Případ zatoulané kočky - první část

"Děláš jako kdybych za to moh já! Já za to přece nemůžu, že ten blbec strkal nos kam neměl a následně o něj přišel načež umřel. Ne neumřel, on chcípl jak ten pes, sám někde v koutě. Takže prosímtě vyplň se mnou tenhle dotazník páč to chtěj ty nahoře."
Pff jen ho povýšej tak hned jde a musí mě otravovat. Vždyť ví jak nesnášim všelijaký tyhle byrokratický šmejdy.
"Je to opravdu nutný? Vždyť tam o mě všechno máš od Doma."
"NEBUDEŠ MĚ PRVNÍ DEN VE FUNKCI VELITELE TOHOTO ODDĚLENÍ SRÁT! TO SI PAMATUJ! A teď, mohu-li tě poprosit, mi odpovíš na pár otázek."
"Pch!"
"To jsem rád. Takže: Jméno."
"To snad víš ne?"
"Sakra něco sem ti řekl! Jméno!"
"Milivoj"
"Celý sakra!"
To je vůl.
"Milivoj Trog."
"Funkce na tomto oddělení."
"Vyšetřovatel."
"Zkus mi jednou odpovědět se vším všudy!"
"Vyšetřovatel 2. třídy čekající na povýšení na detektiva."
"Vidíš že to jde. Tak dál. Datum narození."
"16. 3. 1983"
"Zvláštní znamení."
" Ačkoliv mi je teprve 29, už se cítím na 30."
Sufar si ho změřil znechuceným pohledem.
"Dobře jak chceš. Klidně to tam napíšu. A víš co? Nasral si mě takže ten zbytek si doplním sám z toho co o tobě zanechal René. A teď laskavě vypadni z kanclu a pošli sem dalšího."
Blbec, pomyslel si Míla. Vstal, zasalutoval, udělal pukrle a odešel z kanceláře nového šéfa Vyšetřovacího oddělení města Záhoře pana Stanislava Sufary, přezdívaného Bezouška.
Bezouška z toho důvodu, protože když u sboru začínal jako mladý optimistický a vždy přívětivý mládenec, tak si omylem ustřelil ucho, když si točil se svou služební zbraní, aby se nějak zabavil než půjde domů z práce. Od té doby byl Bezouška cholerický despota a každého kdo si jen dovolil letmo pohlédnout na jeho pravé ucho, které už dávno neměl, toho byl schopen zmlátit vynadat mu a ještě na něj podat stížnost, že si z něj dělá, a to doslova, prdel.
Proto nikdo na oddělení nebyl nijak nadšen, že se po smrti Dominika Hejse stal náčelníkem detektivů právě on. Nadruhou stranu o to místo nikdo jiný neprojevil zájem.
"Máte tam jít někdo další. A radši si dejte pozor, Bezouška má zase náladu."

Milivoj Trog. Vyšetřovatel 2. třídy byl na oddělení znám proto, že ho nic nebavilo, vše ho unavilo a taky, že neměl rád lidi.
Když byl na obchůzkách, tak byl za chvíli zcela vyčerpán a musel být někým vystřídán. Když měl na starosti papírovaní, tak vždy to nějak zmršil a ústřední vedení posílalo střížnosti na skoro všechny Mílovi spolupracovníky, protože on se pod svoje hlášení ze zásady podepisoval jako nějaký jeho kolega.
Milivoj Trog. Na oddělení mu ovšem nikdo neřekne jinak než Troglodit. Nikdo už neví kdo si to označení pro Mílu vymyslel, je ale všeobecně známo, že se k němu naprosto hodí.
-Už aby byl pátek, vůbec mě to tu nebaví a to je teprv pondělí.-
Takovými myšlenkami se Míla zabýval vždy když neměl co na práci. To ale netušil, že ho čeká jeho životní případ.
"Hej Troglodite. Bezouška ti posílá novej případ."
-Konečně něco co mě zbaví tý nudy tady.-
"Nějaký holce se prý zaběhla kočka tak se po ní máš podívat. Ta holka bydlí někde v ulici U Břehu nebo tam někde v okolí. Stejně to máš všechno ve složce tak co.-
Ehm, tohle ještě není ten případ tak důležitý pro Mílovu kariéru, nicméně pro budoucí vývoj situací je celkem důležitý.
"Tak dík" odpověděl Míla detektivovi Peckovi.
