Něco tě sžírá

„Maminko, budu někdy normální?“ zeptala se jednoho, prosincového večera desetiletá Mary své maminky.
„Maruško, broučku“ pohladila ji maminka po dlouhých mahagonových vlasech. Mary Jane, Mary nebo pouze Maruška nebyla obyčejné děvčátko, i kdyby si to přála. Lékaři ji v jejích pěti měsících diagnostikovali chorobu, s kterou se doposud nikdy nesetkali. Chorobu, která vám postupně, kousek po kousku doslova žere vnitřní orgány. Mary si musí dávat pozor, aby se příliš nenamáhala, jinak probíhá „žraní“ rychleji. Musí si dávat pozor na to, co dělá, jinak žije úplně obyčejný život. 
„Jdu si kreslit“ seznámila Mary se svými plány maminku a odešla k sobě do pokoje. Její maminka chvíli stála ve dveřích a sledovala svou dceru, jak klečí na podlaze svého pokoje, před sebou papír a všude kolem ní pastelky všech různých barev. Cítila, jak jí po tváři klouže jediná, osamělá slza a odvrátila se, aby ji Mary neviděla. 
„Je jí deset, neměla by mít takovýhle starosti“ snažila se maminka o pár dní později vymámit z Maruščina doktora nějakou radu. MUDr. Aleš Fex zlehka bezmocně zakroutil hlavou a povzdechl si. Ani on si v posledních týdnech nevěděl rady. Měl Mary rád, to děvčátko mu aniž by sám chtěl, přirostlo k srdci. Už mluvil s kdekým, ale nikdo si nevěděl rady. 
„A ty projevy jsou pořád stejné?“ odvážil se skočit Maryině mamince do řeči. 
„Ano, pořád. Volala mi její třídní učitelka, že bolesti břicha dostala při češtině, tak jsem si pro ni přišla. Kdybyste to viděl! Ležela vzadu na koberci, oči zavřené jako kdyby byla smířená s tím co se děje… Když jsem ji odváděla, slyšela jsem, jak se některé děti smějí. “ Když Maryina maminka domluvila, schovala si obličej do dlaní. 
„Děti dokáží být velmi kruté. Ale Mary je silná, ona to zvládne“ řekl přesvědčivě pan Fex a položil ženě konejšivě dlaň na rameno. Vděčně se mu zahleděla do očí a po chvíli s tichými slovy díků opustila ordinaci. Doktor poté co odešla, spojil prsty k sobě, zaklonil hlavu, ruce si o hlavu vzadu opřel a zavřel oči. Bylo mu padesát, v lékařství se už nějaký ten pátek pohybuje a neví si rady. Přemýšlel, jak by pomohl. Přemýšlel, jak pokud to bude, nutné oznámí to strašnou zprávu. Vyrušila ho až sestra s tím, že má jít domů, jeho směna pro dnešek skončila. 
Oblékl si kabát, rozloučil se se sestrou a vydal se ke svému autu. Doma na něj bude čekat žena a jeho dospívající děti si budou dělat úkoly do školy, co mají mít na zítra. Měl by být rád, že má milující a zdravou manželku a zdravé a šikovné děti. Tak proč sedí v autě s lokty na volantu a tělo se mu otřásá vzlyky? 
„Miláčku, jsem doma!“ zavolal o dvacet minut později od vchodových dveří. Jeho žena ho políbila na tvář porostlou strništěm. Ptal se po svých dětech, Ondřeji a Šárce. Oba byli, jak předpokládal, ve svých pokojích a dělali si před večeří úkoly. Svlékl si kabát. Aspoň tady, u sebe doma se musí oprostit od svého povolání. Dokázal to, do doby než si šel lehnout s knihou v ruce. Tehdy v duchu otočil přesýpací hodiny. Zíral do tmy a doufal, že se pomyslný písek nepřesype příliš rychle. 

„Mary? Co bys řekla tomu, kdybychom se šli podívat za panem doktorem Fexem?“ navrhl Marušce tatínek, vzal ji do náruče a zatočil s ní po obývacím pokoji. 
Proč chce tatínek za panem doktorem, když je tak ošklivě? Vrtalo Mary hlavičkou, když se podívala přes tatínkovo rameno oknem ven. Pršelo a obloha byla ocelově šedá. Ale pan doktor k ní byl vždycky hodný, tak proč ne.
„Rád tě zase vidím, Maruško“ přivítal ji bodrým hlasem pan Fex. Mary se vyhoupla na židli vedle doktorova stolu a usmála se. Následovalo poslechnutí srdíčka, změření tlaku a další. Když to měla Mary všechno za sebou, pan doktor ji požádal, ať si chvíli povídá se sestřičkou, že on musí tatínkovi něco říct. Mary kývla a otočila se k sestřičce. Její tatínek vyšel po boku doktora na chodbu před ordinaci.
„Jak je na tom, pane doktore?“ 
„Bojuje statečně. Mluvil jsem s kolegy, ale všichni máme svázané ruce“ rozhodil doktor zlehka ruce v bezradném gestu. 
„A… zbývá ji ještě čas, viďte?“ otci se hlas třásl, byl podbarvený slzami a obavami. Bál se odpovědi, které se mu dostane.
Lékař stiskl muži rameno a chvíli mlčel. Z ordinace k nim doléhalo Maruščino veselé brebentění. Tak veselá a přitom tak plná obav napadlo jejího tatínka bezděky.
„Určitě. Určitě ji ještě nějaký čas zbývá“ prolomil ticho lékař a podíval se muži zpříma do očí. Kývl a oba se vydali do ordinace, jeden aby pokračoval v práci a druhý aby odvedl svoji dcerku domů. 
Pár dní bylo vše idylické. Rodiče chodili do práce, Mary do školy ve které se po dlouhé době vyhnula odchodu uprostřed hodiny. Jednou šla Mary ze školy domů. Cestou potkala sestru Mary Kate. Téměř devadesátiletá jeptiška se ráda pletla do záležitostí ostatních a přesto že se zdála na první pohled jako tichá a nenápadná, byla to největší drbna městečka. Nikdo nechápal, proč přijala anglické jméno a jedině ona říkala Marušce, Mary Jane.‘
„Pro lásku Boží! Mary Jane, co se s tebou stalo?“ spráskla ruce ve kterých se vzápětí ozvalo lupnutí. Mary o krok couvla. Vždy se sestry Mary Kate tak trochu bála. A ani nevěděla, co se s ní mohlo stát tak strašného. Pokrčila ramínky a rychlým krokem mizela jeptišce z očí.