Variace na klasický příběh

Obchodník Drábek žil se svou ženou Jiřinou a třemi dcerami v domě na náměstí v jednom nejmenovaném městě. Drábek byl zcela obyčejný padesátník, který na celém světě nejvíce miloval dvě věci: svou rodinu a obchod.
Z prvního manželství měl nejstarší dceru Veroniku, z druhého Alžbětu a Viktorii. Všechny tři byly celkem hezké a měly dobrou hlavu, ale zatímco nejstarší využívala své nadání k četbě, ty mladší spíš k tomu, aby vymyslely, jak ulovit co nejbohatšího ženicha, v čemž je zapáleně podporovala matka. I proto se není čemu divit, že si Alžbětka s Viktorií brzy našly výhodné partie a rodiče měli najednou plnou hlavu toho, jak vystrojit dvojitou svatbu.
Osmnáctiletá Alžběta si našla zchudlého šlechtice. Ona toužila po jeho erbu, a on zase po jejím věnu. Z obou stran šlo tedy o výhodný svazek. Drábek jim ve svatební den nechal přepsat čtvrtinu svého jmění a už se v duchu viděl, jak k nim na zámek jezdí na návštěvy.
Patnáctileté Viktorce padl do oka otcův obchodní partner, bezdětný vdovec jen o něco starší, než tatínek. Tu se zas oba rodiče radovali, že to k dcerušce nebudou mít daleko a že druhou čtvrtinu jmění svěřují do správných rukou.
Skončilo svatební veselí, uplynul týden, dva, a matka začala se zděšením zjišťovat, že je dům nějaký pustý a prázdný. Tu jí padla do oka nejstarší dcera, stále zahrabaná v těch svých zaprášených knížkách, a v myšlenkách se ze samé nudy začala zabývat jediným z dětí, kterého si doteď téměř nevšimla. Veronika s odchodem sester ztratila svůj starý klid. Nyní jí macecha začala tahat z plesu na ples, z dýchánku na dýchánek. V neděli s ní musela do kostela, na trh, k přítelkyním na kus řeči, a čím více mělo být kolem bohatých nezadaných pánů, s tím větší chutí Jiřina nešťastnou dívku popoháněla, aby už byly tam.
Uplynul další rok, Veronika oslavila třicáté narozeniny a žádný pán o ní neprojevil zájem, ani ona sama se nijak nesnažila zájem v pánech vyvolat. Všechny akce, do kterých jí macecha uvrtala, pouze útrpně snášela, místo, aby se z nich radovala a jen tiše trpělivě čekala, kdy to dohazovačské nadšení Jiřinku konečně přejde.
Tatínkův obchodní partner musel nenadále odcestovat do Indie. Viktorku vzal s sebou, aby se jí v Evropě samotné nestýskalo, nebo aby jí do hlavy nenaskákaly potrhlé nápady, jak různě se dá využít volný čas. Ze zámku přicházela pozvání zprvu každý týden, ale intervaly mezi jednotlivými návštěvami se stále prodlužovaly, až matka zjistila, že uplynuly tři měsíce, aniž by svou milovanou dcerušku byť jen koutkem oka zahlédla.
Jiřinka si kromě snah o provdání nejstarší dcery našla ještě další vášeň, a to bylo naslouchání zvěstem o nejrůznějších lidech a událostech, a to z nejrůznějších zdrojů, ne vždy zcela věrohodných. Nevyčerpatelnou studnicí tohoto druhu vědomostí, se ukázala být kromě jiného i její dlouholetá přítelkyně Julie. Ta měla na náměstí hned vedle Drábkovic domu krámek s látkami a krejčovství, a tak vždycky přesně věděla, kdo potřebuje ušít šaty na svatbu, kdo na pohřeb, kdo začal šít z levnějších látek a kdo zase z dražších.
Tak se stalo, že jednou paní Julinka přiběhla celá udýchaná za paní Jiřinkou, aby jí oznámila, že ve městě se tou dobou zdržuje cizí velice Velice VELICE bohatý pán, který je ke všemu ještě SVOBODNÝ.
