Úsměv

"Nezlob se, že tě otravuju. Potřebuju někoho..." hlas se vytratil.
"Jiného," doplnil.
Přikývnutí.
"Být tady je divné."
Tázavě se podíval.
"Být tady a nevidět ho, nejít tam," ukázala směrem k domu, který pro ni po dlouhý čas představoval domov. Teď byl její domov tady, tam, kde byla, protože ona sama si byla domovem - tím jediným, co jí zbylo. Ale vlastně...
"Chápu."
"Nechci ti kazit naděje, ale víš, i když se s ní dáš dohromady, není to šťastný konec. Je to teprve začátek a tím nikdy nic nekončí."
Ticho.
"Mohla jsem jít za Elisou, ale myslím, že potřebuju někoho jiného."
"Chlapa."
Zadívala se na něj kritickým pohledem. "Kluka," usmála se.
Usmála? Usmála se. I on to viděl.
***
Viděl její úsměv. Přes slzy a mokré vlasy viděl jen její úsměv. Ne na rtech, v očích. Byly tak podobné těm jeho - jen jasnější, zářivější, čistší. To kvůli té radosti. Kvůli radosti, která neměla důvod a ani jej nepotřebovala. Oči, které tu byly pro něho a chtěly to vkřičet do každé buňky jeho těla. Ruce, které zahřívaly prsty zkřehlé chladem srdce té, kterou miloval. Ale ona, ta, kterou skoro neznal, ho dokázala vyléčit z největšího žalu a touhy. Všechno to z něj vyrvala a namísto toho mu poskytla lásku, která nebyla toužící, ale dávající. Viděl její úsměv. Spatřil ho jednou a od té doby jej měl před očima pokaždé, když mu přišlo na mysl smutnit. Byla tu pro něj a naopak a vždycky to tak bude, protože on se o to postará. Nic je nedokáže rozdělit. Nikdy. Přes slzy a mokré vlasy neviděl nic než bílé světlo jejích zornic.

Viděla jeho slzy. Zkroucenou, pošlapanou duši, naříkající, prázdnou. Pocítila nutkání ji naplnit, protože věděla, že on to potřebuje. Ta, kterou miloval, zmizela v ledovcích Pekel a on si nevěděl rady. Byla mu tolik podobná - taky sedávala tiše v koutku a nechala se zahlcovat vlastní lítostí nad dávno ztracenými skutky. Byla tu pro něho a toužila mu to dát najevo, vsunout mu tu zprávu až do nejhlubšího vědomí. Tiskla mu dlaně, studené, vlhké slzami, tiskla a nepouštěla, nikdy nepustí. Skoro ho neznala a už teď věděla, že mu chce být oporou, protože až bude potřebovat, bude tu on pro ni. Vyjmula stín a zasadila život, aby vzrostl znovu tam, kde byl usmrcen. Viděla jeho slzy. Cítila je na tváři vždycky, když prolévala ty svoje, a to ji přinutilo neplakat. Ona se o něj postará, bude mu pilířem a až se bude hroutit, bude to naopak. Nikdy se to nezmění, protože ona to nedovolí. I přes dokonalé, namodralé světlo vycházející z každé jeho buňky viděla slzy, letící dolů, dolů, daleko...
***
Daleko. Příliš daleko zůstala příčetnost a rozum. Jakmile si byla jistá, že už ji nevidí, neslyší a nevnímá, přemohlo ji to. Tupě zírala do zdi a odpor a prázdnota se jí řinuly zpod víček. Ale jak mohl nevidět, neslyšet? Nemožné. Jakkoli se bránila, uvěznil ji v náručí. Teď to bylo obráceně. Slzy byly na její tváři a konejšivý úsměv na jeho. Za chvíli ji zachvátila odevzdanost a ona se mu napůl šílená a napůl vyčerpaná zhroutila na klín. Těšil ji, jako plačící děcko, které má hlad. Ona měla taky, ale jiného druhu. Nedostatek lásky ji oslabil - ten, kterého milovala, ji zavrhl. "Víš, říká se, že někdy nemáme to, po čem toužíme, proto, že si zasloužíme něco lepšího."
Nehnula se.
Naklonil se k jejímu obličeji, zahleděl se do očí, opuchlých od pláče, které mu i přesto připadaly krásné. Pohladil ji po linii lícní kosti a setřel slzy. Zavřel jí oči a přejel prsty přes její čelo až do vlasů. Přidržel jí hlavu a políbil ji. Na čelo.
Dnes bylo všechno opačně - na jejím obličeji blikaly nedohaslé hvězdy slz a na jeho se usadil neproniknutelný tajemný úsměv.
I když se říká, že přátelé jsou andělé bez křídel, ta jejich zářila jasně.