(Skutečný) Lék na depresi

Tak jako každé ráno, i dnes mě probouzí bzučení budíku. Jenže něco je jinak. Natahuji ruku, strkám do něj, přestává chrastit a padá na zem. Otvírám oči a hledím na strop. Je jen bílý a nic neříká. Ještě vidím trochu rozmazaně, musím zaostřit. Oknem sem proudí hned z rána ostré letní slunce, plazí se po modrém koberci a odráží se nepříjemně od bílých stěn. Přivírám oči a znovu se dívám na strop, jsou na něm pavučiny.

Mám důvod vstát? Kam půjdu, až vyskočím, svleču pyžamo, vyčistím si zuby a obléknu se? Do školy? Co bych tam vlastně dělal? Memorování tisíců údajů na jeden mizerný test, po jehož odevzdání to všechno vypustím z hlavy a už si na to nikdy nevzpomenu? Ostatní to dělají také tak. Žijí jen pro víkendy, pro alkohol a sex. Ztracené ideály! A já? Jsem jiný? Jsem stejný tragéd jako ostatní, jen jiným způsobem. Jsem příliš hloupý na to, abych pracoval svoji hlavou a příliš levoruký, abych pracoval manuálně. K čemu vlastně jsem? Ani s lidmi neumím vycházet, přitom devět z deseti kariér jsou jenom o lidech. Prý se v kolektivu pracuje efektivněji. Pche! Jak komu!
Ne! Dnes nikam nepůjdu, zůstanu doma!

Potápím se hlouběji do svých peřin. Otáčím se na bok. Jen žal, žal nad lidmi, nad světem, nad sebou, nad vším. Hluboký nekonečný žal. Přikrývka na mém těle těžkne, nejsem schopen vstát. Moje nohy jsou jak dřevěné.

Najednou vržou dveře, otvírám oči a sleduju. Vidím jen jedním okem halenku s hnědobílými ornamenty, druhé oko mám potopené v polštáři. To je jen moje máma.

"Vstávej Petříku, přijdeš pozdě do školy!"
"Dnes nepůjdu do školy…"
"Je ti něco?"
Ach ten ustrašený ale i zároveň zvědavý tón.
"Nic mi není!" Ne, fyzicky mi opravdu nic není.
"Nevypadáš dobře."
"Chci být sám!"
"Opravdu ti nic není?"
"Prosím tě, opravdu jen chci být sám."

Přestože prosím, přistupuje blíž a pokládá mi mohutnou ruku na čelo. Je zpocené. Naštěstí však odchází. Dveře lehce přivírá, cítím, že ještě nemám vyhráno. Znovu zavírám oči. Budík se skutálel pod postel, vzal jsem to moc zhurta. Nemám pojem o čase, nevadí mi to.
Proč se ale nemůžu zbavit toho pocitu, co mě pojídá zevnitř? Co to je? To se ozývá jen zklamání, zklamání nad tím vším. Očekával jsem od života trochu víc a to jsem nikdy moc nechtěl, přesto jsem zklamaný, ani to základní mi život neposkytl. Ani mi nedal šanci, abych si aspoň taky trochu něco urval. Utekl přede mnou a nechal mě na rozpálené poušti.
Ach je mi horko, jsem zpocený po celém těle. Přikrývka je příliš horká, jenže s ní mám aspoň nějakou jistotu. Jindy jistotu mít nemůžu. Jsem v něčem dobrý, umím něco? Mám i já nějaké svoje místo na světě? Žádná jistota, jen ta přikrývka. Ale přijde doba, kdy mě i tato přikrývka omrzí a přestanu s ní mít pocity jistoty. Je to tak se vším, musíme dělat to, co nás nebaví, bereme to jako nutné zlo. A když máme možnost dělat něco, co nás baví a najdeme si takovou práci anebo takovou školu, která nás baví, brzy se nám to zprotiví. Jak se stane z koníčku povinnost, je s tím amen. Tak skončí i tato přikrývka a já se budu moct spolehnout jen sám na sebe. Tak to vždycky nakonec končí.

Dveře se rozletí podruhé. Proč mě nemůžou všichni nechat být? Můj otec, má na sobě oblek, v ruce kufr. Kulatou hlavu, vzadu obehnaná černou řadou vlasů, jen nahoře je lysinka. Stárne, já taky.
"Co je ti, Petře?"
"Nic!"
"Mluv se mnou!"