„To by byl ženich pro vaši Verunku, co říkáš? Kdybych jen měla dceru na vdávání jako ty, hned bych mu zanesla navštívenku. To víš, taková šance, ta se ti naskytne jednou za život.“
A paní Jiřina hned bledla a hned zase růžověla, brzy se chvěla jako v horečce. Ne, tohle nemůže nechat jenom tak. Příležitost se musí chytit za pačesy. Hned jak sousedka odešla, zavolala sluhu, svěřila mu navštívenku s krátkým vzkazem a poslala ho do paláce, který měl mít pronajatý onen cizí pán. Vzápětí se vrhla k oknu, aby vyčkala odpověď.
Sluha se vrátil asi za půl hodiny s tím, že velectěného pána neviděl, ani s ním nemluvil, ale zato že dostal pozvání pro celou Drábkovic rodinu na maškarní ples. Ples se měl konat ještě toho dne večer a účastnit se ho měl každý, kdo ve městě jen trochu něco znamenal. Jiřinu polilo horko. Byla TAK šťastná i zděšená zároveň. Jednak jí velice lichotilo takové pozvání a radovala se, že se jí tak záhy naskytne příležitost dát Veroniku s tím boháčem dohromady, a jednak se děsila, že nemá připravené šaty, ani peří do vlasů, ani masky a že musí sehnat to i ono, aby na pána udělala co nejlepší dojem. Tak začal i v Drábkovic domě shon, který toho dne zachvátil všechny lepší rodiny ve městě.
Ples se odbýval ve velkolepém stylu. Stoly se prohýbaly drahým, mnohdy exotickým jídlem, sluhové měli uniformy protkávané zlatem a čelenky zdobené pavím peřím a drahými kameny. Vína bylo na výběr z několika druhů a jedno chutnalo lépe, než druhé. Samotný palác byl ten největší a nejluxusnější, který se tou dobou dal v celém městě pronajmout. Hosté se předháněli ve skvělosti rób i v lichocení hostiteli, snad každý si ho chtěl na chvíli urvat jenom sám pro sebe, aby mu předložil nějakou skvělou investiční nabídku, či aby ho pozval k sobě domů na druhý den na večeři.
Hostitel sám byl celý oděn ve skvící se zlato. Jeho boty, plášť i maska, vše bylo tkané ze zlatých nitek. Škraboška byla vyvedena do tvaru slunečního kotouče. Nebyl v celém paláci přítomen nikdo, komu by nepřecházel zrak při pohledu na takovou nádheru. Dokonce i Veronika se musela obdivovat skvělé práci řemeslníka, který masku zhotovil, ačkoliv jinak to celé považovala za příliš nabubřelé a přehnaně pompézní.
V deset hodin večer, když byli hosté v nejlepší náladě, rozhodl se hostitel konečně pronést oznámení, na které všichni čekali celý večer. Už při příchodu byl totiž každý zvlášť upozorněn, že má hostitel něco důležitého na srdci, co bude oznámeno až během slavnosti.
Muž pružně vyskočil na stupínek a celý dav se pohnul směrem k němu ve snaze získat co nejvýhodnější stanoviště, aby nikomu neuniklo ani písmeno z toho, co chce ten boháč říci.
„Dobrý večer, dámy a pánové, ještě jednou vás vítám. Jak všichni jistě tušíte, sezval jsem vás sem z určitého důvodu. Tím důvodem však není obchod, ale něco pro mne mnohem zásadnějšího a trvalejšího rázu. Přijel jsem do tohoto města, abych si zde našel nevěstu.“ Během posledních slov musel výrazně zvýšit hlas, protože společnost začala neskutečně hlučet. Někdo si vzrušeně šeptal se sousedem o svém překvapení, jiný jásal nadšením, další byl zklamán, protože právě ztratil naději na výhodný obchod.
„Utište se, prosím. Rád bych vás ještě seznámil s podmínkami, které si kladu.“ Dav se pomalu začal zase uklidňovat, a tak mohl pokračovat: „Žádná z dívek, která by se o mne snad chtěla ucházet, neuvidí můj obličej, dokud nepřekročí práh mého rodného domu. To platí i o její rodině. Jakmile mi ta dívka dá své slovo a rodina požehnání, odvedu ji a svou rodinu již nikdy nespatří. Nikdo z rodiny ani přátel ji nesmí hledat, žádným způsobem se jí nesmí snažit kontaktovat. Každý takový pokus bude z mé strany považován za porušení dohody. Nevěsta nemusí mít žádné věno. Naopak. Její otec dostane v den složení slibu vyplaceno deset tisíc zlatých. O všem bude sepsána smlouva. V případě, že rodina dívky smlouvu poruší, budu oněch deset tisíc požadovat zpět. Dívka, kterou si odvedu, bude zahrnuta vším, po čem její srdce zatouží, jen nikdy nesmí opustit mé sídlo.“
V sále nastalo ticho. Všichni čekali, jestli ten podivný muž dosud vystupující jako Inkognito, řekne ještě něco dalšího, ale stalo se jen to, že popřál přítomné společnosti příjemnou zábavu a opustil veřejné prostory.
