Den jako každý jiný

Den jako každý jiný

„Den jako každý jiný,“ zívnul Z. a promnul si oči.

Zapalovala jsem si cigaretu zapalovačem půjčeným od toho pěkného číšníka. Na zapalovači byla turecká vlajka. Vyfoukla jsem kouř a přičichla k horkému rannímu pressu.

Pozorovala jsem kolemjdoucí lidi. Vůbec netušili, že je skrze okna kavárny sjíždím pohledem a vím o každém pohybu, který udělají. Spěchali, snad je lákaly vánoční trhy na náměstí – někoho svařák, někoho povinné nakupování dárků... Nás ale ne.

Z. pohodlně seděl na židli, něco mačkal na i-Padu a bylo vidět, že je mu fajn. Je to elegán a frajer, miluje vše, co je kvalitní a perfektní.

Zabzučel mi telefon.

„Sorry, sestra.“ Vyběhla jsem do zimy. Vrazil do mne starší pán a něco zavrčel.

V. trápil přístup kamarádky. Prý „… když její muž bude na Štědrý den v práci, je to zle a nemá je rád…“

„Blbost! Jsou nechápaví! Copak nevidí, že je A. jiný víry? Že pracuje, aby vás uživil a mohli jste jet do těch slibovanejch Athén?“ vztekla jsem se.

Kolikrát má člověk kolem sebe přátele (přátele?), kterým věří, věnuje jim peníze, čas i úsměvy… a oni si pak na to zvyknou a přijde jim v pořádku, že vy jste ten, kdo je kdykoli vyslechne, kdo zvedne sluchátko a zavolá… Nakonec vidí už jen sebe samotné, libují si v počtu přátel na facebooku, a přitom je stále něco hlodá. Nějaký ten červíček jim vzadu šeptá, že jsou nešťastní. Nakonec je to tím tichem, tím temným tichem, které mají v sobě.

Pověděla jsem jí pár, snad povzbudivých, slov a šupla zpátky do kavárny. Slíbila na oplátku láhev vína a svou přítomnost. Káva vystydla a Z. také.

Jdeme pro pár posledních dárků: „Lidi se dnes usmívají, všiml sis?“

Dobelhala jsem se ke starému vlaku, který za minutu odjížděl směrem České Budějovice.

„Nebude vám vadit ta taška na zemi, paní?“ ptala jsem se.

„Jestli to nebude vadit té krásné tašce…“ zvedla oči a obrátila další stránku v Reflexu.

„To spíš těm dárkům, že se k nim tak chovám.“

Paní se zasmála a pár lidí kolem také. Odložila Reflex a vytáhla dva koupené dárky. Prohlížela si je a usmívala se… usmívala se.

Chvíli jsem tiše seděla. Kouzlilo se i na mé tváři. Otočila jsem hlavu doleva… tam mne tiše pozoroval mladý, hezký kluk. Za ním se v šeru za okny ztrácela Plzeň i každá prosincová vločka.

Ve vlaku bylo teplo. Zavřela jsem oči a ponořila se do tichého pohupování zpožděného rychlíku.

„Jeden svařák, prosím,“ naporoučela jsem si u milé zrzavé slečny v jednom z nejhorších pajzlů v „mé“ kouzelné Blatné.

„Karol!“

Otočila jsem se a málem srazila …ale to je přece J.! Pod špinavou blonďatou kšticí přizavřené oči, neoholená tvář, semknuté rty a za krkem dva dredy. Stál tam se svíčkou v ruce. Šel z něj klid.

„Co to máš?“

„Betlémský světlo.“

Byla jedna hodina v noci, venku stále padal sníh – tady, na jihu, ještě hustěji a odhodlaněji, než v Plzni - a tenhleten kluk přinesl betlémské světýlko, do bývalého bordelu. Dal si pivo a sedl si k nám.

Dlouho jsme si povídali – o tom, jak žije, co dělá a jak myslí, o literatuře, lidech, politice… A mně bylo hrozně fajn.

„Zavírají. Nepůjdem ke mně?“

Sebrala jsem flašku vína, J. a šli jsme.

Každá ranní padající vločka měla svoji váhu a svůj smysl. Zem byla promrzlá a trochu bělavá, smutný ořezaný ořech na zahradě vztahoval větve k nebi, jako by mluvil k Bohu. Dýchala jsem studený vzduch a vydechovala matnou páru.

Nakonec ten včerejší den byl v něčem jiný. Snad to bylo mnou, možná i ostatními lidmi, že jsme více vnímali přítomnost, více malovali úsměvy…A přitom to byl den jako každý jiný. Nebo ne?

Vzala jsem za kliku: „Ahoj lidi, tak jsem doma!“

21.12. 2012, den konce světa