Není krádež jako krádež - druhá část

„Ticho prosím! Děkuji. Mám tu čest vám představit nového detektiva, kterým není nikdo jiný než náš milovaný a všemi obdivovaný," tyto slova pronesl vedoucí policejního oddělení v Záhoře František Sufara s velkou porcí nadsázky, „Milivoj Trog. Takže, popřejme mu mnoho štěstí, protože jestli se neosvědčí nebo to posere tak se nevrátí na post vyšetřovatele, ale stane se z něj pochůzkář šlapající pravidelně chodník a to z toho důvodu, protože ho nemám rád. A teď rozchod a začněte makat jinak vás pošlu šlapat všechny!"
Tento velmi procíněný projev byl oceněn vlažným potleskem a místy pískotem. Po té se všichni vydali ke svým pracovištím, ale předtím se někteří stavili u Míly a pogratulovali mu.
Míla byl v sedmém nebi. Kodrous dodržel své slovo a zařídil Mílovi rychlé povýšení.
Tak teď je ze mě detektiv. Detektiv, který má vlastní kancelář, nové služební auto a mocného spojence.
Míla se pro sebe pousmál.
Jo, je to bezva když za vámi stojí ten nejvyšší z tohoto města. Na druhou stranu bude asi něco chtít, zvlášť když jsem jim zdemoloval ten sklad či co to bylo.
Úsměv byl vystřídán zamyšleným pohledem kamsi ven z okna Mílovi nové kanceláře.
Paní Kodrousová mi navíc za nalezení toho prašivýho kocoura dala skoro sto tisíc. To nebude jen tak, že jsou ke mě oba dva laskaví. V tom bude něco víc.
Teď se tím ale nebudu trápit.
„Hej hola Troglodite, konec ulejvání a vzhůru do práce!"
Pecka! povzdechl si v duchu Míla.
„Mám tady pro tebe případ. Ale pozor! Když jsi teďka detektív tak budeš dostávat složitější případy tak si dej pozor. Slyšel jsi jinak co tě čeká," řekl s úsměškem zástupce velitele detektiv Pecka.
„Polib mi prdel taky už. Myslíš si jak nejsi důležitej, ale stejně tě tu nebere nikdo vážně," šeptal si potichu Míla.
„Tak co pro mě teda máš?" pravil otráveně Míla.
„Krádež. Tady k tomu máš podklady. Sice neokradli nikoho známého nebo bohatého, ale stejně tomu věnuj velkou pozornost, ano? Jsi přeci jenom lehkomyslnej lajdák, neodmlouvej já tě znám, takže se tomu fakt věnuj," řekl Mílovi poněkud vážně Pecka. Podal Mílovi papíry o případu, otočil se na podpatku a ve dveřích jenom dodal: „ Naschle pane detektív," a se smíchem odešel.
To snad není ani možný jakej je to vůl! říkal si Míla a začal zvolna pročítat oba dva listy, které obsahovaly poznatky o případu té nedůležité krádeže.
„Hmm, to se zas jednou podívám do luxusní čtvrti," pronesl Míla ironicky, když zjistil, že musí jet do ulice Lísky.
Lísky byla v celém Záhoře ta vůbec nejšpinavější a nejnebezpečnější ulice. Žili tu kapesní zloději, nádražní zloději, zloději a podle místnich i vrazi a násilníci a taky romové, kteří byli v této ulici považováni za výkvět dobrého chování a jako jediní se snažili udržovat pořádek a řád v této ulici hrůzy. Nebýt jich nejezdili by do Lísek ani popeláři. A právě jedna romská rodina byla okradena.
Míla přijel do Lísek svým autem, perfektně zachovanou felicií, a zaparkoval na ulici před domem č. 14 kde bydleli Lakatošovi, kteří krádež nahlásili.
„Hej pane, tady neparkuj, tady nesmíš parkovat, tady odsud vypadni!“ zařval na něj nějaký výrostek, který postával před Lakatošovými.
„Hele ty spratku, já si můžu parkovat kde chci a kdy chci takže mi do toho laskavě nemluv nebo!“
„Nebo co, vole?!“
„Nebo ti dám pár facek a pak tě vezmu sebou na polici protože jsi právě urazil veřejného detektive, protože já jsem čirou náhodou detektiv, který tady má vyšetřovat krádež, to slovo je tobě jako Romovi jistě neznámé, a ty mě tu oslovuješ vole, vole!“ řval vztekle na malého uličníka, který se mu přitom poškleboval.