Drábkovi přišli domů dlouho po půlnoci. Obchodník byl spokojený, že se dobře najedl a napil, jeho paní pro změnu neskrývala nadšení z možnosti provdat Veroniku.
„Tak už to uznej, muži, ta holka nám pomalu stárne. Nikdo jí nechce, všichni se dívají po mladších. Na mou věru, že se jí z toho věčného čtení dělají vrásky kolem očí a záda se jí tvarují do oblouku. Sotva přijdeme z města, shodí ze sebe plášť a běží do knihovny. Je tohle normální? No řekni! Není! Řekni, že není. Špatně jsme jí vychovali. Na mou věru, že jsem se snažila nahradit jí matku, ale copak to šlo? Byla jsem mladší, než je ona teď, když jsem se vdávala, ještě jsem to s dětmi neuměla, a teď je na všechno pozdě. Všechno je to moje vina! Muži! Tak řekni něco! Udělej něco! Dost možná, že tohle je naše poslední šance zajistit jí štěstí!“
„Cože? Jaké štěstí, prosím tebe? Ten člověk je evidentně blázen. A ty taky, pokud vůbec uvažuješ o tom, že bys mu jí předhodila.“ Drábek, který už seděl na kraji postele a chystal se zalézt, neměl ani nejmenší chuť právě teď probírat tohle téma. Poslední poznámka ženy, ho ale donutila, aby se konečně ohradil.
„Ach, muži! Miláčku můj! Srdce moje! Tak už si konečně uvědom, že máme doma starou pannu. Vždyť ona se nám nikdy nevdá. Vychovatelku dělat nechce, do kláštera taky nechce. A za ženu pro změnu nechce nikdo jí. Vždyť nám navěky zůstane na krku. Žádná vnoučata od ní neuvidíme. Představ si za deset let, za dvacet, za třicet. Kdo jí zajistí, až ty tady nebudeš? U toho muže se bude mít víc, než dobře. Navíc my si tím sňatkem zajistíme spokojené stáří. Nebudeme se muset připravit o polovinu našeho stávajícího majetku a představ si, jak bohaté dědictví tady po nás zbyde pro naše dvě malá zlatíčka, pro srdíčka moje, holubičky…“ Paní Jiřina si také vlezla pod peřinu, natáhla se k muži a vroucně ho objala. Při jeho tělnaté postavě to byl trochu problém, ale nic, s čím by si nedokázala poradit. „Slib mi alespoň, že se nad tím zamyslíš. Vždyť si nepřeji nic jiného, než štěstí našich dětí. Tohle všechno by bylo jenom pro jejich dobro.“
A tak šli spát s tím, že Drábek konečně přislíbil manželce v celé věci podporu. Paní Jiřinu v jejím nadšení ani nenapadlo, že by některá jiná nápadnice mohla mít u Pana Bohatého víc úspěchu, než její nevlastní dcera.
Hned ráno, dlouho před tím, než vstal pán domu, usedla paní Jiřina ke stolu a velice pečlivě sestavila krátký dopis pro pana Inkognito. Potom zazvonila na sluhu, dopis mu předala a spěšně se přemístila k oknu, aby vyhlížela odpověď. Ukázalo se, že osoba jejího zájmu, je rovněž ranní ptáče, protože odpověděl vzápětí a více, než mile a ochotně. Pozval veleváženou paní Drábkovou i s dcerou na šálek odpoledního čaje a ta toto pozvání ochotně přijala.
