Anděl smrti

Šla jsem po ulici.Všude okolo mě byla tma,jen světla pouličních lamp prozrazovaly můj stín.Nechci být viděna,protože nenávidím lidské pohledy.Zahledím se jim do očí a vidím kdy nastane jejich konec a uvědomím si,že třeba k jejich smrti budu pozvána zrovna já.Vidím i jiné věci.Smutek,bolest,radost i zlomené srdce.Bohužel nemám plnit úlohu lidem pomáhat,právě naopak.Nenávidim se za to,ale takovou úlohu sem dostala jen za svoji hloupost.Když jsem byla živá,nenáviděla jsem lidi.Byla jsem zahleděna jen do sebe a po své smrti jsem tuto úlohu dosala také.Nejhorší je brát život hodným lidem,které mají všichni rádi a oni nikomu neubližují.Je to můj úkol posmrtného života.V ulici si příjdu jako zloděj.Musím najít člověka kterému ukradnu život.A najednou....je to tady.Zastavím se,rozhlížím se okolo sebe,ale nikoho nevidím.Je to stále silnější,až mě z toho rozbolí hlava.Můj pohled zůstane stát u okna nemocnice.Vidím ho.Stojí u okna ve třetím patře a dívá se přímo na mě.To jestli mě vidí netuším ale...ano zamával mi.Je to on.Jeho pohled ve mě vyvolává pocit,který mě hřeje.Je mi najednou strašně hezky.Brobud se,máš před sebou jiný úkol.Na obličeji se mi utvoří malý úsměv a vykročím směrem k nemocnici.

Procházím chodbou.Vím přesně kam jít.Je ticho a mě nikdo nevidí.Rozhlídnu se.Na jeho patře naštěstí nikdo nehlídá.Stojím před dveřmi a opatrně položím ruku na kliku.Ovšem někdo uvnitř mě předběhne a otevře první.Stojím a nemůžu se pohnout.Jen lehce nakloním hlavu a hledím muži,který mě pozoroval z okna do očí.V jeho průzračně modrých očí vidím smutek a nejistotu.
"Věděl jsem,že si mě jednou všimneš a přídeš!Chodíš ven jen v noci, dlouho tě pozoruji!"pošeptá.Stále stojím a dívám se do jeho očí.Vezme mě za ruku,zavře za námi dveře a posadí mě na postel.Pokoj je malý!Postel,Stolek s židlí a skřín!Stále mě drží za ruku a jen mě pozoruje.Je to ta správná chvíle vzít ho pryč z tohoto světa?Nevím....

Ten večer jsem to nezvládla,ale dnes musím.Ani dnes ani zítra.Nikdy to nedokážu.Je tak hodný a milí.Moc jsme se zpřátelili,ale ubíhá mi limit mám už jen den.Pokud to nezvládnu,ani nevím co se mnou bude...nejspíš mi vezmou má křídla a já zemřu.Příjdu i o svůj poslední život jako anděl.Anděl smrti.

Seděla jsem před nemocnicí a po tváři mi stekla slza.Nejdřív jen ta jedna a pak se ven hrnulo celé moře.Musím to udělat.V ruce jsem držela malej stříbrnej hrot,který jsem měla připravený ,abych mu ho vrazila do srdce.Ležel na postely a spal.Těžce oddechoval.Je hodně nemocný,musím mu pomoct.Rozhodla jsem se jinak.

Dívala jsem se na něj.Už v sobě neměl ani kapku života,ale já věděla proč jsem to udělala.Měl nevyléčitejnou nemoc a dřív nebo později by stejně zemřel.Ale já mu ted dám nový život.Mám dost zabíjení lidí kteří nikomu nic neudělali a koukat jen na ten smutek okolo mě.Nikdy bychom nemohli být spolu a on si žít dál zaslouží.Nahla jsem se nad něj a políbila ho.Zatím co on se probudil a postupně se v něm budil život,ze mě odcházel.

Na zemi neležel anděl, jen ta dívka co se tehdy zabila.Z žil mi tekly proudy krve.Umírám podruhý,ale ted už bez šance žít v jinym světě.Tu šanci sem zahodila,ale nemrzí mě to.Nikdy se nedozví kdo jsem byla a co se stalo.Jen mi řikal co jsem to udělala.Usmála jsem se a zavřela oči,pak už byla jen tma.Zbohem světe...