„Co to slyším? Pán detektív je tu už? A ty ho tady votravuješ a nám nic neřekneš. Tak přestaň votravovat toho pána a bež si po svých nebo to povim tátovi a ty to od něj schytáš protože od našeho Renka vím na tebe dost věcí, tak padej!“ zvolal urostlý Rom, který se zjevil v okně domu č. 14.
Usmrkanec něco neslušného zamrmlal, odplivl si a šel si teda po těch svých.
„Omluvte ho pán policajt, jeho tata pije a matka ještě víc. Ale ten chlapec má pravdu, tady by jste neměl parkovat. Zajeďte si s tým autem k nám na dvorek, dobře vám radím.“
„Pane, už sem to řekl tomu chlapci. Já si můžu parkovat kde chci a kdy chci a tady před vaším barákem mi to celkem vyhovuje.“
„Ják chcete pán policajt, já vás varoval. Nu tak pojďte dále už vás čekáme, mé jmeno je Fero Lakatoš,“ prohlásil Lakatoš a nápřáhl ruku směrem k Mílovi. Ten jí po menším zaváhání stiskl a tím byl rituál seznámení za nimi.
Uvnitř domku panoval zmatek. Nálezalo se zde totiž skromné osazenstvo Lakatošovi velké rodiny. Byla tu jeho žena, jeho bratr, jeho sestra se švagrem a pár Ferových dětí a nakonec i sám Fero.
„Pěkně vás vítám, pán policajt. Dáte si kávu nebo čaj?“ ptala se paní Lakatošová jen co se Míla ocitl ve dveřích, „nebo si dáte něco ostřejšího?“
„Ostřejšího nemohu jsem ve službě, ale to kafe by bodlo,“ odpověděl Míla značně zaskočen touto až přehnanou pohostiností, protože se před ním dospělí Lakatošovi div né plazili.
„Tomko, kafe!“ křikla paní Lakatošová na jedno z dětí, které ihned kamsi odběhlo.
„Posaďte se u nás,“ pravil Fero a ukazoval na jedno z křesel, která byla v koutě pokoje, ve kterém se všichni nacházeli.
„Děkuji. Tak můžeme začít. Co se vám ztratilo, pane Lakatoš?“ ptal se Míla poté co se pohodlně usadil do křesílka.
„Peníze ty zmetci ukradli nám, nejváženější rodině v Lískách, nám Lakatošovým! Holota jedna nevycválaná a ani se ke krádeži poctivě nepříhlásí!“ rozčílil se Fero Lakatoš a bouchl svojí mohutnou pěstí o stůl, který se rozsypal a jeho děti začali běhat po pokoji, aby sesbírali třísky, které se rozletěly po celém pokoji.
„A kolik se vám ztratilo?“ pravil Míla roztřeseným hlasem, jelikož se pořád vzpamatovával z leknutí vyvolaném po zničení stolku.
„No….dvacet,“ Fero se podíval na svojí ženu, „třicet,“ podíval se na svojí sestru a svého švagra, „padesát,“ pak rychle přehlédl všechny své děti, „dvěstě tisíc korun nám ukrádli!“
Míla si povzdychl, zavřel oči a jal se přemýšlet. Po chvíli otevřel oči, rychle vstal a za pohledů všech lidí v místnosti se začal procházet sem a tam po pokoji.
„Takže vy jste vážně měli doma dvěstě tisíc, nebo si ze mě děláte prdel?“
„O-opravdu jsme tu měli dvěstě tisíc. Vám by sme my nelhali, že ne Fanka.“
„Néé, opravdu néé,“ potvrzovala svému manželovi paní Lakatošová.
„Tak podívejte, jestli si myslíte, že na tom nějak vyděláte tak se pletete, protože když něco najdem tak vám to vrátíme, ale nemůžeme, a ani nechceme, vám dávat nějakou sumu, kterou jste si na nás vymysleli. Takže kolik se vlastně ztratilo?“
Fero s Fankou si spolu vyměnili pohledy. „Nooo,“ začal pomalu Fero, „tak možná že se ztratilo jen těch dvacet tisíc. Ale to neznamená, že to pro nás není důležité, tak prosím najděte to co nejrychleji a pátrejte po tom jako by to bylo těch dvěstě tisíc,“ pravil rozohněně Fero.