Veronika, které bylo okamžitě jasné, o co kráčí, neprojevila ani náznak nadšení. Nakonec musela macecha použít váhu rodičovské autority, aby jí přesvědčila o nutnosti „oné zdvořilostní návštěvy“, přičemž se rozžhavila úplně doběla. Potom nechala služku, aby na dívku navlékala její nejlepší šaty, půjčila jí své náušnice a vlastnoručně jí utáhla šněrovačku. Vystrojené jako na největší slávu vypravily se ve tři čtvrtě na pět za panem Dokonalá partie. V pět hodin je už sluha uváděl do čajového salónku. Tam již čekal On. Nyní oděn o poznání méně pompézně, spíše neformálně, ale stále s maskou na obličeji, přivítal je více než mile a usadil je na pohovku u okna. Zatímco pili čaj, měla paní Drábková výbornou příležitost všimnout si vysokého komínku navštívenek uložených na stolku u dveří. Představa toho, kolik nápadnic už se nejspíš muselo přihlásit, paní Jiřinu vyděsila, ale ze všech sil se snažila nedát na sobě nic znát.
Konverzace se nesla v duchu: Předstírám, že nevím, o co tady vlastně jde. Macecha obšírně vychvalovala skvělost rodiny a Veronika odpovídala pouze na přímo položené otázky, jinak většinou upřeně pozorovala svůj šálek. Působila dojmem, jako by nevnímala dění kolem sebe, ale ve skutečnosti jí neuniklo ani slovo. Ve chvíli, kdy se macecha poněkud netaktně zeptala na mužovu masku, dívka polekaně zvedla hlavu a rychle zkoumala, jestli se poznámka hostitele nijak nedotkla.
„Ach ano,“ dotkl se muž masky konečky prstů. Jeho ruce vězely v kožených rukavicích. Chudákovi muselo být pořádně horko. „Máte pravdu. Ta včerejší byla z ryzího zlata. Objednával jsem jí v Antverpách. Tato je pouze kožená, nic drahého na ní není. Doma mám šikovného sedláře, ten si s podobnými úkoly dokáže poradit.“
„Přesto musím obdivovat zručnost, s jakou je vyvedená,“ poznamenala spontánně Veronika. „Mně osobně se líbí mnohem víc, než ta předchozí. Já nemám ráda nabubřelost a tou včerejší večer zaváněl celý, včetně masky.“
Možná doufala, že takovou kritikou zažehná nebezpečí, že by se tomu muži mohla zalíbit, anebo se prostě jen nechala unést svou upřímností, každopádně se hned po této poznámce opět stáhla do sebe a po zbytek návštěvy již nepromluvila. Jaké bylo její překvapení, když nazítří dorazil poslíček se vzkazem, že by pan Inkognito rád pozval Veroniku i s rodiči na oběd.
„Třeba jde jen o takové druhé výběrové kolo,“ utěšovala se. Strašná předtucha si však už začala prokousávat cestičku z nejskrytějšího koutku duše do její hlavy.
Sluha je uvedl do jídelny s tím, že pán přijde za okamžik. Nemají na něj čekat. Považovali to sice za nezdvořilé, ale jídlo vypadalo tak lákavě, že se mu prostě nedalo odolat. Pustili se tedy do jídla a čas jim ubíhal příjemně, takže ani nezaregistrovali, že uplynula celá hodina. Vtom je zaskočilo, s jakou razancí se bez varování otevřely dveře. V nich stál pán domu v celé své velikosti. Několik vteřin si je všechny pozorně prohlížel, až se jeho pohled zastavil na Veronice. Teprve potom se zhluboka uklonil, pozdravil a rovnou přešel k věci:
„Odpusťte, prosím, že jsem se tak zdržel. Jako hostitel jsem vás měl osobně přivítat. Doufám však, že vaše případné roztrpčení z tohoto nedopatření bude vzápětí rozptýleno díky tomu, co se vám chystám oznámit. Během těchto tří dnů mi bylo představeno veliké množství dívek z mnoha dobrých rodin ve městě. Žádná z nich mne však nezaujala tak, jako vaše dcera Veronika. Tímto bych rád požádal o vaše svolení odvést ji s sebou na svůj zámek, zahrnout jí blahobytem a časem, jak doufám, ji učinit šťastnou.“
Oba rodiče se zarazili jen na chviličku. Něco podobného už vlastně čekali, když dostali dnešní pozvání. „Rádi požehnáme spojení naší dcery s tak urozeným pánem, jako jste vy,“ odpověděl s úsměvem otec a macecha, která se v tu chvíli zjevně nacházela v sedmém nebi, vznešeně přikývla. Do očí jí vyhrkly slzy.
