POST FESTUM

Slyšíš? Slyšíte mě někdo???
Zamotávám se do vlastního svědomí a potácím se ze strany na stranu.
Nevidím na cestu, slzy a pavučiny mi zastřely oči.
Jaký je to ale rozdíl oproti dřívějšku? Velký…? Žádný…?
Jak soudit samu sebe? Byla jsem slepá a když mi konečně někdo otevřel oči a já pochopila, že svět nemá jen pestré odstíny, nedokázala jsem nést tíhu a začala se schovávat.
Co dělat, když v hlavě je jen chaos a není nikdo kdo by uklidil? Možná ale, že něco…
Zavírám před přáteli dveře, proklínám, co se jen dá, prosím za odpuštění…
Válčím se sebou a válčím s nimi.
Nevidí co vidím já a já nevidim je. To je fér, ne?
Je jen můj svět, ten je opravdový, nic jiného není.
Chci jít s vámi, pomožte!!…… Prosím, založte mě já to vrátím.
Válčím…
Poddávám se…
Sakra!
„Zasloužila by si…“
„Feťačko!…“
„Kočičko…“
Ten má peníze…prachy…PRACHY!!!
„Za dva litry.“
Špína a hnus, to jediné mě obklopuje, ale to bude brzo pryč.
Klepe mnou zimnice, polévá mne horko… Proč všichni tak čumí… Co čumíte?!
Konečně…
Létám, je mi krásné, lidé se usmívají, jsou vlídní a p o m a l í.
Padám do prachových peřin a připadám si jako v ráji.
Konečně…
„Svině zfetovaná, střílet by je měli!“
Mám svůj svět, tam mi nikdo nemůže, konečně po pětadvaceti dnech…
…nebo hodinách…
…možná minutách…
Ale to je fuuuuk!
Jsem tady, doma, jsem krásná, jsem svá…
„Uhni, ty obludo!“
„Si..si brloušek-ne-né, brouluček, ugm-chfmluf, brou-broušíšek! Ha-ha-ha!“
Zalezla jsem do útulného koutu svého světa, jak je tady krásně, už nechci pryč, tady bydlím.

„Panebože!“
…
„Je mrtvá?“
„Ne, ale předávkovaná, drogy.“
„Rychle, vezměte ji!!“
Vždy jsem si přála aby mě někdo na rukou nosil, je to krásný pocit!
„Ta injekce není kam píchnout.“
„Ztrácí se!“
…
„Je pozdě…pozdě…pozdě…pozdě…“