Míla si opět povzdechl. „Pane Lakatoš. Mě celkem nezáleží na tom kolik vám ukradli, já v tom opravdu rozdíl nedělám. Nebojte se budu pátrat opravdu usilovně, protože mi záleží na tom abych dotáhl případ do konce.“
„To je správnej chlap!“ zvolal radostně Fero, „ Fanko to je správnej chlap! Vy jste správnej chlap, pane Trog. Vás já mám rád, vy to u mě máte dobrý.“
Chvíli si ještě povídali o podrobnostech krádeže, pak Míla dopil kafe a měl se k odchodu. Jenže venku na ulici na něj čekalo nemilé překvapení.
U jeho auta mu někdo propíchal gumy. Ale to by nebylo to nejhorší. Celé auto mu totiž někdo ukradl a na místě zůstaly pouze ty propíchané pneumatiky.
„No to snad né! Já vám to říkal pane policajt, já vám to říkal pane Trog. Co si ta holota zlodějská ještě dovolí to je neuvěřitelné. Ale nebojte pane Trog, já ho najdu a tu škodu vám zaplatí, hajzli jedni.“
„No jo, to je hezký, ale čím já teď budu jezdit?“ hořekoval si Míla a smutně koukal na propíchané pneumatiky.
„Nebojte, klucí vás z Lísek vyvedou a pak musíte hold tramvají. Tak nashledanou pane Trog.“
Fero Lakatoš hvízdnul, kolem se seběhli chlapci a opravdu Mílu doprovodili ven z Lísek.

„To jsem rád že jsem tě tady zastih. Něco bych od tebe potřeboval a spěchá to.“
Míla se zrovna vrátil do kanceláře a začal sepisovat všechny své poznatky o krádeži u Lakatošových, když tu náhle do dveří vrazil nějaký muž, který za sebou vláčel pytel. U Míly nejdříve nastalo udivení, ale po tom co jsi pozorněji prohlédl příchozího se mu najednou vybavilo, že ho zná. Byl to ten pochůzkář od Kodrouse.
„Tak to by jsme měli. Je to pořádná tíhá,“ řekl pochůzkář, když dovlekl pytel k Mílovu stolu.
„P-pardon, ale proč mi nosíte do kanceláře nějaký pytel o jehož obsahu si netroufám hádat? A jak se vlastně jmenujete, když už jsme u toho.“
Pochůzkář se smíchem zasalutoval. „Strážmistr František Les. A tohle není ledajaký pytel a neobsahuje ledajaký obsah. Je to pytel můj a obsahuje pokuty, které máte nějakým způsobem, vy si jistě nějaký najdete, promlčet.“
Míla se tvářil čím dál tím víc zmateně. „Jak jako promlčet? To nemůžu to je proti mé pravomoci. A proč bych to měl vůbec dělat?“
Strážmistr Les povytáhl obočí a s úšklebkem pravil: „Ale ale ty jsi nějak rychle zapomněl na to, že tě pan Kodrous nechal povýšit viď? Nehledě k tomu, že nám dlužíš službu za ten rozbořenej barák. Tyhle pokuty prostě a jednoduše nějak shoď ze stolu. Je to sice otravná kancelářská práce, ale ty se s tím jistě nějak popasuješ. Jo a ještě takový dodatek ti k tomuto úkolu mám vyřídit, má to být do konce týdne.“
„Všechno?!“ zděsil se Míla, protože jak víme kancelářskou práci přímo nenáviděl.
„Všechno,“ dočkalo se mu odpovědi od strážmistra.
Míla hleděl na pytel pohledem, který říkal: nevěřím svým očím. Bylo mu do pláče.