Muž se ve dveřích otočil, aby pokynul někomu za sebou. Vešlo několik sluhů, v rukou měli váčky s penězi. Další přinesl smlouvu na podepsání.
„Ale počkejte!“ vyskočila zděšeně Veronika. „Na něco jste zapomněli. I já musím dát souhlas, aby mohlo dojít k této transakci, a to se nikdy nestane.“
„Tak to se pleteš, děvenko!“ ohradila se paní Jiřina s rezolucí, kterou by od ní nikdo při její drobné postavě nečekal. „Teď a tady dáš slovo tomuto šaramantnímu gentlemanovi, nebo tě otec hned zítra odveze do kláštera. Tak si vyber. Žádná třetí možnost není. To si vážně myslíš, že tě tvůj stárnoucí otec bude do konce života živit? Takhle projevuješ svůj vděk za všechno, co jsme pro tebe za celé ty roky udělali? Nechovej se jako pijavice a pro jednou splň svojí povinnost. Už nejsi malé dítě, jsi dospělá žena, která by měla mít rozum. To se nikde v těch tvých knížkách nepíše, co se sluší a patří? Nikde snad nestojí, že dcera má být poslušná, pokorná, vděčná? Styď se, Veroniko, styď se!“
Tahle řeč vehnala dívce slzy do očí. Macešina slova se jí doopravdy hluboce dotkla. Vždycky se snažila být dobrou dcerou a ve všem rodičům vyhovět, i když od svatby sester to pro ni začínalo být stále těžší, protože hlavně paní Jiřina nevynechala jedinou příležitost, aby se nezmínila o tom, že je na čase, aby se při nejmenším zasnoubila i ona. Navíc představa klášterního života jí odpuzovala ještě víc, než vidina manželství.
„No vidíte, teď nám ukazuje slzy! Pokoušíš se nás snad citově vydírat? Já neustoupím ani o krok! Moc dobře vím, jaká jsi bezcitná a vypočítavá a ke všemu ještě špatná dcera, jak se teď ukazuje.“
Dívka obrátila prosebný pohled k otci, ale ten neříkal nic. Nakonec jí nezbylo, než poraženecky přikývnout. Věděla totiž, jak by to doma vypadalo, kdyby si trvala na svém. Ze dvou předestřených možností si tedy vybrala tu, kterou považovala za menší zlo.
Ani ne o pět minut později už byla podepsána smlouva.
Snoubenec dovolil Veronice, aby si zašla domů pro těch pár věcí, které jí byly v životě drahé, ale na noc už musela zůstat v paláci, protože na cestu se mělo vyrazit velice brzy ráno. Ještě večer se tedy rozloučila s rodiči s bolestným vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidí, a potom se zabarikádovala v ložnici, do které jí zavedli sloužící. Když za ní zaklaply dveře, nejprve propukla v ten nejsrdceryvnější pláč ve svém životě. Tak moc neplakala ani, když jí před lety zemřela maminka, protože tenkrát byla ještě příliš malá na to, aby si uvědomovala, co se děje. Když se asi po půl hodině trochu uklidnila a rozhlédla se kolem sebe, najednou jí došlo, že od ložnice nemá žádný klíč a KDOKOLIV, přesněji řečeno jeden konkrétní dosud nejmenovaný kdokoliv, může KDYKOLIV vejít dovnitř. Její ztracená duševní síla vrátila se rázem jako mávnutím kouzelného proutku. Co jí síly stačily, začala přesouvat kusy nábytku, aby zabarikádovala dveře. Když byla konečně hotová, dýchala těžce a z čela stírala pot. Dusivou šněrovačku by nejraději rozpárala nůžkami. Neodvážila se však svléknout ze sebe šaty a už vůbec ne lehnout si do postele. Poprvé v životě měla strávit noc mimo rodný dům, navíc pod jednou střechou s mužem, který, jak se zdá, si na ní chtěl činit nárok jako na svojí budoucí ženu. Všechno tohle dohromady jí děsilo, rozechvívalo, ochromovalo. Dlouhé hodiny přecházela místností sem tam jako lapené divoké zvíře. Až těsně před svítáním usedla do křesla a snad okamžitě vyčerpáním usnula.
