Nucleus, Nečekaný dar

Nejspíše 8. Vallanil, 3E892

     Konečně jsem něčeho dosáhla. Prošla jsem celou tu černou poušť a na jejím konci mě čekalo příjemné překvapení: byl zde postaven jakýsi portál. Po obou stranách planoucího fialového ohně stála jedna socha s rukou na zabodeném kamenném meči. Tyto sochy byly nahoře spojeny masívním kamenným blokem, takže se zdálo, že stavba opravdu tvoří jakési dveře. Celý dojem z této stavby umocňovalo rudé nebe.

     Vydala jsem se k portálu, když tu se nedaleko ode mě zničehonic začalo něco dít. Z jednoho místa začaly šlehat narudlé blesky, které se zanedlouho spojily do jakéhosi oválného útvaru, asi šest stop vysokého a asi čtyři stopy širokého. S úžasem jsem hleděla na zvláštní podívanou.

     Po chvíli energetický obal zmizel a na jeho místě stála postava. Rychle jsem sňala ze zad démonickou sekeru a zaujala bojový postoj.

     Osoba přišla blíže ke mně a já se odtáhla. Pak jakoby odnikud vytáhla zajímavě tvarovaný dlouhý meč. Chytla jsem pevněji svou zbraň a připravila se na boj.

     Avšak neznámá přišla pouze blíže, nezaútočila. Měl na sobě podivný černý přiléhavý oblek, který dával tušit, že příchozím je žena. Na obličeji měla masku, na níž svítila zelená světla jako oči.

     Žena poznala, že si ji prohlížím. Vtom okamžiku promluvila a pozdravila mě. Pak mi bez okolků hodila svůj meč k nohám a divným hlasem prohlásila, že tu zbraň, kterou nosím, démoni sledují a že mě po průchodu portálem čeká nepříjemné překvapení. Prozradila mi, že se odsud musím rychle dostat. Jako bych to nevěděla. Žena ukázala na meč a řekla mi, že ho kdysi pojmenovala Nucleus.

Zaujatě jsem si prohlížela zbraň, když tu mě napadlo se zeptat, jak to ta ženská všechno může vědět a proč mi dala svůj meč, ale když jsem pohlédla na místo, kde ještě před chvílí stála, spatřila jsem jen čoudící důlek.

     Znovu jsem pohlédla na svou novou zbraň. Nechám jí její jméno – Nucleus.