„Ale dneska to dělat nemusíš,“ pravil chlácholivě strážmistr. „Nech si něco na úterý, na středu a na čtvrtek a v pátek doděláš zbytek. Dneska nic nezačínej, protože tě mám odvézt k panu starostovi.“
„To nemůžu, mám případ, který musím rychle vyřešit. Jde o krádež.“
Strážmistr se zamyslel a pak řekl: „Krádež říkáš. Podklady máš v téhle složce? Dovolíš?“ a vzal Mílovi ze stolu složku o případu Lakatoš. Chvíli jí pročítal a pak se obrátil na Mílu se slovy: „To nebude problém, to se zvládne nejpozději do zítřka.“
Míla na něj vyvalil oči. „Co se zvládne do zítřka?“
„Prostě a jednoduše to nech na mě. Já toho zloděje chytnu, seženu ty peníze ať už od něj nebo z jiných zdrojů a pak ti to sem donesu.“
Míla nevycházel z údivu z toho co slyší. „Takže vy mi říkate, že ani né za den budete mít toho zloděje chyceného?“
„Přesně tak.“
„A jak to chcete udělat?“
„To nech na mě. A přestaň mi furt vykat, já jsem Franta,“ potřásl Franta Mílovi rukou. „A teď už pojď jinak to schytám, že tě vezu na návštěvu pozdě.“

Cestu si do ulice U Břehu si krátili povídáním. Míla zjistil, že k Frantovi cítí jisté sympatie a že je tomu i naopak. Tenhle Franta Les byl zvláštní člověk. Nosil policejní uniformu, ale naprvní pohled bylo vidět že to policajt v pravém slova smyslu není. Byl urostlý, měl krátké vlasy a byl také velmi inteligentní i když mluvil často nevybíravě. Za tu chvíli co spolu jeli autem o něm Míla zjistil něco málo z jeho života. Franta byl sirotek, dětství se s ním nemazlilo takže se brzy dostal do špatné společnosti. Jenže tam ho to moc nebavilo tak zkusil své štěstí na druhé straně barikády. Nejdříve zkoušel vystudovat policejní akademi, ale učení se mu zdálo nudné a nezáživné tak toho zanechal. K policii se pak přece jen přidal. Nebyl sice žádným důstojníkem nýbrž řadovým pěšákem, ale i tak ho naplňoval pocit částečného uspokojení. Policejní práce ho po nějakém čase také přestala bavit. A protože byl urostlý a chytrý tak se nechal naverbovat od jistého kroužku podnikatelů. Nikdy je přímo neviděl a ani neznal jejich jména, všechny informace dostával od svého nového “šéfa“ Oldřicha Hájka. Rozkazy to byly nadmíru podivné a nehodí se k tomu aby se nějak obšírněji popisovaly. Většinou šlo o směsici dobra a zla, aspoň tak to vnímal Franta. Jeho poslední rozkaz zněl: Dohlížet na starostu města Záhoře pana Jaroslava Kodrouse a být mu v jeho počínání nápomocen plus podávat nám o tomto počínání pravidelné zprávy.
„Tak jsme tady. Já se vrhnu na ten tvůj případ a ty jdi zatím dál. Kdyžtak se stavím k večeru na stanici kdybych toho hajzla chytil. Zatím se měj,“ zavolal Franta z okýnka a za chvíli už uháněl dál ulicí. Míla se za ním díval dokud mu jeho auto nezmizelo v zatáčce. „Co po mě starosta může asi chtít. Vždyť ty pokuty poslal po Frantovi. No, uvidíme,“ říkal si pro sebe Míla zatímco kráčel ke dveřím domu číslo 5 kde bydleli Kodrousovi.
„Posaďte se, pohovte si a chovejte se jako doma.“
Po té co Míla zazvonil otevřel mu sám starosta Kodrous. Po srdečném přivítání ho hned uvedl do své pracovny, kterou už Míla znal.
„Tak co na to říkáte?“ pravil starosta se širokým úsměvem.
„Na co mám co říkat?“ odvětil mu udiveně Míla.
„No přeci na to jak jsem to zařídil s vaším povýšením. Netrvalo to ani týden! A jak sám víte normálně to úřádům a zvlášť pak těm policejním úředníčkům trvá měsíce někdy i skoro roky než někoho povýší.“
„Jo tohle, no děkuju vám bylo to opravdu rychlé,“ řekl poněkud rozpačitě Míla.
Starosta zřejmě čekal více srdečnější reakci. Jeho úsměv zmizel a vystřídal ho přísný výraz.
„Doufám, že jste nikomu neřekl o tom, že jste teď tak trochu pod mojí ochranou.“
„Ne nikomu sem se o tom nezmínil a ani se o tom nikomu zmínit nehodlám.“
„To jsem rád, že jste rozumný. Dal vám Franta pokuty?“
„Ano dal.“
„Výborně. Takže teď se můžem bavit o důležitějších věcech,“ starosta nápadně ztlumil hlas.
