Alice

 Bylo pondělí. V pondělí obvykle přicházel do jejího bytu, jako jindy i dnes nervozně svírala v ruce telefon a čekala až se ozve známý tón textovky. Minutu po devatenácté hodině ho konečně uslyšela. Vzkaz byl stručný, “ Alice přijdu.“

 Umyla si vlasy kokosovým šamponem. Měl rád tu vůni a ona měla ráda, když si pak dlouze pohrával s jejími vlasy. Oblékla si tílko, až příliš krátkou sukni a vlasy sepla do spony, přesně tak, jak se to líbilo jemu. Zapálila si cigaretu a zadívala se ven. Z okna její garsonky ve třetím patře starého domu bylo vidět do průchodu mezi zahradami. Stmívalo se. Zahleděla se do chladného světla pouliční lampy a její myšlenky utíkaly.

 Hrála tu hru, protože ji to bavilo. Hru na kočku a myš. Každé pondělí se stávala někým jiným. Bylo jednoduší nasadit si masku a emoce jen předstírat a stejně tak i pro něj. To měli společné. Možná by ho dokázala mít i ráda. Možná, kdyby jí to dovolil a kdyby neměla takový strach z bolesti a závislosti na někom druhém . Její současné já bylo odrazem toho, jak s ní zacházeli muži, které někdy v minulosti milovala.

 Ručičky na budíku ukazovaly devět hodin, když zazvonil zvonek. Byl vždy přesný, nikdy nezapomněl na lahev bílého vína a čokoládu. Věděl, že má pro obojí slabost. Čekala u dveří s trochu našpulenými rty a na špičkách, aby se nemusel příliš sklánět až jí dá krátký polibek na přivítanou. 

 Ondřej byl o hlavu větší než ona a ač mu ještě nebylo ani třicet, vlasy neměl skoro žádné. Jen takové blonďaté chmíří. Měl studené šedé oči a svalnatou postavu, jako muž ji opravdu přitahoval. Ještě než stačil vyjít schody postavila vodu na čaj. Nejradši pil hruškový a višňový. Dával si do něj dvě kostky cukru, třikrát zamíchal po směru a třikrát proti směru hodinových ručiček. Několikrát se ho ptala proč to tak dělá, ale nedokázal svůj čajový popud vysvětlit. Při žádné jeho návštěvě si pak nedokázala odpustit uštěpačnou poznámku k jeho rituálu.

Zdravím tě Alice, co je nového?

Vše při starém, nestalo se nic nového Ondro.

 Byl si vědom toho, že není jediný muž, s kterým Alice tráví večery. Otázka, co je nového byla jen zdvořilostní fráze, na kterou ve skutečnosti nechtěl znát pravdivou odpověď. A ikdyby ano, Alice by mu stejně neodpověděla. Bylo to jedno z nepsaných pravidel jejich hry, nezasahovat si vzájemně do soukromí a tak mu to vyhovovalo. Ale vždy, když přišel k ní, dávala mu svým chováním najevo, že je vyjímečný a jedinečný, jakoby byl poslední chlap v celém vesmíru.

 Všechny jejich společné večery měli téměř stejný scénář. Nejdříve si Ondřej vypil svůj čaj, pak otevřel víno a přivinul Alici k sobě. Rádi si povídali o svých snech a plánech do budoucna.

Víš Alice, chtěl bych jednou procestovat Mexiko. Je to země plná slunce a barev. Ale

nejdříve se chci naučit pořádně Španělsky. A kam by si chtěla jet ty?

Možná je to zvláštní, ale mým snem je Kuba. Jako malá jsem viděla cestopis o Kubě, uchvátila mě. Je to jiný svět, s plážemi i horami , leskem a bídou. Už jsem několikrát uvažovala o lekcích španělštiny, ale zatím se neodvážila zapsat.

Mohli bychom na ni chodit společně, co říkáš?

 Pousmála se a přikývla, ale nebrala Ondřejovu nabídku příliš vážně. Byl to jakýsi závazek a závazků se bála. Navíc ji ani na okamžik nenapadlo, že by to mohl myslet vážně. Zajela mu rukou pod tričko a druhou rozepnula knoflík u kalhot. Scházeli se spolu pět měsíců, za tu dobu moc dobře věděla, co se mu líbí. Stejný scénář jako každé pondělí...

 Ondřej odcházel vždy ještě před půlnocí, častokrát ani nedopil sklenku. Ne tak dnes. Bylo už půl jedné, ale neoblíkal se, neodcházel. Držel Alici pevně v objetí, v jeho očích viděla až nezvykle velkou dávku něžnosti a možná i oddanosti. Něco se najednou změnilo, něco bylo jinak. Ovládl ji pocit, který nedokázala popsat. Cítila se šťastná a zároveň měla strach. Bála se že už nedokáže milovat...