muziko hraj!

Byla nádherná. Šaty barvy noční oblohy, rafinovaně zdůrazňovaly každou křivku, úsměv zářil jako explodující hvězda, nohy neměly konce a v očích by se obyčejný člověk ztratil, stejně jako za závojem havraních vlasů. Ještě že nejsem obyčejný člověk. Sedím, přede mnou sen každého muže, stvoření na půl cesty mezi bohyní a tou nejdražší prostitutkou. To, že není obyčejná šlapka, kterých si může někdo jako já obstarat tucet do měsíce, neprozrazuje jen její vzhled, ale i prudká inteligence tryskající z tyrkysových očí pomrkávajících zpoza řas, kterým v délce mohou konkurovat snad jen její nohy, na podpatku dlouhém jako jeden z mých nožů, v rukávech předraženého obleku, v nohavici jílcem dolů a menší z mečových dvojčat, pravoruční dlouhá dýka se svým větším sourozencem ukrytá v kabátu v šatně. Vždy jsem vyznával pravidlo „cold weapons & hot woman’s“, románová poučka, která mě provází životem.
Už když sem ji potkal, tak krásnou a inteligentní, připravenou kývnout na jakoukoliv nabídku, měl jsem tušit, že něco není v pořádku. V restauraci čekal stůl, sluha v livrejích se mohl přetrhnout, aby splnil všechno, co jí viděl na očích, na čemž není nic zvláštního, ale tu samou pozornost věnoval i mě, což mě zarazilo. Nejsem žádný krasavec, spíš funkční celek bez ozdob, pokud se kdy našel někdo, kdo by o mě řekl, že jsem elegantní, tak jedině ten, kdo měl mít v další sekundě zaraženou dýku v krku. Tanec smrti je má oblíbená disciplína, a zatím jsem nepotkal nikoho lepšího. Zatím.
Žertovali jsme, bavili se, pili spíš vodu než víno, smála se mým vtipům a já vyprávěl vtipy pro její smích. Hráli jsme nejstarší hru, hru na muže, který mluví a ženu která poslouchá. Byla příliš dokonalá, než abych měl její přítomnost přežít. Po jídle, spíš předkrmu pro někoho jako já, přišel čas tance. Po několika okamžicích jsem pochopil, že i přes poloprofesionální společenskou výchovu, která mi podle unifikované teorie výchovy stalkera měla poskytnout více než základy společenského chování a klasických tanců jsem si uvědomil, že začínám dýchat pusou, zkracuji kroky a prodlužuji vzdálenost, stěží držím rytmus a do jejich komplikovaných figur pronikám až na poslední chvíli. Tančila jako sluneční paprsky ve vodní páře! Nebyla k zastavení, neunavovala se, z tanga přecházela plynule do smrtícího tempa rock’n’rollu jen aby gradovala tempo pro ďábelskou polku.
Ostatní tanečníci pochopili, že jejich liga byla jen předkolo pro dnešní představení, a rozumně vyklidili parket. Když už jsem věděl, že budu muset z naší malé nevyslovené soutěže odstoupit, začala hrát hudba, přesně v tom taktu, ve kterém jsem zvyklý pracovat. Přesně devět stovek úderů za minutu. Z balkónku nad parketem začal štěkat kulomet. Křik, panika, dívka po mém boku, diváci najednou nejsou k nalezení. Padají dýmovnice, hlavními dveřmi přibíhají chlapi v policejních uniformách s katanami v rukou. Pochopili, kulomet proti stalkerovi, jeden, dva střelci mi neublíží, ale jednomu stalkerovi našeho klanu cíl vystřelil oko, jistě, kdo sebou normálně tahá barret 98b magnum, ale náhoda je blbec a trojrozměrné vidění se hodí. Kryl jsem se za stoly, spíš kvůli dámě než že bych se bál náhodného zásahu a snažil se dostat ke kabátu. Mečová dvojčata, dlouhá dýka do pravé, do levé hybrid dýky a krátkého meče bez záštity, wakazashi s osobní úpravou mi jakoby samy vklouzli do rukou. Pánové s katanami nás už obklíčili. Chovají se jako profesionálové, jeden stalker je více než rovnocenný soupeř celé jednotce. Ale já se musím postarat o to děvče. Už nevypadá tak jako dřív, sexappeal zmizel slzami rozpitým make-upem, z očí už nesrší inteligence ale strach. Nekřičí, asi jí někdo řekl, do čeho jde, ale určitě nečekala tohle.
Vím, že tohle není správné prostředí pro dámu. A protože do teď se tanečním uměním chlubila ona, je na čase ukázat co dokážu já. Pánové v uniformách čekají, jakoby nesví z toho, že neutíkám nebo neprosím o milost. I kulomet ztichnul. Nejsou to takoví profesionálové, jak jsem si myslel, jinak by se do mě pustili nejdřív z dálky a potom až rozsekali všechno co, by za to stálo. Nejspíš jim někdo řekl, co jsem zač, jak se mnou bojovat a co dokážu, ale nebrali ho vážně. Nedám jim šanci tu chybu zopakovat, ani napravit.
Muziko, hraj! Polka přechází plynule v heavy metal, složený z výstřelů pěchotního kulometu, nárazů kovu o kov a vokální část v podobě stenání a křiku pseudopolicistů. Nejodvážnější z nich útočí dlouhým sekem shora, uhýbám a nastavením nohy ho posílám k zemi. Další dva už trošku spolupracují, katana toho vlevo se zaráží o záštitu mé pravoručky, dokončuji otočku a sekem levoručkou přes hrtan jen pohladím chlapíka vlevo, dokončuji pohyb a jílcem v levačce drtím zátylek jeho parťákovi. Ostatní se na mě sypou jako lavina, mé slečny si nikdo nevšímá. Sekají, zbytečně dlouhé nápřahy, švih protíná vzduch, křičí, hekají, sténají. Krásný zmatek. Nemusím ani útočit, snad by se ubili navzájem. První z nich padá, při jednom odsmyku jsem mu zavadil dýkou o stehno, snad jsem i trefil tepnu. Levoručkou v permanentní pohotovosti, rovným dílem vinou skrumáže a nezkušeností soupeře kastruji čtvrtého útočníka, když se znovu rozezní kulomet.
Jestli jsem doteď fungoval v rytmu heavy metalu, tak jsem právě přešel na punk. Jednoduchá, čistá melodie bez příkras, jedna linie a žádné výmysly. Sekám na všechny strany, snažím se jen pohybovat v kruhu kolem slečny, která mě snad i se zájmem pozoruje zpod stolu. Její pohled mě nabádá k vyšší rychlosti, muzika slečny a krev, to je smrtelná kombinace. Najednou jsou všichni v nejbližším okolí mrtví, z balkónu slyším dusot, střelec nechal dokonce kulomet ležet pod zábradlím.
Zbraně uklízím nacvičeným pohybem do pouzder, slečnu zvedám do vzduchu, hledám kabát a vycházím. Musím ji odsud dostat, ať už za tohle povyražení může, je jeho součástí nebo vůbec netuší, o co jde. Vykopávám dveře z restaurace, abych ji odnesl do auta a vzal aspoň dočasně do sídla klanu.
Venku, nasvícen měsíce stojí tank. Tank M1M2 abrams, to nejlepší co si US army mohli vymyslet. Slečnu stavím na zem a vyzívám k tanci tu ocelovou bestii. Muziko, hraj!