Ostnatá pohltitelka

Datum netuším , snad ještě 3E892

     Nevím, jak dlouho jsem strávila v tom prapodivném lese, ale konečně jsem se z něj dostala. A díky Štěstěně, že jsem nesledovala cestu, neboť když jsem se rozhlížela, kde ona cesta končí, spatřila jsem v jejím ústí z lesa početnou jednotku démonů, kteří zřejmě na něco čekali. Vsadila bych se, že to něco budu já. Snažila jsem se určit, kde asi tak jsem, když jsem zaslechla nějaký hluk. Rychle jsem se znovu ukryla do stínu lesa a nedaleko ode mě projel jezdec. Avšak měl velice divného koně! Byl to totiž jen koňský skelet, ve kterém planula modrá záře. Neměla jsem moc času si ho prohlédnout, protože byl vzápětí pryč, a tak jsem si ani nestihla všimnout, kdo toho kostlivého koně řídil.

     Když mi jezdec i s nemrtvou obludou zmizel z dohledu, pustila jsem je z hlavy a podívala se do směru, odkud oba přijeli. Třeba tam bude něco, co stojí za to prozkoumat.

****

    Hleděla jsem na obrovský kmen černého stromu, jehož vrcholek mizel v nedohlednu.  Přemýšlela jsem, co to asi je, když jsem znovu spatřila onoho podivného jezdce, jak míří neuvěřitelnou rychlostí přímo ke stromu.

     Rychle jsem zaplula zpět do lesa a sledovala kostlivého oře. Zanedlouho jezdec doslova přiletěl, až koni od kopyt odlétly trsy trávy, jak rychle zastavil. Jezdec urychleně seskočil a najednou se kůň začal zakoby skládat. V okamžiku ležela na jeho místě malá píšťalka, kterou si jezdec vzápětí strčil do kapsy.

     Čekala jsem, že ten neznámý někam půjde nebo si vyčaruje portál či tak něco, ale on se jen opřel o kmen a stál a stál.

     Když už takhle stál snad hodinu, nevydržela jsem to a opustila jsem bezpečí lesního úkrytu. S připravenou Zubatou jsem se k němu pomalu blížila. Nejdříve se nezdálo, že by si mě všiml, avšak když o mě nejevil zájem ani když jsem byla od něj asi dvacet kroků, zamračila jsem se. Pozorně jsem si ho prohlédla: Byl zabalený do pronikavě modrého pláště, vybouleniny pod ním naznačovaly, že skrývá nějaké brnění. Neznámý měl na rukou bílé plátové rukavice a na nohou boty a holenní chrániče stejné barvy. Na hlavě měl nasazenu světle modrou helmici se staženým hledím.

     Rozhodla jsem se na něj houknout, co je zač. Konečně dal najevo nějakou reakci. Otočil ke mně hlavu a prohlásil, že už tu na mě čeká. Zeptala jsem se ho, zda ví, kdo jsem a on mi to potvrdil. A pak mi s ledovým klidem oznámil, že mě musí zabít.

     Připravila jsem se k boji, ale neznámý se vůbec neprojevil nijak agresivně. Trochu jsem se uvolnila a zeptala se ho, proč mě chce zabít. On mi na to jen řekl, že mě nemůže nechat projít a že mu jeho pán nařídil, ať mě zabije.

     Snažila jsem se mu jeho rozkaz vymluvit, ale už jsem z něj nevypáčila ani slovo. Delší chvíli se nic nedělo, když tu si náhle neznámý protivník sundal rukavice a hodil je na zem a mně se naskytl zvláštní pohled na jeho ruce. Očekávala jsem mnohé, ale pohled na odhalené kosti tedy ne.

     Vtom se jeho kostlivé ruce obalily modrou září a i z pod helmy zasvítily světle modré oči. Sotva jsem stačila uhnout, když nepřítel zaútočil. Sevřel kosti v pěst a švihnul s ní proti mně a od ruky se oddělila modrá střela, která mě těsně minula. Rozeběhla jsem se a nastavila střelám plochu své sekery s nadějí, že jejich energii pohltí. Energii ano, ale když do ní narazily následující dvě střely, dost to bolelo, neboť magii sice zbraň nasála, ale sílu nárazu pohltit nedokázala. A já byla mrštěna několik kroků nazpět.

     Hbitě jsem se zvedla a místo, kde jsem před okamžikem byla, zasáhly další dvě střely. Tentokrát jsem už neběžela, ale úhybnými pohyby se k mágovi přibližovala. Když jsem byla asi pět až sedm kroků od něj, přestal na mě vrhat své střely, odhodil plášť a stáhl ze zad bílý obouruční meč. Vzápětí se po jeho ostří prohnal modrý plamen, který tam už zůstal.

     Ťala jsem po jeho hrudníku – měla jsem pravdu, opravdu po pláštěm schovával brnění stejné barvy jako veškerá jeho zbroj, mimo helmice – ale on ránu vyblokoval svou zbraní. Následně přešel do protiútoku. Jeho rány nebyly zbrklé a zběsilé, ale naopak promyšlené. Naprosto odlišné od bojového stylu démonů, kteří moc rádi využívají svou nadlidskou sílu. Tenhle protivník ale nevypadal na démona. Jeho útoky byly sice pomalé, ale několikrát jsem se přistihla, že jsem podcenila jeho ránu a málem jsem byla o kus těla kratší.

