Křik tisíce duší

Asi 24. Nil Ulaër, 3E892

     Začínala jsem mít pocit, že mě Searis už nepronásleduje. Co chvíli jsem se otáčela, ale nikde jsem nespatřila jediný náznak pohybu. Měla jsem dojem, že podsvětí je přeplněné démony, ale tady bylo jen pusto, ani známka po jediném rudochovi.

     Černé stromy i zem mi sice moc radosti nepřidaly, ale alespoň tu nebyly ty tak slibované pekelné plameny. Démonův meč mě tížil čím dál více, byla to však jediná moje zbraň, tak jsem si nemohla dovolit zahodit ho.

     Zrovna jsem se dostávala přes jednu dunu černého kamení, když mi ujela noha a já se sklouzla zpět. Nic se mi nestalo, ale můj pád zvířil velký oblak prachu. Znovu jsem se pokusila vyškrábat nahoru, když tu jsem spatřila, že se k mé pozici blíží nějaká velká černá šmouha.

     Zkoušela jsem zjistit, co to je, ale bylo to příliš rychlé. Nebylo se kde ukrýt. Černý les jsem nechala několik mil za sebou a tady byla jen bezútěšná poušť černých a šedivých oblázků. Napadlo mě, že se zkusím ukrýt pod vrstvou kamínků a možná hrozba mě mine bez spatření.

     Když démon dorazil – teď už nebylo žádných pochyb, že přilétnuvším je démon – stáhl velká černá kožnatá křídla a snesl se k zemi. I z pod vrstvy oblázků jsem viděla, jak je ohromný. Překvapilo mě však, že narozdíl od démonů, které jsem zatím potkala, byl tento téměř celý obsidiánově černý. Měl ohromná ramena, vypracované svaly a mohutné nohy zakončené zlatými kopyty. Sotva, co dosedl na zem, začal se rozhlížet. Zjevně mu neunikl mrak prachu, který jsem vyrobila, a přiletěl to prověřit.

     Ani jsem nedýchala, když se přiblížil k mému úkrytu. Zřetelně jsem zaslechla, jak větří. A kruci. Démon stáhl ze zad sekeru s dvojitým ostřím, které svítilo jako záře Norgalu. Zjevně mě zvětřil. Čekala jsem na moment, kdy se otočí, abych získala okamžik překvapení. Jenže on se neotočil.

     Na jistotu přešel až k mému úkrytu a já pocítila spáleninu. Znovu zavětřil, pak pokrčil nos a rozmáchl se. V mžiku jsem vyletěla ze svého úkrytu a jeho sekera odhodila kameny na dvě strany. Démon se ke mně hned otočil a pozorně si mě prohlížel. Jeho rudé oči bez zorniček mi nic neřekly. Poté zaútočil.

     Protočila jsem se kolem něj a jeho útok tak vyšel naprázdno. Zkusmo jsem sekla, ale moje zbraň se od jeho kůže odrazila za jasného záblesku jisker. Démon zavrčel a vrhl se na mě znovu, tentokrát použil i křídel. Jeho prudký úder nemělo smysl blokovat, tak jsem se mu uhnula. Čepel jeho sekery proletěla místem, kde jsem před okamžikem stála. Nepřítel nebyl tak rychlý, jako jeho rudí bratři, zato měl na sobě jakýsi kamenný pancíř.

     Zkusmo jsem vytvořila nejsilnější ohnivou kouli, jakou jsem dovedla, a mrštila ji po přibližujícím se netvorovi. Zasáhla jsem ho do svalnatých prsou. Nejdřív nevypadal, že by mu to nějak ublížilo, ale pak se začal obsidiánový kyrys tavit a skapával z démona. Ten se nevěřícně zarazil a sledoval, jak se pod ním tvoří loužička roztavené černé hmoty. Využila jsem momentu překvapení, který ho zasáhl a zaútočila. Démon si mě však všiml a seknul proti mé zbrani.

     Ten sek provázel příšerný jekot a křik. Ochromilo mě to. Zastavila jsem se a démonova sekera zasáhla můj meč. Nečekala jsem však, že obstojí. A ani démon to zjevně nečekal, neboť byl znovu překvapen.

     Znovu jsem zaútočila a podařilo se mi překvapeného netvora seknout do odhalené hrudi. Rána dle mého nebyla nijak vážná, ale aspoň ho to oslabí.

     To jsem však nečekala, co se bude dít nyní: znanadání se začala má zbraň rozpadat. Nejdříve ztratila svou sytě fialovou barvu, poté z ní začaly odpadávat kusy kovu. Rychle jsem meč upustila a dobře jsem udělala. Zanedlouho po zbrani zbyl jen prach, který se dále propíjel do kamínků jako kyselina.

     Podívala jsem se na zraněného démona, ale podivila jsem se, když jsem spatřila klečící sochu. Opatrně jsem se přiblížila víc a popadla jeho zbraň. Skulptura se vůbec nepohnula. Přistoupila jsem blíže a spatřila, že je démon opravdu pokrytý jakousi tmavě šedou krustou. Radši jsem dál nezkoumala, co se s ním stalo a utekla co nejdál. Až po chvíli běhu jsem se zastavila a zkusmo sekla uzmutou zbraní. Znovu se ozval ten nepříjemný vřískot a po čepelích přeletěla jakási modrobílá substance. Tak jsem sekeře začala říkat Křik tisíce duší.