Stále stojí na stejném místě, ani kufr neodložil, je vidět, že se neplánuje zdržet nějak dlouho. Určitě má v práci zase důležitou schůzku, nesmí ji promeškat. Můj život už promeškal. Tak proč se snaží.

"Nic mi vážně není."

Snaží se mi podívat do očí, uhýbám. Rezignuje, otvírá dveře a mizí pryč. Pozoruju, jak se jeho silueta zmenšuje v okýnku, které je vyříznuté ve dveřích od pokoje. Není to běžné sklo, je to nějaké ozdobné, je přes něj vidět jenom stín. Vždycky, když někdo otvírá, tak sklo lehce zarachotí, nedrží moc pevně. Jako by nestačilo, že už vržou dveře. Proč všechno chátrá a rozpadá se? Proč někteří jen tloustnou a jejich obličeje se zalévají tukovými otoky, jaké má moje matka a jiní zase hubnou, až jsou jim vidět kosti a umírají zlomení? Tolik otázek! Ničí mě. Tato postel je moji klecí. Drží mě na věky věků.

Matka vchází do pokoje ještě několikrát, snaží se na mě mluvit. Proč mi nedělá radost, že mě o mě někdo zajímá? Dříve jsem po tom toužil, a když to mám, otravuje mě to. Chce mi vlastně pomoct anebo z ní mluví jen zvědavost? Nakonec jen otvírá okno, dovnitř proudí ledový vánek, zabijí to dusno, co tu je. Je to něco pozitivního a já si pozitivních věcí všímám, takže na tom nakonec nemusím být přece tak špatně… Jenže venku je vítr a okenice sebou často o sebe mlátí, venku křičí nějaký děcka. Normálně by mně to zkazilo náladu, jenže tentokrát už více zkazit nejde.

Kdy mi vlastně naposledy bylo dobře? Matně si na to vzpomínám, už je to několik měsíců, ale mně to přijde, jako by to bylo mnoho let. Bylo to někdy začátkem jara. Jo, když začne jaro, vždycky mě to povzbudí. Je příjemné, když po hnusné zimě přijde probuzení přírody. Měly začít jarní prázdniny. Dobře si pamatuju svůj návrat ze školy. Šel jsem po kraji silnice, ježto se mi nechtělo čekat na autobus. Kolem dokola se rozprostíralo jen nekonečné hliněné pole. Až tam někde v dálce se tyčily stromy a nad nimi jasně modrá obloha. U silnice čněl ze země sloup elektrického vedení a za ním další a další. Ztrácely se až do dáli a dráty se houpaly ve větru. Ptáčci zpívali a u silnice hnila přejetá kočka. Ten den mi bylo dobře, sice jsem neskákal štěstím, ale bylo mi hej. Prázdniny přede mnou a žádný povinnosti. Jenže flákání mi brzo vlezlo na mozek a po chvíli jsem měl pocity viny, že nic nedělám. Nic produktivního, nic naučného. Utíká mi čas pod rukama a tehdy mi došlo, jak jsem ubohý. To bylo naposledy, co jsem byl šťastný a teď se koupu ve vlastním potu a okno mi tu mlátí a já se topím v slzách.

"Nechceš něco k jídlu?"
"Nemám hlad."
"Ani vodu nechceš?"
"Ne…"

Smutně si mě ještě jednou prohlíží, pak teprve odchází. Nedovedl jsem ji ani říct, aby zavřela okno. Možná, že si zasloužím jen trpět, žít v pokání. Oknem počínaje, bolestí duše konče. Jsem příliš smutný na to, abych spal, jenže příliš znechucený světem, abych vstal. Možná, že už zůstanu v posteli navždy. Jen naříkám, brečím, stěžuji si. Na nic víc se nezmůžu? Nesnáším se. Proč se sebou něco nedělám? Kdybych aspoň něco uměl, ale nic, nic neumím. Přišel jsem na to zevrubnou analýzou své osobnosti, kterou jsem provedl na základě doporučení mé psycholožky.
Každé pondělí máme hodinu psychologie, jediný předmět, který mě docela baví. Vyučuje ho jedna psycholožka. Do hodin chodivá pozdě, vždy si sedá na katedru a houpe ve vzduchu nohama a já pozoruju ty její pantofle. Má ve tváři takový ten přísný výraz, který budí respekt, bez něj není možno učit. Zrovna tak seděla i poslední hodinu, když jsme se bavili na téma: Jak dosáhnout úspěchu. Diktovala, co si máme psát.
"Za prvé: Ujasnit si cíl na základě analýzy vlastní osobnosti."

