Zubatá

Asi 8. Vallanil, 3E892

     Chvíli jsem přemítala nad tím, co mi ta podivná osoba řekla, když jsem přemítala, jestli vstoupit do toho portálu, nebo ne. Avšak rozhodla jsem se, že to risknu. Křik tisíce duší jsem zahodila, kdyby přeci jen měla ta žena pravdu.

     Nadechla jsem se a nechala se obklopit fialovými plameny. Najednou jsem se ocitla na kraji jakéhosi lesa. Vystoupila jsem z portálu a podívala se za sebe, ale spatřila jsem jen podobnou stavbu, do níž jsem vlezla, tentokrát bez toho zvláštně zbarveného ohně.

     Najednou jsem spatřila nějaký pohyb. Rychle jsem tasila Nucleus a čekala, až se nepřítel ukáže. Vtom na mě zpoza stromu vykouky dvě zažloutlé oči a hned zase zmizely.

     Rozeběhla jsem se k tomu místu, když jsem byla náhle obklíčena několika démony, kteří vypadali jako divoká prasata. Ze hřbetu jim trčely špičaté ostny a černé štětiny měly také vztyčené. Upíraly na mě své žluté oči, ze kterých jim čišela nenávist. Všichni démoni měli asi půl metru dlouhé špičaté kly, které by určitě dokázaly způsobit spoustu problémů.

     Otočila jsem se dokolečka a napočítala sedm kanců. Vyčkávali. Rozhodla jsem se jim vysmeknout a utéci do lesa. Švihla jsem Nucleem a těsně minula jednoho z démonů. Najednou moje zbraň zazářila a trhla se mnou. Rozpůlila jsem kance, který na mě zaútočil zezadu a jistě by mě ošklivě zranil.

     Další trhnutí – a další prase po smrti. Ta zbraň si evidentně dělá, co chce. Ale ne, teď jsem švihla proti jednomu z prasat a usekla mu jeho hlavu. Najednou se na mě vrhli všichni zbývající kanci. Jeden zezadu, druhý z boku a dva zepředu. Minula jsem jednoho z předních, když tu se mnou zbraň znovu trhla a kanec útočící z boku se nabodl na mou čepel. Usekla jsem přední nohy tomu zezadu, až se skácel a zbraň zabila dalšího z přední dvojice. Poslední kanec se dal na útěk.

     Avšak tentokrát se ode mě svítící čepel odtrhla úplně a vysokou rychlostí se blížila k pelášejícímu démonovi, až ho nakonec doslova přepůlila. Hned poté se vrátila jako by nic do mé ruky. Došla jsem ke zraněnému praseti, Nucleus do něj zabodla a otočila s ním. Démon chcípnul.

     Vzdálila jsem se od místa střetu, když tu jsem málem vrazila do pekelné hlídky, která procházelo po mně neviditelné pěšině. Ach jo, další boj. To nemůžu mít chvilku klidu?

     Tenhle typ démonů jsem ještě nikdy neviděla. Celí byli obrnění v planoucí rudé zbroji a z helmic svítily rudé oči. Ihned, co mě spatřili, tasili své zbraně.

     Pokusila jsem se jim postavit.

     První démon po mně sekl svou sekerou. Nastavila jsem Nucleus a když se zbraně střetly, odletěly od sebe za proudu modrých jisker. Najednou mnou zbraň znovu trhla a já zablokovala úder démona, který mě nějakým způsobem obešel.

     Rychle jsem uskočila a sekera prvního démona se prohnala nad místem, kde jsem před chviličkou měla hlavu. Sekla jsem Nucleem, avšak můj úder se odrazil od démonovy zbroje. Musí mít magické vlastnosti!

     Pekelník se jen démonicky zasmál a znovu zaútočil. Jeho úderu jsem se snadno vyhnula a znovu zkusila proseknout jeho pláty. A slavila jsem úspěch – Nucleus nalezl skulinu v plátování a já tak démonovi odsekla pazouru v rameni.

     Meč mnou znovu trhnul a podařil se mu pěkný zásah! Démon, který mě znovu obešel (jak to kruci udělal?), mě chtěl setnout, ale místo toho mu Nucleus probodnul hrudní plát skrz na skrz, takže se milý démonek hezky nabodnul a šel k zemi.

     Pokusila jsem se zbraň vytrhnout z jeho těla, kterému se stále nechtělo zemřít, ale meč v něm uvíznul. Popadla jsem tedy uťatou paži druhého pekelníka a osvobodila sekeru z jejího sevření.

     Zraněnému démonovi, který však byl ještě stále bojeschopný, zaplály oči. Přiblížil se ke mně a já sledovala každý jeho pohyb. Znovu se přiblížil a já o něco ustoupila. Vtom mu ležící pekelník hodil svůj meč. Démon ho obratně chytil levačkou a znovu se zasmál. Najednou se na mě rozeběhl, což mne překvapilo. Rychle jsem uskočila a sekera mi vyletěla z rukou a zasekla se do stromu opodál. Skočila jsem k ní a snažila se ji vytrhnout z tvrdého dřeva.

