Prokletý

Jsou tomu již roky, co jsem byl naposledy vzhůru. Sním a pomalu Tě zapomínám. Tvé modré oči, tvé blond vlasy, tvůj roztomilý úsměv, při němž jsi vždy měla pravý koutek výše, než ten levý. To vše se mi náhle zdá mlhavé. Chtěl jsem ti toho tolik říci. Říci, ti, že tě miluji více, než kohokoli před tebou. Říci ti, že nic před tebou nebylo tak krásné, tak naplňující. Kdybych mohl zůstat vzhůru déle... ale nemohu. Každých sto let, jen deset jich budeš žít, tak zněla kletba, jenž mne zaklela do kamene. Nemohu zemřít, nepotřebuji jíst, dýchat ani pít, ale nemohu ani skutečně žít. Až se znovu probudím, budeš již mrtvá. Tak jako ty desítky, co byly před tebou. Chtěl bych říci, že na tebe nemohu zapomenout... ale paměť mi již vynechává.

Občas, když si vzpomínám na naše společně strávené chvíle, v kavárnách, v kině, jak jsme stáli na mostě a hleděli podél proudu, zjišťuji, že mé vzpomínky již zmatněly a nedokáži si nic z toho vybavit, jen vím, že to bylo, a kladu si otázku - je tomu teprve třicet let, co jsem se uložil ke spánku. Až se za dalších šedesát probudím, budu si ještě něco pamatovat? Je to s tebou taky jako to bylo s těmi před tebou - a já si jen myslel, že jsem objevil krásu skutečné lásky poprvé, ačkoli jsem to prožil již mnohokrát? Jak je vůbec možné nějakou osobu přestat milovat a začít milovat jinou? Stojí taková láska - věc, která se ohýbá více než had, vůbec za to? Ano, jsem zcela jistě naivní, ty jsi jistě také na mne již skoro zapomněla a svou lásku jsi dala zase někomu jinému. Nevím to sice jistě, chtěl bych věřit, že mě pořád miluješ, ale takový blázen zase nejsem.

Těch sedm let, co jsme byli spolu... mizí mi rychleji, než bych chtěl. A ještě zbývá tolik času, než se vzbudím. Brečel bych... ale mé zkamenělé tělo mi to nedovolí. Budu moci brečet, až se znovu probudím, ale budu mít ještě důvod brečet? Zapomenout tě... proč musím? Pokaždé doufám... že se nebudu muset vrátit do hlubin jeskyně, že budu moci žít svůj život, zestárnout a zemřít. Ale smrt mi ještě dlouho nebude dopřána. Bylo by snad i lepší, kdybych se z tohoto spánku již nevzbudil. Pomalu zapomněl, kým jsem a rozplynul se v nicotu. Nebo abych si tě pamatoval navždy... ale to nejde... je tomu jen třicet let a já už jsem skoro zapomněl.

Myšlenka, že mě již nemiluješ mě zabíjela. Věděl jsem to, nemusím být s tebou, abych to věděl. Ale nyní se bojím. Protože mě to vědomí přestává bolet. A zbývá ještě tolik času. Můj život je prázdný. Zapomenu na vše. Zapomenu i na tebe. Ještě až se probudím, něco si budu pamatovat. Ale při dalším probuzení... Nejspíš si ani na tvé jméno nevzpomenu. Budu jen vědět, že tohle vše se událo již mnohokrát.

Snažím si na tebe si vzpomenout. Místo toho se mi v hlavě objevuje plavovláska s zelenýma očima z nichž tečou slzy. Slyším jak cosi říká. "Jak jsi mi to mohl udělat? Kéž bys trpěl po celou věčnost!" slyším. Její přítomnost zaháním vzpomínkami na Tebe, u nichž si již nejsem jist, zda se udály, či jsem si je vymyslel. Nechci myslet na to, co bude, až se probudím. Jsem rozhodnutý. Chtěl, abys byla poslední osobou, již si budu pamatovat, a asi se mi mé přání i vyplní. Abych s Tebou zůstal zasypal jsem tehdy vchod do jeskyně pomocí dynamitu, stejně mě to neochránilo... ale ochrání mě to před odchodem z jeskyně. Tvé modré oči... byly modré, že? Tvé překrásné vlasy, zlaté jako zrající obilí... byly zlaté, že? Nevzpomínám si.

Tvá tvář mi již zmizela z paměti. Jen tvé jméno. Tvé jméno. Musím si ho opakovat, jinak i to zapomenu. A já nechci zapomenout. Doufám... že jednou, až zemřu, se ještě setkáme. Ale pokud nebe existuje a oba se tam dostaneme, co pak? Co ty a osoba, kterou jsi milovala poté co jsem se vrátil do kamene? Ne... nebe musí být nesmysl. Miluji tě? Už jsem zapomněl i to. Ale tvé jméno... nezapomenu nikdy.

*   *   *   *   *

"Jak mu je?" ptal se kapitán Lester. Plavovláska v bílém plášti s brýlemi, doktorka Nerra, odvětila. "Zdá se, že je krom psychické stránky v pořádku. Nechápu, jak to funguje, ale ten muž je skutečně nesmrtelný." řekla poklidně. Kapitán si povzdechl, ten muž to nebude mít lehké. Kdo by očekával, že při výkopech za účelem těžby narazí právě na živého člověka? Seděl tam na podlaze a nedělal vůbec nic. Jako by ho někdo zbavil vůle cokoli konat. Jen jeho rty se pohybovaly v neměnném rytmu, šeptající jakési prastaré jméno s arkaických dob. Snad to bylo jméno osoby, která ho zde uvěznila? Nebo někoho jiného? Psychický stav mladého muže byl mizerný, a krom opakování jména nic nedělal - nereagoval na žádné podněty z venčí, ani na bolest. "Bylo by pro něj lepší, kdyby zapomněl, a zkusil začít žít od nuly." zamumlal si kapitán chmurně sám pro sebe a vyrazil domů za svou rodinou.