Já si vlastně nikdy nepsal, nestíhal jsem to, diktovala příliš rychle. Nikdy nebudu psát tak rychle, jak ona diktuje, nikdy nebudu tak dobrý jako ona, nikdy nebudu tak chytrý jako ona. Nikdy! Nikdy!
"Za druhé: Zvolit si ten cíl, kterému je vhodné dát přednost."
Chci vlastně úspěch? Zase chybí ta jistota.
"Za třetí: Cíl musí být v souladu s časovými možnostmi, kvalifikací, schopnostmi…"
HaHaHa… Schopnosti žádné, neschopností je plno.
"Za čtvrté: Úkol přesně definovat - Jen jasný úkol je možno splnit."

Ostatní poslouchají. Zajímá je to anebo se jen bojí její autority? Někteří si i píší. Určitě mají všichni schopnosti, které dovedou zužitkovat, jak to jen půjde. Jen ti nejdrzejší s ostrými lokty mají úspěch, ti, co neumí otevřít ani ústa, ti skončí za pokladnou, tedy v tom lepším případě. Je ale i možné, že je finanční krize připraví o místo a skončí s kulkou v hlavě, nebo jim obejme roubené lano krk?

"Za páté: Stanovit pracovní postup, jak cíl realizovat…"
Tolik rad do života dostávám a nic si z nich neberu, jen ležím v posteli a nedokážu vstát. Topím se ve vzpomínkách a zatím jen v těch lepších. Brzy se mi jistě vybaví ty časy, kdy jsem se choval hloupě, kdy jsem chyboval, kdy jsem zklamal svoje blízké… Jen nenávist k sobě samému. Kdybych aspoň mohl spát. Tělesně mám energie dost, to jen můj duch je unavený z celého světa.

"Za šesté: Celý úkol rozdělit na etapy - pro každou určit termín…"
Stále mi zní v hlavě její hlas a vidím ji před sebou, jak se houpou ty její pantofle. Obyčejné sandály z umělé kůže, asi od Vietnamců. Z proudu mých myšlenek mě zase vytrhává další rána okna. Ležím tu už snad celé hodiny. Konečky prstů mravenčí. Matka přestala navštěvovat pokoj, možná že už mám vyhráno. Brzy usínám…

Probouzím se uprostřed noci. Okno je stále otevřené, vítr ustal a tak už přestalo dělat humbuk. Jen sem do pokoje doléhá cvrkot nočního hmyzu. Přivádí mě to k šílenství, aspoň do té doby, než si na to zvyknu. Pak už se jen topím ve svých pochmurných myšlenkách. Nemůžu spát. Pokouším se zvednout, bolí mě celé tělo z toho celodenního ležení. Zabírám, oddechuju, napínám svaly, konečně aspoň zdvihám trup a sedám si doprostřed postele. Opírám se o zeď a rozhlížím se po pokoji ozářeným měsíčním světlem. V nose a v očích cítím palčivý tlak. To se mi jen chce plakat. Tiše vzlykám a slzy se mi kutálí po tvářích. Já bych tak chtěl všechno změnit. Začít znovu a líp.

Chtěl bych mít nějaký talent, něco umět. Kdybych tak byl dobrý v matematice, všichni by si říkali, jak jsem dobrý matematik a klaněli se mým úspěchům. Konečně bych se na sebe mohl podívat do zrcadla a říct si: Jsi pašák! Nebo kdybych hrál geniálně na housle, všichni by mi tleskali a věděli, že za něco stojím. Jenže já neumím nic, nikdo si nevšímá toho dobrého. Je vlastně na mě něco dobrého? Mám pocit, že všichni jen zvýrazňují chyby, které dělám. Ukazují, na to pořád dokola. Přitom když se mi něco fakt povede, nikdo si toho nikdy nevšimne. Dovedu jen plakat.

Po nějaké době jsem se odhodlal vstát. Natahuju nohy přes okraj pelestí a zabodávám je do koberce. Zvedám celé tělo, utírám slzy, vrávorám k oknu a dívám se z něj ven. Měsíc září tak jasným bílým světlem, není úplně v úplňku, přesto se kochám pohledem na jeho povrch. Pod ním spí sousedovic protější dům. Vůbec ty lidi neznám. Ulice se rozprostírá do dvou směrů, pravidelně ozářená pouličními lampami, některé nefungují. Z dálky štěkají psi. V noci jsou ty chvíle, kdy je člověk rád, že bydlí na vesnici. Za chvíli jsem se koukáním z okna unavil a tak jdu spát. Přemýšlím, nechápu dnešní lidi a dokonce nechápu lidi stejného druhu jako já, ti si ze svého světobolu udělali ctnost.