     Zaslechla jsem nějaký svist, rychle jsem zbraň pustila a skrčila se. Právě včas. Démon doběhl a těsně nad mou hlavou se prohnala čepel jeho meče, až mi přeťala několik vlasů. Naštěstí se vzápětí také zasekla do stromu.

     Zabrala jsem a sekeru konečně osvobodila z jejího vězení. Vtom jsem však dostala takovou ránu do břicha, až mě to odhodilo o kus dál a vyrazilo dech. Démon beze zbraně mi uštědřil pořádnou pecku.  Zbraň jsem ale nepustila.

     Zvedla jsem se a trochu se mi zamotala hlava, ale ustála jsem to. Pekelník si odfrkl a znovu se ke mně přibližoval.  Zaujala jsem bojový postoj, ale strašlivě mě zabolelo břicho, až jsem málem upadla. Najednou byl pekelník u mě a levačkou mě zvedl do výšky za krk.

     Nemohla jsem dýchat a jeho stisk byl stále drtivější. Začaly se mi dělat mžitky před očima a pomalu jsem začala upadávat do mdlob. Nějak se mi podařilo švihnout sekerou a zasekla jsem ji démonovi do odhalené části těla, kde dřív byla jeho paže. Pekelník zařval a pustil mě. Instiktivně jsem zalapala po dechu a pocítila jsem ve svých ústech hnusnou chuť krve. Rozeběhla jsem se ke stromu, v němž vězel zaseknutý démonovův meč a pokusila jsem se ho osvobodit. Démon si zbraň levačkou vytrhl z rány, až vystříkla černá krev a blížil se ke mně.

     Ta zbraň však nechtěla jít ven! Pekelník ji zasekl příliš velkou silou, vězela moc hluboko v tvrdém dřevě stromu. Nepřítel už byl u mě a rozmáchl se k ráně. Tak tak jsem odskočila od stromu, když po mně ťal. Místo mě však zasáhl plnou silou meč svého soukmenovce, který dočista přesekl a mně přistálo u nohou jeho torzo. Pahýl nepahýl, stále je to lepší než holé ruce.

     Zbytkem zbraně jsem vykryla protivníkův další úder, avšak byl velmi silný a vyhodil mi torzo z ruky. Mně se však také něco podařilo – úder, který mi odhodil zbraň, se démonovi vrátil a promáčkl mu přilbici. Já jsem se rozeběhla pro odhozený kus zbraně, který přistál nedaleko přišpendleného, avšak bohužel stále žijícího, prvního démona, zatímco ten druhý položil sekeru a sundal si poničenou helmici, přes kterou nyní neviděl.

     Měla jsem chvíli na prohlédnutí si jeho obličeje. Měl celkem malou hlavu, na níž svítily velké rudé oči. Velký placatý nos, který dominoval tváři, se nacházel nad ústy beze rtů, v nichž byly vidět špičaté zuby. Démon neměl žádné vlasy ani uši a také nic, co by se dalo nazvat bradou.

     Pekelník popadl sekeru a když zjistil, že si ho prohlížím, jeho bezretá ústa se roztáhla v démonickém šklebu a odhalila zčernalé, avšak zašpičatělé zuby. Pak se rozdupal ke mně.

     Rychle jsem vytrhla z hlinité půdy zabodené torzo zbraně a nenapadlo mě nic lepšího, než zkusit své štěstí a vrhnout ho po jeho hlavě jako trošku přetíženou dýku.

     Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala vířící zlomenou čepel. Démon ji zahlédl, ale než stačil dokončit svůj protiúder, při němž by se zbytek meče odrazil od jeho sekery, zasekla se mu do již zmiňovaného placatého nosu a pronikla přímo do mozku (tedy jestli něco takového démoni mají).

     Hned nato se hora oceli skácela na zem.

     Těžce jsem si oddechla a přistoupila blíže k poraženému nepříteli. Zkusila jsem ho otočit, ale byl velice těžký a nepodařilo se mi to. Ležel totiž na sekeře, která by se mi mohla hodit. Můj pokus však nevyšel úplně nadarmo, zbraň se trochu posunula a mně se ji po chvíli práce podařilo osvobodit zpod obrova těla.

     Teď jsem se musela vypořádat s poslední hrozbou. Démon se pokusil vstát, ale díky těžkému brnění se mu to stále nedařilo. Přišla jsem až k němu a on na mě upřel své krvavě rudé oči. Když jsem mu sundala helmu, pokusil se mě pokousat. Hajzl. Jeho pokus jsem mu však vzápětí oplatila, když jsem mu uťala hlavu.

     Když jsem konečně vyřídila i poslední hrozbu, pokusila jsem se otevřít tu konzervu. Musela jsem čtyřikrát seknout sekerou do démonova kyrysu, než se mi podařilo Nucleus uvolnit.

     Pak jsem si potěžkala svou novou zbraň a kvůli malé lebce spojující čepele a velkému množství ostnů trčících ze zbraně jsem se jí rozhodla říkat Zubatá.