Pochyby

Pohled do zrcadla mě neskutečně bolí. Ruka cestuje po jizvách, snažím se každou z nich alespon akceptovat, ale dobře vím, že s něčím takovým se prostě nelze smířit. Vypadám jako monstrum, hrozivá kreatura z hororu, hříčka přírody. Některé rány jsou dosud nezahojené, jiné pokrývají strupy. Jizvy jsou vlastně z toho všeho to nejkrásnější - jsou bílé jako sníh a na první pohled nejsou tak viditelné. Když jsem byla malá, poranila jsem si koleno - do nohy se mi zabodl střep, který ležel na podlaze. I po něm zbyla jizva. Tu jsem však brala jako přednost. Chlubila jsem se jí. Jak se mám ale chlubit tímhle? Jsem znetvořená. Navždy...

Sedím. Všude je hrozné ticho, koruna mě tlačí na čele. Nezmůžu se ani na povzdech, jsem příliš unavená. Mám pocit, že všechno kolem mě je špatně. Kromě počasí. Je až nezvykle krásně. Slunce mě pálí do obnažených ramen, ale na tvář již nedosáhne. Ráda bych se opálila, ale nesmím. Moje kůže musí zůstat bílá jako sníh.
Měla bych zavolat někoho ze služebnictva, aby zatáhnul. Možná by stačilo jen zvednout se z trůnu a uniknout těm vábivým paprskům poledního slunce. Ani jedno se mi nechce. Sedím a nechávám se laskat něžným teplem. Je to jako náhrada objetí, i když poněkud vzdálená.
Připadám si stará, ačkoliv mi ještě není ani pětadvacet let. Ale za své předčasné zestárnutí mohu vinit jen samu sebe. Měla jsem možnost odejít. Nelíbila se jim představa, že bych je nechala na pospas svému osudu, ale velkoryse mi nabídli možnost úniku. Ve skutečnosti na tom velkorysého nebylo nic. Pouze mě vydírali, kousek po kousku stravovali mou duši, hráli si s mými city. Dosáhli svého tak snadno, že tomu možná ještě dnes nemůžou uvěřit.

Zlomili mě.

,,Je tu, Výsosti," ozve se do ticha. Není třeba uvádět jména - očekávám jen jediného člověka. Vchází do dveří a já na sucho polknu. Bojím se toho setkání víc, než jsem schopná vypovědět. 
Její postava je vzpřímená, nese se hrdě a neústupně. Obě jsme dospěly - každá pod tíhou jiných událostí, ale ani jedna z nás se nedokázala vypořádat se svými démony. Je celá zahalená - dokonce i obličej skryla za bělostnou masku. Na každé líci má po jednom písmenku. Na levé M, na pravé L. Jsou to počáteční písmena našich jmen. Madeleine a Laura. Dvě sestry. Toužím ji obejmout, skrýt se v jejím náručí. Napřahuji ruce, ale přesně v tu chvíli si masku sundá.  Padnu na kolena, moje oči jsou zalité slzami. Cítím sžíravou vinu, ač nemohu ani za jednu z jejích jizev. Stačí vědomí, že já jsem podobnému osudu unikla. Dala bych cokoliv, abych zmírnila její trápení. Dala bych cokoliv, abych Madeleine uviděla štastnou...

Laura.

Je tak krásná, vznešená. Opravdová královna. Pohled na ni mě hřeje u srdce, ale záchvěv zášti potlačit nedokážu. Závidím jí. Má všechno, nač jen pomyslí. A přesto se mi zdá, že je to jen pozlátko, náhražka citů. Strhnu si masku. Její tvář ještě víc posmutní. Nedokážu to snést. 
Choulíme se v objetí, slzy kanou, stará bolest vyplouvá na povrch. Slova jsou zbytečná. Stačí jen vědomí, že jsme spolu. Tolik let uběhlo, dlouho jsem se bála odmítnutí. Jak zbytečné to byly obavy! Laura je tu pro mě. A já pro ni.


                                                            Foto: by Tereza Slavíková (Terezkys)