Zavírám oči a snažím se spát. Je jedno, jestli spím anebo bdím, stále jsem uprostřed zlého snu. To okno jsem měl raději zavřít. Moje myšlenky bývají tak chaotické. Nevyznám se v nich. Naštěstí již brzy usínám. Ach ty ztracené duše bloudící ve tmě navždy zatracené a ti démoni tančící v krvi kolem hromady mrtvých těl. Tyto zlé sny se pořád jen opakují.

Další den ráno mě probouzení hlasy, můj pokoj je plný lidí. Moje matka stojí na koberci před mojí postelí a před ní stojí muž v kostkované košili. Shlížím ho škvírami, které tvoří mé polozavřené oči. Ještě si jej podrobně prohlížím, má špičatou bradu lehce porostlou vousy, ale ne nijak nesouměrně, naopak, mají řád a tvar, stará se o ně pečlivě. Také v ní má ďolík, Sice nemá na sobě plášť, ale stejně mi připadá, že se pro něj narodil, na jeho tělo určitě padne… Teda pokud si to nepřestavuju trochu moc idealisticky. Mamka naříká, jak už neví co se mnou a že to vyvrcholilo naprostým odmítáním opustit postel. Uklidňuje ji sladkými slůvky, všechny tak teatrální. Vypisuje nějaký lístek, vejrá na něj přes svoje brejličky. Slyším, jak říká: "To by jej mohlo trochu uklidnit, dávejte mu to třikrát denně po osmy hodinách". Matka ví, že by mě ke cvokaři nedostala.

Tak to zkouší takhle. Zavírám oči a jejich mumlání se mi ztrácí v temnotě. Naberu další proud energie a zase pootvírám oči. Můj otec sedí u mého stolku, na kterém si dělám domácí úkoly. Obyčejná kancelářská otáčecí židle ho podpírá, zatímco on znuděně kouká na hromadu knih na políčkách. Některé už jsou trochu staré, jejich rožky jsou zohýbané, papír popraskaný, ošoupaný. Nikdy se nezajímal o to, co čtu a patrně ho to nezajímá ani teď. Je myšlenkami někde úplně jinde, je tam, kde by chtěl být. Určitě hodně trpí, že tu jen tak musí dřepět a zdržovat se tady, raději by byl v práci, tam to má rád. Je tu jenom proto, že musí, protože si myslí, že je správné být v přítomnosti syna, se kterým se něco děje. Jenže je to jako Vánoce, člověk je slavit nechce, snaží se jim vyhnout, jenže je správné se u toho stromku aspoň na chvíli s rodinou objevit, jak by to vypadalo, kdyby se vůbec neobjevil? To je případ mého otce. Teď tu jen tak trpí, napůl naslouchá doktorovi řeči, napůl je duchem u sebe v kanceláři a ukájí si svoje workoholické choutky. Jak by také ne, koho by bavil ten monotónní hlas a narušený syn, se kterým by se sotva mohl někomu pyšnit?

Později odpoledne se mě matka ptá, jestli mi je už dobře. "Asi jo" říkám ji, ale zním nepřesvědčivě. Pokračuje to ještě pár dní, jenže pak to matka nevydrží a jde do lékárny proměnit recept za léky. Nemohl jsem to nespolknout, když nade mnou stála s pilulkou v ruce, útočila na moje ústa a komentovala to slovy "Šup! Šup! Udělá ti to dobře!". Dokonce se ji podařilo do mě vylít sklenici vody. Příjemný chlad v těle uklidňuje, jenže pocit, že nade mnou má někdo moc mě naopak rozrušuje. Jak dlouho to ještě bude trvat?

Léky nepůsobí štěstí, nýbrž otupují mozek. S každou vteřinou se mě zmocňuje větší a větší apatie. Matka do mě hází jeden prášek za druhým a dává mi vodu a kousky chleba, polykám, je mi to jedno, jsem lhostejný. Kdyby začalo vedle mě hořet, asi bych si toho ani nevšiml. Sjíždí mě čím dál tím víc a energie se mi vytrácí z těla. Chce mi dočista vymazat vědomí? A pak co? Jak krátkozraké, zvolit to nejspontánnější řešení a čekat, že to půjde lehce. Takto život lehký není, mami! Ale taky jsem si takový věci myslíval.