Detektiv Pecka. Nejstarší člen oddělení. Je mu už dvaapadesát roků což bylo u detektiva na Záhořském oddělení nepředstavitelný věk. Nikdo se většího věku ve zdraví nedožil. A ještě jedna věc o Peckovi. Zažil již 5 nových vedoucích oddělení a čtyřem z nich dělal zástupce. Proto se rád nechal titulovat jako Pan zástupce.
"Děkuji vám velice Pane zástupče, jsem opravdu velmi šťasten za tento veledůležitý úkol" pravil Míla s velmi, velmi zdvořilým tónem.
"To jsem rád, že jsi rád" řekl s úsměvem Pecka a odkráčel zase po svých povinostech dlouholetého zástupce.

To mi dělá naschvál. Musí mi to dělat naschvál.
Ztracená kočka. To už fakt přehání.
Vždyť je to práce pro nějakýho střážníka a né pro vyšetřovatele.
Za těchto myšlenek se Míla ubíral k místu svého "vyšetřování". Jel svým autem, služební mu totiže nechtěli půjčit, starým passatem a neustále si potichu stěžoval a nadával na případ, který mu Bezouška dal.
Tak tady to je. U Břehu. Docela pěkná a klidná ulice.
Číslo 5, Tak jdeme na to.
"Dobrej, prej se tady někomu ztratila kočka. "
"Mladý muži, neříká se dobrej, ale dobrý den. A ano ztratila se nám naše milovaná kočička."
Takhle Mílu opravila stará paní, která pracovala na zahrádce.
"Čumáček se nám zaběhl před třemi dny a oni někoho pošlou až teď. Proč vám to trvalo tak dlouho mladý muži?"
"Že by kvůli tomu, že máme na oddělení důležitější věci na práci než se honit za koucourama, kteří se zase honí za mrouskajícíma se kočkama."
"No dovolte! Náš Čumáček je vykastrován a tudíž ho nějaké mrouskající se kočky nezajímají."
"OK, dobrá tedy. Tak začneme: plemeno, barva, nějaké poznavací znamení a jak je přibližně velký a starý." Nenáviděl vyplňování dotazníků. A k tomu byl tenhle tak otravný a ponižující.
"Jedná se o britského modrosrstého kocourka, což znamená, že je šedivý, má obojek s rolničkou, jsou mu dva roky a váží 7 kilo."
Noooo bezva. Fakt super.
"Prosím strážníku, najděte nám našeho Čumáčka. Naše malá Lily pro něj brečí každý den" řekla mu žena s prosebně sepnutýma rukama a se slzami v očích.
"Vězte, že když ho najdete tak vás odměna nemine."
Jo jasně, dostanu za odměnu cukroví a mlíko. No nic tak se do toho dáme.
Říkal si Míla, když míjel poštovní schránku na zpáteční cestě ke svému autu.
Na schránce stálo Kodrousovi.
Kodrous....Kodrous.....Kde jsem to jméno jenom slyšel? Hm, nevzpomenu si.
Tak se do toho dáme, ať tady zbytečně neztrácím čas. Sakra tahle ulice na mě působí děsivě. Ale proč? Je tu spousta krásných domů, ale co domů to jsou vily jak krávy, samozřejmě kdyby krávy byly až takhle velký. A všude je tak čisto. Je to dooooost podezřelý.
Míla se rozhodoval jak bude pokračovat v tomhle případu, když ho minul pochůzkář. Pochůzkář! Může to přece hodit na něj a jet v klidu domů, protože přece na tom případu bude dělat, sice ne osobně ale pořád se to bude hýbat kupředu.

"Hej pochůzko pojď sem na chvíli" vyštěkl na procházejícího policistu.
"Co? Co chceš?"
"No kromě toho že jsi měl říct: Ráčíte si přáti pane vyšetřovateli? mi budeš teďka k ruce, rozumíme si?" a ještě předtím než mu stačil policista odpovědět tak pokračoval "Což znamená, že když řeknu vyskoč tak odpovíš jak vysoko, no prostě mi budeš po ruce. Takže tadyhle mám popis jedný kočky, která se tady v okolí ztratila a ty ji najdeš."
Policista se na něj podíval jako kdyby mluvil francouzsky a po dlouhé době mu velice pomalu odpověděl.
