Naprosto "normální" pátek

Čí to byl zase nápad jít pít ve všední den? Bože, mě je špatně, ještě že už je pátek. Příště je s nějakou pozvánkou na čtvrteční Pivsoniádu pošlu někam.
Cestou na autobus drkotám zubama, k tělu silně tisknu knihu, kterou s sebou tahám posledních pár dní naprosto všude. Měla bych raději vytáhnout výpisky z dějepisu a naučit se na test, který píšeme hned první hodinu, ale tak nějak se obávám že by můj žaludek dnes čtení za jízdy nemusel zvládnout. Ježíši, nejednou se v autobusech topí jo? Snažím se uklidnit můj protestující žaludek a na chvíli zavírám oči. Špatnej nápad, před očima vidím Christiana Greye. Proč jsem vůbec tu knížku chtěla? Já přeci takový věci nečtu.
Paráda, dějepis za mnou. Snad poprvé v životě mám pocit, že jsem ten test napsala fakt dobře – to asi dělá ten zbytkovej alkohol. Mé nadšení opadne hned, co nahlédnu do rozvrhu. Dost by mě zajímalo kdo nám ho vlastně sestavuje. Druhá páteční hodina matematika? Fakt bezva. Do třídy vstupuje matikářka, nikdy bych nevěřila že to řeknu, ale děkuju! Konečně ticho.
„Třído? Tady pan kolega potřebuje odučit pár hodin matematiky na naší škole, aby měl dostatečnou praxi. Pro dnešek a následující tři hodiny Vás tedy bude učit místo mě,“ tohle mě přinutí zvednout těžké oči vzhůru. To nemůže být pravda! Zavřu a rychle otevřu oči. Jasně, je to on. Přesně tenhle idiot včera hulákal na celý metro a pak si stěžoval na nás, že děláme bůh ví jaký bordel a že ho to ruší v hovoru. Rychle projede pohledem celou třídu, na malý okamžik se zastaví u mě, přihlouple se usměje a zapíše do třídnice. Vážně se na mě usmál nebo jsem si to jen vymyslela? Jemně si zkousnu spodní ret. Ježiši Baruno, tohle přeci neděláš! Proletí mi hlavou a před očima se mi vybaví hned několik scén, kde se do něj Anastásie provokativně kouše. Asi bych to vážně měla přestat číst, ale už mi zbývá jen pár stránek, to zvládnu.
„On jako zkouší?“ Zašeptám mojí spolusedícím když narazím na vystresovanou Denisu u tabule.
„Jo,“ odsekne naštvaně a dál se snaží přijít na řešení příkladu.
Na tohle kašlu, nemám energii na to se snažit počítat něco, co jsem nikdy neviděla. Vytáhnu z lavice knížku a dál hltám její děj.
„Slečno, vy už máte spočítáno?“ Prohodí tak chladně a mě je jasné, že přitom zírá přesně na mě. Opatrně zvednu oči a zoufale pokrčím rameny. „Nevím jak se to počítá,“ houknu tiše.
„Tak to by jste měla jít k tabuli,“ probodává mě pohledem a podává mi černý fix, „tak se to naučíte nejlépe, jak jistě víte. A tu knihu rovnou vezměte s sebou,“ je na něm vidět jak se náramně baví.
„Ale já vážně netuším jak se to počítá,“ stojím zoufale před tabulí. Cítím jak na mě všichni, včetně něho civí.
„Jistěže nevíte, když jste se včera opíjela do němoty. Buď to vypočítáte, nebo si půjdete sednout s pětkou. Vyberte si sama.“
„To výjde na stejno,“ prohodím tiše.
„Prosím?“ Pozvedne obočí. Naštvaně protočím oči a zapluju zpátky do lavice. Co by s tímhle asi udělal Christian? Nesnáší když protáčí oči. Sakra, fakt mě to pohltilo víc než jsem si myslela.