Najednou jsem tak slabý a lehký, jako bych se vznášel. Jenže z ničeho nic těžknu a řítím se vstříc hlubokému dnu temné propasti. Jakoby kolem mě stálo mnoho lidí a všichni se smáli mému pádu a těšili se z něj. Tolik lidí a všichni mě nenávidějí. Musím působit v lidech silné antipatie. Jak jinak bych si byl mohl vysvětlit všechnu tu neviditelnost? A není divu, nosím černé rozcuchané vlasy, oblečení takové, jaké mi přijde po ránu pod ruku, a nikdo si neřekne "To je ten borec, který je sám sebou!" místo toho si myslí, že jimi pohrdám a jsou mi naprosto lhostejní, protože z mé strany není žádný projev úcty k druhým. Ale není tomu tak koneckonců? Ale když já to s lidmi vůbec neumím, nedovedu nikoho mít rád, nikdy nic necítím vřelého, naopak, s většinou si nemám co říct, jednak nechci a jednak to ani neumím. Nechodím do hospody, nesleduji fotbal, nezajímám se o módu, nemám potřebu řešit příbuzné ve své rodině… A o čem pak mluvit s lidmi? Když se vedle mě posadí někdo známý v autobuse, tak se mě zmocní panika! Co mu říkat? Normálně můžu utéct, jenže když mě takhle obklíčí a nedá mi možnost úniku, jsem jako v šachu. Říkám nesmysly, protože nesnáším to trapné ticho, brzy mi dochází slova a stejně to trapné ticho přijde. A on vidí, že trpím jeho přítomností, takže si to bere osobně, myslí si, že se s ním bavit nechci, jenže když já to neumím. Nedovedu nic říct… A on? Nijak mi moc nepomáhá, snaží se občas trochu ujmout iniciativy a "rozkecat" mě, jak se patří. Jenže neúspěšně, jeho informace o počasí je pomíjivá a nedá se nijak rozebírat do detailů, naopak, stačí to odbýt nějakým slovem. A pak? Zase to ticho. A to jsou ty antipatie, každý ví, že jsem ten člověk, který neumí mluvit.

Jestli existuje něco, jako sociální inteligence, nebo inteligence spojená s mezilidskými vztahy, tak ta moje je hrozně nízká. Neumím mluvit, neumím se vlastně ani dívat do očí, je to příliš těžké, musím pořád jen uhýbat a koukat se do země. Mám špatného pamatováka na tváře. A navíc jsem docela chladný. Sice prožívám emoce, ale nedávám je nikdy nijak extrovertně najevo, vždy je cítím jen hluboko uvnitř a dostávám husí kůži. Jsem tak chladný, že mi jednou jedna holka řekla: "Ty v sobě nemáš ani kapku empatie" a má pravdu, nevyznám se v lidech a vztahy jsou pro mě něco jako technologie z jiné dimenze. Ten chlad ty lidi děsí.

To všechno je ale pouze ten LEPŠÍ případ, ten horší nastává v době, kdy v lidech budím agresivitu a nenávist. Někteří jsou tak citlivý, že moje antipatie cítí jasněji než ostatní, až je to rozčiluje. Zrovna nedávno jsem debatoval s jednou kamarádkou na jedno téma, diskuze mě bavila, tvrdil jsem určité tvrzení, ona také, argument střídal argument, způsoby, jak podpořit pravdivost svých tvrzení, byly čím dál více rafinovanější. Jenže z ničeho nic mi nadala: "Víš co? Tam běž do prdele! Ty se opravdu jenom rád hádáš a neznáš jinou pravdu než pouze tu svoji!". Mrzelo mě to, hluboce. Myslel jsem si, že ji diskuze bavila tak jako mě, že ji donutí přehodnotit svoje stanoviska a zase o kousíček duševně povyrůst, jenže nebylo tomu tak. Proč se vlastně tak přela, když ji to netěšilo? Proč dělala něco, co se jí nelíbilo?

Ve skutečnosti se do takových konfliktů dostávám často. Stačí menší výměna názorů a už je obyčejná řeč zdobená o posměšky, povyšování, shazování a přitom, neumím si to vysvětlit. Jsem přesvědčený, že jsem docela slušný, že nejednám nijak přehnaně nebo despoticky. Přesto ihned vzniká konflikt, arogance, urážky. Vždycky z toho mám špatný pocit nebo zničenou náladu. Jenže jak to je možné? Buď jsou lidé prostě arogantní, anebo mám ještě mnohem hlubší hypotézu.
Ve skutečnosti se má věc tak, že jsem plný agrese a hněvu. Už jako malý jsem rozbíjel hračky a zaškrtával oči celebritám v časopisech. Nějakým tajemně strašidelným způsobem mě uklidňuje pohled na fyzickou bolest druhých a také si pořád koušu nehty, mnohdy i do krve. Mám v sobě skryté zlo, mnoho zla a ti citlivější to cítí a proto mě tak nenávidí a jsou agresivní. A já? Navzdory svému chladu a odstupu od lidí a také navzdory své agresivitě, jsem ve skutečnosti velmi citlivý a stačí málo, abych brečel a utápěl se ve smutku.