„Sledují mě.“
Míla byl trochu zaskočen tím co pronesl Kodrous.
„Vím to. Nejdříve mi dali k dispozici Frantu a nedávno se tu stavoval ještě ten blbec Hájek. Poslední dobou ho pozoruji na všech akcích, na kterých je vyžádána moje přítomnost.“
„Drahoušku prosímtě, teď sem si tady četla něco v časopise a tam je něco čemu nerozumím. Co to znamená keine ahnung?“ to se přiřítila do pokoje paní Kodrousová. Míla i Kodrous leknutím poskočili na svých židlích.
„Nemám ponětí,“ povzdechl jsi Kodrous.
„Ty, který jsi studoval pět let germanistiku a měl přednášky v němčině nevíš co to znamená? To mi neříkej ani ze srandy,“ rozohnila se na něj jeho manželka.
„Nemám ponětí,“ pravil ze zvýšeným hlasem Kodrous.
„No prosím! Tak mi to neříkej, vždyť jsem jen hloupá husa co nic neví a nezaslouží si nic vědět. Vidíte to pane? Takhle se on chová ke své ženě,“ obrátila se paní Kodrousová plačky na Mílu a přitom házela vyčítavé pohledy po svém muži.
„Nemám ponětí! Keine ahnung znamená NEMÁM PONĚTÍ!“ křičel do ruda zbarvený Kodrousa.
„Tos mohl říct hned a né tak křičet. A to tu řveš ještě před návštěvou,“ vyštěkla na svého muže paní Kodrousová a když odcházela z pracovny tak za sebou práskla dveřmi.
Kodrous se delší dobu díval na dveře, za kterými zmizela jeho žena. „Kráva blbá,“ ulevil si potichu a pomalu se začal uklidňovat což se projevovalo tím, že se mu do obličeje vracela jeho normální barva. Pro ještě větší uklidnění si nalil whisku, kterou měl pro takovéto případy uschovanou ve svém psacím stole.
„Tak jste to viděl příteli,“ pravil k Mílovi poté co se dostatečně uklidnil whiskou.
„Ona by mě zničila! Jestli vám mohu dát radu tak si vydržujte jen milenky a nikdy se nežeňte. Nebo se nežeňte pro peníze jako já, to byste mohl dostat ještě větší fúrii než je tahle. Jde mi o krk a ona mě ještě takhle nervuje,“ to už si říkal Kodrous spíš pro sebe, když uklízel láhev zpět do svého stolu, ale Mílovi to stejně neuniklo.
„Jsem nějaký unavený. Dnes už toho moc neproberem, jen jsem vám chtěl ještě říct, aby jste si dával pozor. A nepaktujte se tolik s tím Frantou, protože Hájek je vůl a Kučera ještě větší a ten blbec Srna vůbec největší. Všechno je to pakáž, která by zasloužila postřílet…….“ stačil ještě Kodrous ze sebe vypravit než ho přemohlo těch několik panáků whisky. Po tom natvrdo usnul. To byl signál pro Mílu, aby odešel.
„To bylo hodně vyčerpávající odpoledne. Ještě že už jsem pryč. Ona hysterka, on opilec a navíc zapletený v nějaké nepravosti,“ to byly myšlenky, kterými se ubíral zpět na stanici.
„Kučera je podnikatel z Lyšan, pěknej grázl. A nic bych za to nedal kdyby i ten Srna, kterého zmiňoval, byl taky podnikatel. A co ten Hájek. O něm se Franta taky nezmiňoval zrovna v růžových barvách. Musim si dát pozor abych se do něčeho velkého nezapletl.“

Franta dorazil na stanici až další den ráno a nebyl sám. Vedl sebou značně potlučeného chlapa, který mu nadával a neustále se ho ptal jestli ví kolik ho ten umělý chrup stál. Franta se vyhnul všem, kteří se nabízeli že sepíšou protokol o zatčení a vešel i s tím člověk rovnou do Mílovi kanceláře.
„Tak to je on!“
Míla se udiveně koukal z Franty na chlapa a z chlapa na Frantu.