Zbytek hodiny tupě zírám na tabuli a snažím se působit dojmem, že se to snažím pochopit. Co si asi pomyslí až tu knihu otevře? Cítím jak rudnu. Tohle neudělá, už dávno se přeci věci nevrací až na konci školního roku. Teď mi ta hodina přijde ještě nekonečnější. Už jen to,že mi on sám připomíná hlavního hrdinu té knihy, ale jestli to otevře, tak jsem ztracená úplně. Už si nikdy nekupuj erotický romány! Proletí mi hlavou. Kdyby se tohle alespoň stalo na jeho poslední hodině… Jak na mě asi ty zbylé tři bude pohlížet?
Konečně zvoní. Co to dělá? On si TU knihu bere s sebou? To nemůže. Rychle vystřelím ze třídy, zastaví se hned co mě zaregistruje.
„Stavte se pro ni po sedmé vyučující hodině slečno,“ usměje se provokativně. Proč mi to sakra přijde, jako by se mnou flirtoval. Nesmysl! Napomenu se v duchu.
„Ale my máme jen pět hodin,“ snažím se znít klidně.
„Mě je vážně jedno kolik hodin máte slečno, můžete tu knihu vidět až v pondělí. Možná by to pro Vás bylo přínosné, alespoň by jste se konečně věnovala matematice,“ ušklíbne se a zmizí v davu studentů. Idiot jeden namyšlenej. Co si sakra myslí? Myslí si snad že budu skákat jak píská, když mě jednou viděl nalitou? Proč jsem si sakra tu knížku kupovala? Bez ní by se tohle vůbec nedělo.
Jak blbec stepuju před jeho kabinetem už hodinu předem. Kdyby aspoň na naší super škole fungoval internet. Nebo kdybych měla tu knihu – čas by utekl mnohem rychleji. Ale kdybych ji měla, proč bych tu teď byla....
„Vy jste tu vážně čekala?“ Prohodí zas tím chladným hlasem a začne odemykat kabinet. Chce mi jako říct že v něm budeme sami?! Počkat, ještě nezvonilo…
„Nemáte mít ještě hodinu? Zvoní až za patnáct minut,“ prohodím, ale lituju toho hned jak to vypustím z úst.
„Neučil jsem, prosím,“ pokyne abych vešla dovnitř. Ten kabinet vypadá tak prázdně. Všechny kabinety u nás ve škole jsou narvané k prasknutí a on má svůj vlastní? Čím je sakra tak vyjímečnej?
„Slečno, slečno,“ projede mnou mráz hned co promluví, „nějak netuším co si o Vás mám myslet. Tváříte se nevinně, máte mikinu s roztomilým kolouchem, večer popíjíte s několika idioty jedno pivo za druhým a čtete tohle,“ zadívá se na mě se zájmem. Idioti?!? Jsou skvělí a já přeci normálně takhle nepiju, vyhecovali mě… a tyhle typy knih přeci taky nečtu, počkat…já vlastně vůbec nečtu. Raději mlčím a zírám do země. Už abych byla doma, tohle je fakt ujetej den.
„Nechte si ten ret slečno, se mnou to nic neudělá,“ prohodí panovačně. Ježíši proč tohle dělám?!
„Vrátíte mi tu knížku?“ Prohodím tiše. Je mi tak trapně, jestli ví o tom rtu, tak určitě něco četl. Proč je tam tak málo scén, za které bych se nestyděla?
„Když už jste na ni čekala,“ podává mi ji s úsměvem. Chvíli váhám, pak pro ni rychle šáhnu, probodnu ho pohledem a zamířím ke dveřím.
„Slečno?“ Okřikne mě.
„Nashledanou,“ prohodím poníženě.
„No proto. A připravte se na pondělí, tímhle tempem k maturitě nedojdete,“ cítím jeho pohled v zádech. Tohle je fakt divnej den, ještě že už je to poslední rok na týhle praštěný škole. Ještě kvůli ní přestanu mít ráda pátky…