Z myšlenkových pochodů mě vytrhlo nečekané prásknutí okna, matka ho zase otevřela.

Probouzím se zase v noci, jak by ne, když většinu dne spím. Chce se mi hrozně močit, to je z té vody, co do mě matka lije. Má hlava je jako balón po těch lecích, musím je přestat brát, budu si je dávat pod jazyk a pak je plít za postel, jinak to nevidím. Vstávám a vycházím z pokoje, ještě že záchod je hned naproti mému pokoji. Mé nohy jsou tak těžké, sotva držím rovnováhu. Naštěstí jsem se tam dobelhal. Bojím se rozsvítit a tak zvedám prkýnko potmě, osahávám rukama mísu, abych omylem nenačůral na zem. A pak konečně…

Škoda že takto ze sebe nemůžu vyčůrat všechnu svou smůlu, kterou v životě mám. Bylo by to o moc jednoduší, jen tak si vyteče a pak ji spláchnu a ona zmizí navždy v potrubí. A já bych měl pak jenom štěstí. Bohužel, smůla se vyčůrat nedá, je v krvi! Musel bych vykrvácet, abych se toho zbavil. Vracím se znovu do postele a za chvíli usínám.

Ráno mě probouzí moucha, co se mi jen tak drze posadila na tvář. Odháním ji a ona pak jen létá a létá, celé hodiny bzučí. Nějak mi to nevadí, tak jako jindy. Nemůžu se skoro pohnout a dýchání mi jde velmi ztěžka. Jsem nějaký oslabenější než před tím. Tak jako pravidelně, i dnes do mě matka nacpala další prášek, nebránil jsem se, přestože jsem to měl v plánu.

Pak si jen tak chvíli sám ležím, snažím se spát a neprobudit, ani jedno mi nejde. Slyším zvonek ze spodu, pak tlumené kroky klesající po schodech a nakonec otvírání domovních dveří. Chvíli se spolu vybavují dva hlasy, hluboký alt mé matky se střídá s vysokým pochechtáváním nějakých holek. Najednou se zvedá po schodech, velkou rychlostí, několik nohou. Ach jo, co se děje? Do pokoje mi vešly dvě holky, moje spolužačky. Jedna skočila přímo na kancelářskou židli, až se s ní dvakrát zatočila, druhá naopak na okraj postele, až mě málem matrace vymrštila.

"Jen si hezky hrajte…" řekla matka, když za nimi zavírala dveře. Proboha! Tyto dvě spolužačky nesnáším, jsou to tak trochu kravičky, pořád se hloupě chechtají a otravují mě, jsou to něco jako gotičky nebo satanistky. Oblíkají se do strašidelných viktoriánských šatů a poslouchají divnou hudbu. A teď je mám v pokoji.

"Ahóóóój!! Slyšely jsme, že se ti špatně a tak jsme tě šly navštívit!!!" chechtají se! Má matka je drbna a ne jen to, špatně si myslí, že tyto dvě jsou něco jako moje spása. Navíc ona nevidí moji bolest, ona jen vidí, jak ležím v posteli, a myslí si, že všechno zmizí, když mě z ní dostane ven.
"Jak se máš?" nahýbá se jedna obličejem dost nebezpečně k mému.