„Pověz mu to co mě,“ nabádal Franta zatčeného.
„Čo bych mu měl ještě povídať. Ten kluk mi otevžel, já tam vležl a vžal ty plachy. Pak šem mu dal od šešty, ža to že mi dal tak dobjej typ,“ zašišlal zatčený a znovu se Franty otázal jestli ví kolik ho ten umělý chrup stál.
„Co to bylo za kluka?“ ptal se Míla a hned pojal podezření kdo by to mohl být.
„Ňo, byl takový menší, byl to šikán a nemluvil žjovna špišovně. A taky nechtěl, aby ho někdo pšed tím bajákem viděl. Víte vy vůbeš kolik dneška štojí žubní pjotéža?“
Míla se usmál. Už věděl kdo u Lakatošových kradl a taky kdo mohl mít prsty ve zmizení jeho auta.
„Tak já to s vámi sepíšu a pak vás dám rovnout zavřít. A tobě děkuju,“ řekl Frantovi když se ujistil, že je zatčený nemůže slyšet.
„Nemáš vůbec za co. Na, tady je těch dvacet tisíc,“ řekl Franta a podal mu svazek bankovek.
„Zatím se měj, mě volají jiné povinnosti,“ rozloučil se s ním Franta a Míla se jal úřadování. Nebyl to jeho první zatčený takže věděl jak to s ním co nejrychleji odbýt a když byl hotov tak pospíchal do Lísek k Lakatošovým.

„Ten darebák, ten uličník! Jen počkej až to řeknu tvému fotrovi, ten ti dá!“ řval Fero Lakatoš poté co se od Míly dozvěděl kdo mu ukradl jeho dvacet tisíc a kdo na té loupeži měl podíl. Byl to samozřejmě ten spratek, který stál před Lakatošovými když Míla přijel do Lísku.
„To máme dneska děti, co? Ale nebojté se, já to ták nenechám. Vy ho zatknút nemóžete, ale já ho potrestat mohu.“
„Měl bych ještě jednu prosbu pan Lakatoš. Myslím si že ten výrostek má prsty i v krádeži mého auta tak bych se ho chtěl na pár věcí zeptat.“
„Vidíte, o tomtem sem chtěl s vámi mluvit. Má děcka vaše auto vypátrala, je u Piskoře na vrakovišti.“
Míla se zaradoval. Bude mít zas zpátky svoje auto. Bude ho muset jistě nechat spravit a dát nové pneumatiky, ale bude mít zas zpátky svůj vůz. Jen ho mrzelo, že na tu opravu spotřebuje veškeré peníze co dostal za nalezení Čumáčka, koucoura malé slečny Kodrousové.
„No nevím jestli vás ještě potěším. Ono už bylo sešrotováno. Ale tuhle malý Fero III. vám z něj aspoň něco zachránil,“ pravil rozpačitě Fero k Mílovi a podával mu stromeček s vůní citrónu, který měl Míla přichycen na zpětném zrcátku.
Radost vystřídal smutek. „Aha, tak to už potom s tím klukem mluvit nechci.“
Míla se měl k odchodu, ale Fero ho ještě na chvíli zadržel. „Počkejte pán policajt. Já vám pomohu, já vám auto navrátím a možná bude ještě lepší než to vaše. Jen mi dejte vaší adresu pán detektív.“
Míla chvíli přemýšlel jestli mu má dát svoji adresu. Nakonec mu jí přeci jenom dal a bál se aby toho nelitoval. Potom se už doopravdy rozloučili.

Za dva dny stálo na chodníku v ulici U Kašpárka, kde Míla bydlel, sportovní auto. Pravda sice starší, ale přesto to bylo nejlepší auto v ulici. Když ráno šel Míla do práce všiml si, že je v jeho schránce dopis.
Pán detektív,

Toto auto jsme si dovolili vám dáti jako naše díky za navrácené peníze. V autě jsou veškeré papíry k autu jsou v autě a klíče sme vám dali do schránky společně s týmto dopisem.
P.S. Radši se neptejte odkud auto je, budete spokojený a bez starostí.
Fero Lakatoš

Potom si šel Míla prohlédnout svůj nový vůz. Nádherný, luxusní autíčko teďka mám, pomyslel si Míla. Za dvacet tisíc to není vůbec špatný. Inu není krádež jako krádež.