Veroničin snoubenec, jehož jméno je pro nás stále ještě záhadou, se toho rána velice těšil, že konečně nebude snídat sám. Měl proto velice dobrou náladu a dokonce se ani nezlobil, když mu sluha při dolévání čaje potřísnil rukáv. Jak minuty plynuly, začal se ptát sám sebe, kde dívka tak dlouho vězí, až nakonec poslal sloužící, aby se zašli podívat, jestli je všechno v pořádku. Ti mu během okamžiku se znepokojenými tvářemi přišli oznámit, že dveře jsou nejspíš nějak zaseknuté, protože s nimi nelze hnout. Pán nebyl žádný hlupák. Během chvíle mu došlo, co ono údajné zaseknutí asi muselo způsobit. V tu chvíli se velice rozčílil za takový projev nedůvěry a rozhodl se celou věc vyřídit osobně.
Brzy se ukázalo, že podmínky, které si tento člověk klade pro své zasnoubení, nejsou tím jediným, co je na něm velmi podivné a zvláštní. Přestože se sluhové snažili, nedokázali dveřmi pohnout ani o milimetr. Pán se do nich opřel plnou silou, samým úsilím mu ze rtů unikl pronikavý výkřik. Dveře se pohnuly téměř okamžitě. Stačilo taktiku ještě dvakrát, třikrát zopakovat, a už se vytvořila taková mezera, že se jí mohl bez problémů protáhnout i muž mnohem statnější, než byl tento.
Veronika, kterou vzbudil hluk, se instinktivně schovala za postel. Najednou jí došlo, že svým jednáním nejspíš snoubence velmi popudila, a hlavou se jí najednou začalo míhat tisíc obrazů toho, co všechno jí za to asi může udělat. Stručně řečeno, vůbec netušila, co od něj může vůbec čekat.
Jak už to tak v životě bývá, kdybychom si představili tisíc variant budoucí události, ani jediná z těch představ nebude odpovídat tomu, co se nakonec ve skutečnosti stane. Tak tomu bylo i nyní. Než se muž konečně dobyl do ložnice, veškeré rozčílení z něj vyprchalo. Když uviděl svou snoubenku, celou bledou a třesoucí se, s temnými kruhy nevyspání pod očima, jak se bojácně krčí za pelestí, zželelo se mu jí. Vlastně začal v duchu litovat čehokoliv, čím jí asi mohl takto vyděsit.
„Nebojte se, já vám nechci ublížit. Slibuji, že tam, kam jedeme, budete mít vlastní klíč od každé místnosti a já nikdy nevstoupím, dokud nedostanu vaše povolení.“
„To by vůči vám bylo nespravedlivé a kruté. Jen kvůli mému strachu se přece ve vlastním domě nezačnete chovat jako byste byl nevítaný host.“ Pomalu vylézala zpoza pelesti. Ještě pořád nejistá, zkoumala muže červenýma uplakanýma očima. Nakonec přijala i hedvábný vyšívaný kapesník, který jí podal. S díky se do něj vysmrkala.
Vyrazili ještě před tím, než se nad řekou stačila rozplynout ranní mlha. Zdálo se, jako by koně ani nenaráželi kopyty do dláždění ulice. Snad ubíhali na tom bělostném oparu, protože jejich krok se zdál být dokonale neslyšitelný a kočár sebou neházel a netřásl tak, jak na to byla Veronika zvyklá. Vlastně ani nezaznamenala, že se dali do pohybu, dokud její budoucí muž, který se rozhodl strávit cestu v sedle, nenahlédl okénkem dovnitř, aby se zeptal na pohodlnost cesty. Ihned se rozhodla vyzvědět něco o způsobu odpružení kočáru, když tu se jezdec od vozu oddělil, aby popohnal koně kupředu.
Cesta trvala celý týden, většinou vedla lesy, ale doposud se obešla bez větších komplikací. V noci zůstávali v chráněných hostincích, takže se nemuseli bát nemilých překvapení. Sedmého dne dorazili do hvozdu, který proslul množstvím loupežnických band a zdivočelých psů, kteří byli schopní rozsápat člověka na kusy. Tady museli být velmi opatrní, protože další hostinec byl vzdálenější, než všechny předchozí a celé společnosti bylo nad slunce jasnější, že noc je zastihne ještě venku.

Pokračování příště...