"Ty nemluvíš??" ptá se druhá sedíc na mé židli a prohledávajíc můj žlutý hrníček coby tužkáček, vyrobený ve výtvarné výchově ještě z dob mé základní školy. Tahá z něj fixy a stále se motá na židli. Ta druhá chvíli poskakuje a směje se.
"My tě ale vyléčíme!"
"Jo, skočíme pro něco, aby tu byla tma a taky nějaký svíčky."
Mizí pryč z mého pokoje. Zhluboka dýchám, pot mi teče po těle, nejsem schopný se hýbat. Za chvíli jsou zpět. Jedna má ručníky a druhá svíčky, které se primárně používají jako ozdoba na stůl při štědrovečerní večeři. Každá svíčka zvlášť je napíchnutá v takovém malém stojánku, aby se dala ihned použít. Jedna satanistka zavírá okno, konečně nějaký dobrý nápad, pak si naprosto drze bere ze stolu lepicí pásku a to navíc tu drahou oboustrannou. Lepí s ní na okno ručník. Druhá pokládá náhodně na různá místa svíčky, jednu na koberec přímo doprostřed, druhou na roh skříně, třetí na můj psací stůl, atakdále. Doufám, že až to matka uvidí, tak je za to hned vyhodí a seřve je. Dokonce drzost zašla tak daleko, že vytahuje z kapsy zapalovač a rozsvěcuje postupně svíčky. A já? Já jen tak ležím, nic neříkám a nehýbu se. Dočista jsem se zbláznil! Dílo dokonáno, tma v pokojíku a všude svíčky, jen škoda, že ve dveřích je vyříznuté malé okýnko a tím sem proudí světlo. Holky zapojily svůj selský rozum a rozhodly se přes dveře hodit ručník a skřípnout ho tak, aby okýnko docela zakryl a to se jim taky bohužel povedlo. Jedna se pak zase zmocnila otáčecí židle, zatímco druhá se přehrabuje ve své brašně. Má na ni připínací placky s motivy lebek a depresivních citátů v angličtině. Vytahuje hrst lístků růže a rozhazuje je kolem dokola, ta první zase vyřvává nesmysly jako "Odejdi, temnoto! Zanechej klid v tomto nebohém chlapci!". Evidentně je to baví. A kdo ví, kde ty lístky natrhala. No určitě je oškubaly sousedům. Není divu, poberta s nimi mlátí. Ta, co seděla na mém křesle, se zvedá a drží v ruce moji červenou fixu. Chvíli mi čmárá něco na čelo, podle tahů to vypadá na pentagram.
"Ó temnoto! Temnoto! Odejdi pryč z těla tohohle chlapce."
A hle!? Skutečně! Temnota odešla, dostal jsem sílu zpět. Sice ne úplně ale měl jsem dost na to, abych zakřičel: "TÁHNĚTE OKAMŽITĚ DOPRDELE, VY KRÁVY, NEBO VÁS ZABIJU VLASTNÍMA RUKAMA!!!!!"
Bolí mě z toho docela dost krk, ale stálo to za to, protože to přivolává moji matku, ta na ně řve a vyhazuje je. Chudák, uklízela to pak přes hodinu. Bohužel zase nechala otevřené okno. Proč ho nezavře?!

Den minul den a v ležení postupně trhám rekordy. Každý den je stejný a já se cítím čím dál tím hůře. Můj život pozbyl smyslu, ačkoli ho vlastně nikdy neměl. Z kuchyně jsem v posledních dnech slyšel hádku mých rodičů. Zvažují často moji hospitalizaci. Jsou zoufalí. Neví co se mnou, nedivím se, já sám nevím co se sebou. Deprese je horší a horší, až do jednoho dne, kdy se něco změnilo.

Ten den si tak ležím v posteli a otevřeným oknem dovnitř letí balón, dopadl hezky doprostřed koberce po odrazu od zdi. Ještě že nebylo zavřené nebo přivřené, to by tu zase bylo moc střepů a moc lidí, kteří by to uklízeli. Jenže míč…? Nebude ho někdo postrádat…? A ani jsem si to v duchu nedořekl a už slyším zvonění u domovních dveří. Kroky míří dolů, klika rachotí a pak už jen hlas.
"Vletěl mi sem míč oknem…"
Matka do mého pokoje vhodila jako kus hadru nějakého kluka, vyděsil se tak jako já. Dívá se na mě, já na něj ne. Bere míč a je na odchodu. Nedá mu to však, aby nebyl trochu zvědavý.
"A.. Ahoj…" zdraví mě a hned se nervózně škrábe za uchem. Má rozcuchané vlasy jako já, přiléhavé oblečení, vhodné přímo na fotbal. Je to fotbalista.
"P… Proč ležíš v té posteli? Vždyť je venku slunce… Je ti nějak špatně…?"
Stojí skoro u dveří, ostýchá se dokonce i očního kontaktu, je to poznat.
"Je mi špatně!" odpovídám, aniž bych se přestat dívat na strop. Svírá míč a hledí naopak do koberce, teda aspoň mám ten pocit.
"No a co ti je?"
"To kdybych věděl…"
"Jestli chceš, pošlu sem svého tatínka, ten umí vyřešit KAŽDÝ problém." navrhuje.
"Ale jo, byl bys moc hodnej…" odpovídám nahlas, v duchu ale odpovídám: Néééé!!! Zase tu někdo bude otravovat?! Copak nechápete, že NIKOHO nechci vidět za každou cenu!!?
Nic neříká, jen odchází. Nemůžu se pak myšlenek na jeho otce zbavit do konce dne. Umí vyřešit každý problém. Řekl to tak zvláště, až mi to zní v hlavě pořád dokola, jako když v hlavě uvízne chytlavá melodie. Jak každý problém? Je to snad nějaký rádoby šaman, asi jako ty dvě moje trhlý spolužačky?

