Sněhurka a sova

Možná bylo, možná ne, za nejvyšší horou světa, tam, kam nedopadá jediný sluneční paprsek a sníh poletuje vzduchem po celý rok, bydlela Sněhurka. Po tom, co kousla do otráveného jablka, neumřela. Jen usnula. A po nějaké době, kdy už si zvykla na jed, který jí proudil v žilách, se už ani probudit nechtěla.
Nepříznivé počasí od Sněhurky odehnalo všechna zvířata a po čase i trpaslíky. Jediný, kdo princeznu pozoroval, byla sova. Krásná bílá sova s načechranými pírky, podmanivým pohledem a zvučným, zpěvným hlasem. Sněhurka o ní nevěděla, myslela si, že je sama a za celou tu dobu spánku si už na samotu i zvykla.
Bohužel, sova nebyla jediná, kdo o Sněhurce věděl. Na samém vrcholu hory bydlela zlá královna. Zámek, stvořený z té nejhustší tmy, se tyčil až do mraků.
Princezna měla dobrou vůli občas vstát a jít se projít zasněženou krajinou, ale královna v takové chvíli vždy vyslala svá temná kouzla a bylo po vůli.
Sova, která to celé pozorovala z vysoké větve se na to už nemohla dívat a jednoho dne slétla dolů ke Sněhurce. Ta nejdříve byla překvapená přítomností živého tvora, ale po čase jí soví společnost začala dělat radost. Zlá královna sice zasněžené pláně hlídala, ale sova znala pár cest, kam nedosáhla ani její moc. A tak naučila Sněhurku zase chodit ven. Té bylo se sovou stále lépe.
Jednoho dne sova Sněhurce ukázala studnu s živou vodou a řekla ji, že pokud se z ní jednoho dne dokáže napít, zruší kouzlo zlé královny. Bude to ale ovšem muset udělat sama, jenom tak bude mít voda svou hodnotu.
Sama sova se snažila zlomit kletbu, kterou na ní královna seslala a kvůli které byla zakleta do své nynější podoby.
Oba sice věděli, že pouhá přítomnost toho druhého neporazí kletby, ani královnu, ale od té doby se o to alespoň společně mohli snažit.