     Párkrát jsem ho zasáhla, ale jeho pevná plátová zbroj se zdála neproniknutelnou. Ano, promáčkla jsem ji, ale nebylo to nic, co by šikovný kovář nespravil. Já však musela dbát na to, aby mě nezasáhl jediný jeho útok, jinak bych byla na cucky. Měla jsem jen lehký kroužkový kyrys, který jsem na sobě měla už od odchodu z Dračí krásky a jednoduchou koženou přilbici, rukavice a kalhoty. Netušila jsem, jak může být jeho zbraň ostrá, ale myslím, že s mou zbrojí by si dokázaly hravě poradit dokonce jen ty modré plameny.

     Další úder byl prudký a já to nečekala. Zvykla jsem si na monotónní odrážení protivníkových úderů a nezbystřila jsem změnu rytmu. Jeho úder mi vyhodil sekeru z ruky, a ta se zasekla do trávy o pár kroků vedle.

     Bleskurychle jsem stáhla ze zad Nucleon a tak tak vykryla úder neznámého bojovníka. Teď jsme si byli kvit – on měl obouruční zbraň, já také. Zesílila jsem své útoky a chvíli se zdálo, že svého nepřítele zatlačuji zpět k mohutnému kmeni. Pak ale hbitě švihl svým kostěným mečem a zasáhl ten můj. Zřetelně jsem slyšela, jak něco křuplo.

     Usmála jsem se, protože bylo jasné, že bojovníkova čepel nemohla vydržet náraz do mé krvavě požehnané zbraně. Rozhodla jsem se to tedy s ním zkoncovat a napřáhla se k smrtící ráně. Jenže má zbraň mi přichystala opravdu nepříjemné překvapení, když po mém nápřahu uletěla půlka čepele do pryč!

     Vytřeštila jsem oči a jakž takž zablokovala jeho brutální úder, kterým by mi usekl hlavu. Teď se poroučel i zbytek čepele, která k mému překvapení ztratila svůj modročervený svit, odseknut kostěným ostřím nepřítelovy zbraně.

     Vrhla jsem na něj jílec meče, který vcelku bez potíží srazil k zemi, a vrhla jsem se ke své sekeře. Hodila jsem rychlý pohled na svého nepřítele a všimla jsem si, že svůj obouručný meč zabodl do půdy. Vzápětí kolem mě znovu prosvitěla šipka a rozprskla se asi tři kroky přede mnou, díky čemuž zčernala a uschla tráva kolem dopadu.

     Popadla jsem svou sekeru a znovu ji nastavila úderům střel. Tentokrát jsem už očekávala sílu nárazů, a tak jsem nebyla zaskočena tvrdými údery do čepelí sekery. Pokaždé jsem se zapřela, aby odolala ráně a takhle jsem postupovala blíže k nepříteli. Ten stále vrhal magické střely jednu za druhou, jako by mu nikdy neměla dojít energie.

     Když jsem byla asi deset kroků před ním, přestal vrhat šipky a pokusil se chopit svého meče. To jsem mu však nemohla dovolit. Rozeběhla jsem se a ještě než stačil vytrhnout svou zbraň ze země, vyskočila jsem a ještě ve skoku ťala po jeho hlavě.

     Stalo se však něco, co jsem vůbec nečekala. Měla jsem v úmyslu srazit ho k  zemi nebo alespoň srazit mu helmu, avšak čepel sekery pronikla plátovím helmice a hladce oddělila protivníkovi hlavu od krku.

     Vzápětí se celé tělo obalené v kovu sesulo k zemi na hromadu šrotu. Podívala jsem se na svou zbraň a podivila se, když jsem si teprve nyní všimla, že její čepele září silným světle modrým světlem, ze kterého mě po chvíli bolely oči. Odtrhla jsem zrak a okamžik dumala nad tím, co to mohlo způsobit. A pak mě napadlo, že takové množství energie, které sekera schytala, se asi někde muselo projevit.

     Přišla jsem k useknuté hlavě a vzala ji do rukou. Teď už v ní nesvítilo žádné modré světlo. Odklopila jsem poničené hledí a překvapilo mě, když jsem spatřila jen holou lebku bez jakéhokoliv cáru masa či kůže. Pokusila jsem se ji z helmice vytáhnout, ale sotva jsem se jí dotkla, rozpadla se na prach.

     Přemýšlela jsem, jestli bych nějak nemohla využít brnění, které ztratilo svého majitele, neboť kyrys i vše ostatní, krom helmice a až na pár škrábanců a promáčknutí, byly v pořádku. Když jsem sundala nepříteli kyrys, stalo se to samé s jeho kostlivým tělem, prostě se rozpadlo na prach. Vyzkoušela jsem si kyrys, ale byl mi moc velký. Tak to nevyjde. Zůstanu tedy u své slabé, avšak praktické, ochrany těla. Rozhodla jsem se vzít si aspoň jeho meč. Ten už sice neplál modrým plamenem, ale zdálo se, že je velice ostrý, když dokázal přeseknout i Nucleon. Byl téměř vytažený z hlíny, takže jsem ho snadno osvobodila. Byl velice lehký, což bych od obouruční zbraně nečekala. Zkusmo jsem s ním párkrát švihla a rozhodla jsem se ještě vyzkoušet jeho ostrost. Rozestoupila jsem se a švihla s ním proti plátovému kyrysu kostlivce. Jenže ouvej, co se nestalo: jakmile se kostěná zbraň dotkla kovového plátu, síla nárazu ji roztříštila na malé odštěpky kosti. Smrtí svého majitele zjevně ztratila své schopnosti.

     Znovu jsem pohlédla na změněnou sekeru a řekla jsem si, že by tedy bylo vhodné upravit i jméno. Nazvala jsem ji tedy Ostnatá pohltitelka.