Troje dveře

Poznámka na začátek: ve svých povídkách používám jméno Thea jakožto pseudonym.


Thea šla důvěrně známou zámeckou chodbou. Toho podvečera bylo všude ticho, jako obvykle, a jediný zvuk, který ji provázel, byl zvuk jejích střevíců na kamenné podlaze a šustot hedvábí jejích šatů. Procházela chodbou a nahlížela okny ven. Na jedné straně zámecké nádvoří již v lehkém šeru, tiché a prázdné, jen fontánka neustále chrlila vodu do své nádržky. Na straně druhé byla vidět zámecká zahrada, rozkládající se daleko do krajiny. Najednou se před ní objevily troje dveře, tam kde se chodba rozdělovala na dvě.

První dveře byly dřevěné s železným kováním po obvodu, zalomené do gotického oblouku. Nebyly nějak honosně zdobené, klika byla taktéž kovaná, lehce vykovaná do podoby listu. Umístěná byla na pravé straně. Thea za ní vzala a otevřela dveře směrem k sobě. Nakoukla do místnosti, byla tam tma. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že za dveřmi je ještě těžký černý závěs ze sametu. Odhrnula jej a dýchla na ni změť vůní a tepla. Vstoupila do bíle vymalované místnosti s kamennou podlahou. Byla to obrovská kuchyň s mnoha stoly a policemi, byli v ní kuchtíci, malí i velcí, s vysokými čepicemi oblečeni v bílých zástěrách a s velikými vařechami. V kuchyni byl hluk, kuchtíci neustále pobíhali sem a tam, támhle pro koření, semhle pro pánev, pokřikovali po sobě a všude se rozlévala vůně pečeně, která se mísila s vůní dezertů, omáček a polévek. Thea procházela kuchyní kolem stojanů s měděnými pánvemi a hrnci, ostrými noži, přivoněla k policím s kořením a vyhnula se kuchtíčkovi s hrncem plným kouřící polévky. V rohu místnosti stála velká pec, ze které sálal žár a bylo u ní teplo jako v nejparnějším letním dni. Jak tak procházela mezi stoly a policemi, ochutnala kousek pečínky, jinde kousek borůvkového koláče, o kus dál zase jahodovou zavařeninu. Jednou si dokonce spálila prsty, když se snažila uloupnout kousek kuřete. Kuchtíci ji měli rádi a s radostí jí nabídli ždibec ze svého díla, ale vrhali na ní nepěkné pohledy vždy, když se jim připletla do cesty nebo málem něco shodila ze stolu. Inu její krásné načechrané šaty se do kuchyně nehodily a tak se s kuchtíky rozloučila a vyšla zpět na chodbu, stejnými dveřmi jako přišla.

Když byla na chodbě, zaujaly ji druhé dveře, ty uprostřed. Byly obrovské, dvakrát větší než ty první, dvoukřídlé s dvěmi klikami, každá na jednom křídle, dveře se otevíraly směrem do chodby. Byla to skvělé řezbářská práce, ve dřevě se kroutili květiny a kolem nich poletovali kolibříci, kliky připomínaly křídlo jednoho z nich. Thea na ně chvíli obdivně hleděla, ostatně jako vždy. Vždy si všimla nějakého nového detailu. Skoro jí připadalo, jako by mistr tesař každý den přidal nový prvek do své skvostné práce. Byla tam vždy ta růže vpravo nahoře? Měl ten kolibřík vlevo uprostřed vždy roztažená křidélka? Ještě chvíli před nimi stála a pak je otevřela. Tentokrát na ni nedýchla vůně pečeného kuřete, ale směs vůní prachu, papíru a kůže. Byla to knihovna, obrovská místnost s dřevěnou podlahou. Všude po stěnách byly police s knihami vázanými v kůži. Milovala tu vůni. Hned ve dveřích se jí knihovník zdvořile zeptal: „Co si přeješ, má paní?“ Byl to starší muž s prošedivělými vlasy, na jeho vrásčité tváři byl neustále úsměv a jeho nos zdobily brýle s kulatými obroučkami. Na sobě měl bílou nařasenou košili, přes ni černý kabátec, hnědé kalhoty a černé kožené boty s přezkou. „Nic určitého, děkuji,“ odpověděla Thea a zamířila mezi zaprášené police s knihami. Prohlížela si vazby a nápisy na nich, hladila knihy po hřbetech a kopírovala prsty ornamenty na nich vyryté. Někdy vzala nějakou knihu do ruky a kousek si z ní přečetla. Většinou byly knihy psány švabachem, krásným ozdobným písmem a v některých byly krásné obrázky malované tuší. Byly tu knihy o rostlinách, zvířatech, přírodě, ale také romány o nešťastných láskách a také ty s dobrým koncem. Aby se dostala ke knihám ve vyšších policích, musela použít malý skládací žebřík, který ji starý knihovník pomohl složit a poté se na ni s obavami díval, jak šplhá mezi policemi. Určitě by si moc vyčítal, kdyby se jí něco stalo. I když Thea si myslela, že by víc litoval, kdyby spadla nějaká kniha, než ona sama. Ale co jiného by čekala od knihovníka, který za celý život nepoznal nic jiného než právě knihy. Nakonec si vybrala jednu knihu, nějaký historický román a vydala se zpět na chodbu. Po cestě ještě roztočila velký globus, který stál uprostřed knihovny, poděkovala knihovníkovi za pomoc a zavřela za sebou mohutné dubové dveře.

