Nucleon, Krvavě požehnaný

Dny mi už splývají, snad ještě Vallanil, 3E892

     Od posledního boje s démony jsem se až podezřele nepotkala s žádným nepřítelem. Les, do kterého jsem vstoupila po východu z portálu, jako by neměl konce. Všude rostly mohutné listnaté i jehličnaté stromy, často jsem narazila na kmen, který byl úplně porostlý mechem.

     Netušila bych, že v Devíti peklech najdu nějaký kloudný život, krom toho démonického. Zdálo se, že v tomhle hvozdu plyne život strašně pomalu, ale přesto tu je. Najednou jsem však zaslechla něco jako zurčení vody.

     Měla jsem ukrutnou žízeň, veškerou svou vodu už jsem vypila a v ústech jsem měla vyprahlo jak na poušti. Rozeběhla jsem se za zvukem tekoucí vody, když tu jsem se náhle zarazila: Co když je to past?

     Přikrčila jsem se a potichu se plížila ke zdroji tekoucí vody. Opravdu jím byl pramen vody prýštící z praskliny ve skalisku. Překvapilo mě však, že zdroj takové energie nikdo nehlídá, až mi to začalo být podezřelé. Háj, v němž se pramen nalézal, a z něhož vytékala úzká stroužka vody, která končila asi patnáct kroků od pramene znovu ve skále, jsem obešla, abych se vyvarovala nepříjemného překvapení. Pak jsem teprve vylezla z houští a přikrčeně došla až k vodě.

     Studánka byla průzračná a bylo vidět až na dno nehlubokého jezírka. Řekla jsem si, že pro jistotu vodu rozvířím, kdyby třeba bylo na dně něco, co by mělo nevítaného hosta zlikvidovat, kdyby si dovolil ponořit ruce do čiré vody.

     Vytáhla jsem Nucleus a několikrát s ním zamíchala v jezírku. Čekala jsem nějaký rozvířený písek nebo hlínu, ale spletla jsem se. Voda se jen rozčeřila a pak se vzápětí začala uklidňovat. Kéž bych tu tak měla někoho, kdo by tu vodu ochutnal přede mnou! Třeba nějakého zajatce...

     Řekla jsem si, že buď umřu žízní, nebo umřu vinou vody z téhle studánky, takže stejně nemám na vybranou. Ponořila jsem ruce do vody a překvapilo mě, jak je příjemně chladná. Nabrala jsem si trochu tekutiny do dlaně a pomalu z ní usrkla. Voda byla výtečná. Rychle jsem se dosyta napila a naplnila jí i svůj měch. Pak jsem se otočila pro Nucleus, ale vytřeštila jsem oči na to, co jsem spatřila:

Moje zbraň už neměla lesklý ocelový povrch, ale ostří se zbarvily do světle modré a středem meče probíhala krvavě rudá nitka, která se spojovala na konci čepele.

     Rychle jsem se podívala na své ruce, kterými jsem vodu nabírala, ale s nimi se nic nestalo. Voda byla chutná, a tak jsem si řekla, že má pouze dekorativní účinky. Avšak meč nyní vypadal jinak, tak jsem se mu rozhodla dát i nové jméno. A abych byla věrná tradici, neboť se meč příliš nezměnil, dala jsem mu jméno Nucleon.