"Víš, kámo, já jsem sem byl přidělen na výslovnou žádost našeho pana starosty, aby se zde cítil bezpečně, protože je to ulice kde on bydlí s celou svojí rodinou a chce, aby se zde nacházel klid a on a celá jeho rodina byli v bezpečí, tak jsem sem byl přidělen já, jakožto nejlepší ranař z policejní akademie, takže zde mám daleko větší pravomoc než ty tu kdy budeš mít, kámo, a jestli s tím máš problém tak si zajdi za naším starostou, panem Kodrousem, a ten ti to může vysvětlit podrobněji jestli jsi to z mého výkladu nepobral" řekl a rychle odkráčel na druhý konec ulice.
Míla stál chvíli na ulici, pusu otevřenou dokořán, hlavu lehce nakloněnou nalevo, ruce volně podél těla a přešlapoval. Po chvíli ten příliv informací zpracoval a rozhodl se začít něco dělat, aby tenhle otravný úkol byl konečně vyřešen, a aby se konečně stal detektivem a mohl dělat skutečné případy, na které mohl poslat své podřízené. Ale moment. Co to říkal o starostovi. Že se jmenuje Kodrous to říkal! A Kodrousovi jsou ti co pohřešují toho kocoura! Takže ho musim najít osobně! Kde ta blbá kočka může bejt?! To je jako hledat...jako hledat....jako hledat kočku v tak velkym městě jako je tohle. Sem v háji nikdy ji nemůžu najít.
Když v tom to uviděl. Kočka, která přesně odpovídala popisu kočky, kterou měl za úkol najít, se mu doslova vysmívala z okna jediného zchátralého domu nacházejícího se v ulici U Břehu. Čumáček seděl za oknem ve druhém patře, shlížel na něho jako na něco co nestojí ani za povšimnutí a, i když to nemohl v žádném případě slyšet, tak si spokojeně předl.
Tak tady seš ty zmetku, jen počkej jdu si pro tebe!
A jak si pomyslel tak taky učinil. Rozběhl se k domovním dveřím toho domu, který byl snad ten nejhorší a nejošoupanější dům v ulici. Doběhl ke dveřím a chtěl je otevřít. Zamčeno. Chtěl je vyrazit, ale všiml si, že ho sledují obyvatelé okolních domů.
Sakra, co teď?
Okna. Vyzkouším okna.
Obešel dům ze všech stran, aby zjistil odkud na něj sousedé budou špatně vidět. Konečně se rozhodl pro jedno z oken a chtěl ho otevřít. Zaseklé.
To se může stát jen mě!
V rozčilení sebral kámen co ležel na zahradě a mrštil jím proti domu. Trefa rovnou do okna.
Vida, problém vyřešen. Teď rychle pro kocoura a pryč než si ti zvídavý sousedi uvědomí co to bylo za randál.
Teď už to bylo snadné. Velmi snadné. Stačí vyjít do druhého patra, vyzvednout kocoura z jeho rozjímání a bude ze mě detektiv.
Byl to až ten třetí pokoj, který vyzkoušel. Kocour tam seděl a tvářil se spokojeně. Tak takhle to teda končí. Jsem tu pro tebe a až tě chytím tak tě potom předám tvé rodině, rodině starosty Kodrouse, a budu slavný a vážený, protože to budu já kdo přivede starostovi jeho ztracené a milované koťátko. Vzal kocoura do náručí a chtěl s ním odejít pryč z toho špinavého domu. Jenže se pod nimi propadla podlaha a Míla se propadl s kocourem v náručí až do sklepa. Čekal, že ten pád bude bolet víc. Vždyť se propadl z druhého patra až do sklepa a skoro to ani necítil. Po pár minutách se rozhodl, že otevře oči. Byl ve skladu. Ve skladu oblečení. A bylo tam i pár dělníků. A když se pořádně rozkoukal tak si uvědomil, že to jsou všichni asiati.
Byli tak zaujatí prací, že si ho zpočátku ani nevšimli. Pak když ho zaregistrovali tak, k jeho překvapení, nezačali panikařit ani si nešli pro zbraně aby ho zabili a někde zakopali, protože znal jejich tajemství. Ne, oni mu pomohli na nohy, vzali mu vyděšeného kocoura z náručí a dali ho do přepravky, kterou měli náhodou poruce a převlíkli ho do čistého oblečení, protože to jeho bylo pokryté prachem a potrhané od pádu a od toho jak ho poškrábal kocour když mu chtěl utéct z náručí. To bylo divný. Jako celá tahle čtvrť.