Byla zpátky na chodbě s knihou v ruce. Teprve teď si všimla, že na chodbě mezi okny visí obrazy jejích předků. Byl tak obraz jejího dědečka, tatínka, na druhé straně její babička a maminka. Jednoho dne tak bude viset i můj obraz spolu s obrazem nějakého prince, pomyslela si. Přistoupila k posledním dveřím. Byly stejných rozměrů jako ty první, rovněž ze dřeva s kováním o něco propracovanějším než ty první, ale ne tak skvostným jako ty prostřední. Klika byla na levé straně, stiskla ji a otevřela dveře směrem k sobě. Otevřela je a před ní se rozprostřela zahrada. Byla osvětlená mnoha lampiony kolem cestiček vysypaných drobnými kamínky. Sešla po třech kamenných schůdcích na jednu takovou cestičky a vydala se kolem záhonků růží, aster a lilií. „Dobrý večer, Theo,“ ozval se zahradník, který klečel mezi květinami. Thea jej vůbec neviděla, dokud se nenapřímil a nepodal ji jednu červenou růži. Jeho zelené zahradnické gumáky a zelené kalhoty se šlemi splývaly s okolní trávou, jediná košile byla bílá a prozrazovala zahradníka mezi květinami. „Děkuji Ti, zahradníku,“ usmála se a vzala si květinu do volné ruky. Zahradník jí úsměv oplatil a zase se ztratil v záplavě květin. Thea šla dále po pěšince, až narazila na své oblíbené místo. Byl to ostrůvek uprostřed rybníčku, k ostrůvku vedla pouze jedna cesta přes kamenný mostík. Na ostrůvku byl docela maličký dřevěný altánek s lavičkou a kolem něj rostly tulipány a astry. Po altánku se plazil svými zelenými výhonky břečťan a schoval tak každého, kdo v altánku byl, před zraky ostatních bytostí v zahradě. Kdesi v dálce štěkal pes a Thea si spokojeně sedla na lavičku a začala si číst knihu, kterou si přinesla z knihovny. Po chvíli uslyšela kroky na kamínky vysypané cestičce a šplouchnutí kamínku do vody, pak další, blíž a nakonec tak blízko, až voda vystříkla i na ni. Ohlédla se a spatřila svého milého, jak se na ni usmívá. Vstala tedy z lavičky, přešla most a padla do náruče svého milovaného prince Damiana. Byl to vysoký mladý muž, s krátkým vlasem, ale dlouhým vousem, což mu dodávalo na vážnosti i věku. Oděn byl v bílé košili a černých kalhotách, obuté měl černé kožené boty. Společně se pak vrátili zpět do zámecké chodby a odtud do hodovní síně, kde se zrovna podávala večeře.