold vydýchává v chuchvalcích koberce a krve poslední vteřinu svého života, která bude tak důležitá při novém zrození. Krvácím, trpím, jsem jako Kristus!