Když se o něj postarali tak se zase vrátili do práce, která zpočívala v počítání jednotlivých kusů oblečení, rovnání je do krabic a nyní nově zpravování díry, kterou měli nad hlavou.
I když dělali něco zcela ilegálního tak přesto k nim choval úctu k tomu jak se k němu zachovali i k tomu jakou měli pracovní morálku.
Po pár minutách, kdy na ně jen koukal jak pracují a na klíně mu ležel teď už zcela klidný Čumáček, se ve dveřích skladu/sklepu objevil "pan pochůzkář".
"A helemese koho tu máme! Pan namyšlený. Copak tady děláme?" řekl Mílovi a potom zařval něco na asijské pracovníky, popadl hrubě Mílu za ruku a vytáhl ho ven z domu. "Řekl bych že je načase jít za šéfem a zeptat se co s tebou uděláme."
"Pane. Pane Kodrous. Potřebuji s vámi mluvit ohledně kšeftu."
"Nevypadáto jako bys byl jeho oblíbený poskok. Stojíme tu už jakou dobu a nikdo nám ještě neodpověděl.!
"Drž hubu a šoupej nohama jinak by ti mohla jedna přiletět a ani nebudeš vědět z jaký strany."
Stali už asi čtvrt hodiny před domovními dveřmi Kodrousovic vily a nevypadalo to, že by byl někdo doma. Nicméně to "pan pochůzkář" nevzdával a stále klepal a dožadoval se pozvání dovnitř.
"Nerad ti kazím radost ale tam asi nikdo nebude. Ale víš co, příjdu sem zítra a můžem to zkusit znovu" řekl Míla a měl se k odchodu, ale bohužel mu v tom bránil pevný stisk "pana pochůzkáře".
Najednou se otevřely dveře a v nich stál pomenší člověk s prošedivělými vlasy a dlouhým nosem. Starosta Kodrous.
"No tak co chceš Franto. Očividně to musí být dost důležité když tady vyřváváš na celou ulici. Pojď dovnitř a vem sebou i toho svého kamaráda, kterého svíraš tak pevně jako milence, který by ti mohl zdrhnout za jiným."
To musí být ten nejvíc luxusní dům ve městě! Nejen ve městě, ale v celém tomhle všivém státu. Kolik ten chlap musí mít prachů?
Míla si připadal jako kdyby vstoupil do pohádkového domu. Bylo zde tolik úžasných věcí, že si nestačil zapamatovat ani jednu. A pak vstoupil do starostovi pracovny. Pracovna byla úplně jiná než celý zbytek domu. Ponurá a strohá. Jen židle, stůl a na něm lampička. Kodrous se posadil za stůl, Mílu "pochůzkář" usadil naproti němu a sám si posunul židli ke dveřím.
V tom vyletěl Kodrousze židle, oběhl stůl a vrhl se na Mílu. Zrazil se těsně před ním a pohladil kocoura, kterého Míla celou dobu držel v náručí. Kodrous nenápadně zkontroloval obojek a když si byl jistý že je to on tak:"Čumáček! Je to on! Ten hnusnej, blbej parchant se nám tedy vrátil."
"Vy toho kocoura nemáte rád?"
"Nemůžu ho vystát! Ale jelikož ho má dcera miluje tak vám asi musím poděkovat za to že jste ho našel."
"Nerad bych se vměšoval do rozhovoru, ale tenhle týpek objevil překladiště."
"Tak je to. No co se dá dělat, víte o tom. Ale nejdřív vám musím něco říct. To překladiště není důležité jenom pro mě, ale i pro další velmi vlivné osoby z tohoto města takže být vámi nechám si to pro sebe. A navíc si zasloužíte odměnu za to že jste našel tohohle zmetka a jak znám svojí rozdavačnou ženu tak vám určitě slíbila nějakou odměnu. Vaše odměna bude moje nabídka ke spolupráci" při té poznámce si "pochůzkář" Franta odkašlal a začal si neklidně poposedávat "což znamená, že budete mezi lidmi co něco znamenají a navíc bych vám mohl pomoci ve vašem kariérním růstu co na to říkáte."
Míla se nerozmýšlel dlouho. Byl moc velký pohodář a taky trochu hajzl na to aby odmítl takovouto nabídku. Odpověď zněla: ANO.
No nebyl to sice ten největší případ jeho života, naproti tomu to byl jeden z nejdůležitějších případů, na kterém kdy pracoval.