Poprvé po týdnech jsem vzhůru, když se večer stmívá. Léky jsem přestal polykat a místo toho končí pod postelí. Až budu chtít, můžu tam sáhnout pro hrst a spolknout je všecky naráz. Co by se asi pak stalo? Chci to vlastně vědět? Nakonec přeci jenom usínám.

Ani tuhle noc nemůžu usnout. Sedl jsem si na postel a přemýšlím, proč všichni zlehčují moje trápení. Anebo jen já tu bolest přeceňuji? Jdu zase k oknu, zavřu jej, létají sem akorát komáři. Na obloze milióny hvězd. A to ticho, to je něco moc krásného. Kousek od našeho domu se pod pouliční lampou vykreslují dvě postavy, jedna menší a druhá větší. Ta větší drží v ruce nějaké světélko a přikládá si jej k ústům, nejspíše kouří cigaretu. Jdu z pokoje ven a mířím po schodech dolů, lehce vržou, proto pokládám nohy tak potichu, jak to jen jde. Jdu k domovním dveřím, trvalo nějakou dobu, než jsem sebral odvahu a otevřel jsem. Nechávám je otevřené a jdu ke dvěma postavám. Jdu bos, asfalt mi řeže do nohou. Táhnou mě k sobě nějakou magickou silou. Sledují mě, jak se blížím. Ten kluk, s rozcuchanými vlasy, teď jej poznávám, to je ten, co mu vletěl míč oknem do mého pokoje. Vedle něho stojí vysoký muž, je starý, má obličej zdeformovaný stářím, lehce porostlý sivými vousy a vlasy. Kouří cigaretu. Má modré oči, tak jako jeho syn. Přicházím blíže. Má kolem pasu kožený řemen a na něm pouzdro. Vytahuje z něj pistoli, přendává ji do druhé ruky, černota kovu pohlcuje světlo z lampy. Jdu ještě blíže, kamínky mě tlačí do chodidel. Podává mi ji, natahuje ji ke mně kohoutkem. Beru ji, je těžší, než vypadá. Po těle mi vane mráz, mám z toho husí kůži. Otáčím se, vracím se trochu rychlejší chůzí domů. Ještě se otáčím a pohlížím na kluka.

"Pomůže ti… Mamince taky pomohla…" vysvětluje mi. Vrátil jsem se domů a zavírám dveře. Dávám si pozor, aby nebylo příliš hluku, ale i můj dech je hlasitější, než jsem doufal. Možná ho moji rodiče slyší. Vycházím schody a hned zatáčím do pokoje. Teď se cítím konečně bezpečněji. Sedám si na postel a zhluboka dýchám. Jsem ještě trochu studený, ale to přejde. Jsem zvyklý, spím s otevřeným oknem přece. Koukám do něj ještě naposledy, ti dva už tam nejsou. Šli domů. Tak tohle mi pomůže? Smrt? Tohle je to, co jsem hledal? Vkládám si hlaveň do pusy, snažím se nevnímat chuť toho kovu. Lehce se třesu, zavírám oči. Otec si toho možná ani nevšimne, matka může být ráda, konečně se dostanu mimo postel. Ano Smrt, to je řešení! Smrt, protože svět je beze mě lepší! Smrt, protože šířím jen chlad a agresi! Smrt, protože jiné východisko už není. Tlačím lehce na píst spouště, žaludek se mi svírá. Stůl přede mnou mi přeje smrt, otáčecí židle mi přeje smrt, skříň mi přeje smrt, okenice mi přeje smrt. Všichni mi ji přejí. Tlačím na ni trochu více. Slyším šepot, je nezřetelný, nevím, co říká… Snažím se naslouchat… Napínám uši… UMŘI, UMŘI, UMŘI říká ten šepot. Napočítám do tří a stisknu spoušť… Jedna… Dvě…