Naše škola.

Šla pomalu po točitém schodišti až do druhého patra. Poté zahnula do leva a pokračovala dlouhou, studenou chodbou, až na její úplný konec. Posadila se na lavičku před třídou a otevřela sešit z matematiky. Nerozuměla jedinému příkladu, který měla zapsaný a opět začala litovat, že na tuhle školu vůbec lezla. Místo toho, aby si začala procvičovat příklady, začala si na další stránce sešitu malovat. Na některá svá dílka ve svém sešitě byla docela pyšná, při matematice se jí opravdu malovalo víc než dobře. Chodbou se rozezněl zvuk zvonku a tak, ač velice neochotně, se zvedla a přidala se ke svým spolužákům ve třídě, které znala už více jak rok.
Prošla třídou a posadila se do své lavice. Ve třídě bylo rušno, každý se snažil naučit se z matematiky to, co do dnešního dne nestihl. Většina z nich ty příklady viděla poprvé v životě, v tom lepším případě podruhé - poprvé je viděli včera večer nebo dnes ráno cestou do školy. Pomalu se rozhlédla a musela se usmát nad pohledy svých spolužáků. Většina z nich totiž rozuměla matematice stejně jako ona – takže vůbec. A tak, i když ještě před několika minutami litovala, že je na této škole, náhle si uvědomila, že je tady víceméně šťastná. Škola jí dala to, co asi v životě potřebovala nejvíc. Dala jí nové přátelé a to bylo to nejdůležitější. Zapadla mezi ty lidi víc, než by kdy doufala. Nemusela být zrovna génius, aby na této škole mohla studovat. Tato škola totiž nabízela mnohem víc.