Kdo nejde s námi jde proti nám - třetí část

V zakouřené místnosti sedělo u stolu 5 mužů v drahých oblecích. Každý z nich měl v ruce tlustý doutník a v té druhé skleničku se slzou dobrého moku. Nebyli v místnosti sami, spolu s nimi zde byli také jejich pobočníci – sekretáři nebo učetní. U stolu probíhala bouřlivá diskuze.
„Jak to ten blbec mohl udělat?“
„Mě se neptej, já jsem k němu nalifroval Lesa a už ho sleduje i Hájek. Myslim si, že to ví že je sledovanej, ale přesto dělá takovýhle kraviny. Ten si svýho života vůbec neváží.“
„Tohle neříkej, vždyť ty bys z fleku začal plánovat vraždu.“
„Tak já sem neříkal hned ho odbouchnout, spíš jen tak jako usměrnit.“
„Proto jste na něj nasadil Hájka?“
„Ježiš co proti němu všichni máte? Tak je trošku blázen, ale dá se snadno ovládat a navíc dělá svoji práci pořádně a taky jsem ti už několikrát říkal Kamile, že když už jsi v této naší společnosti tak dlouho, že bys nám mohl začít tykat. Tak neser a tykej!“
„Promiňte mi pane Srno, ale nemohu si na to zvyknout.“
„Tak si koukej zvyknout nebo na tebe pošlu Oldu Hájka,“ pronesl s vážnou tváří Dominik Srna a poté se začal strašně smát a strkaje do ostatních dodával, že to myslel jen tak ze srandy.
„Tak jak to teda uděláme Domi? On nám prodává ty baráky za blbejch dvacet tisíc! Já vim, jde o tu čtvrť plnou těch grázlů a černejch hub.“
„Kučero, ty rasisto!“ smál se Srna.
„No a ne? Já jsem sedlák, ale jsem taky obchodník. Vždyť ty pozemky, na kterých to stojí, stojí přinejmenším za vosumdesát tisíc!“
„Pánové, já jsem proto dát mu ještě šanci. Poslední. A pak ho můžeme zlikvidovat. Starostu může dneska dělat kde kdo.“
Srna chvíli přemýšlel. „V žádném případě nechci mít na rukou krev politiků. Dobrá,“ řekl potom velmi pomalu „má poslední šanci. Pak ho ale zabíjet nebudem nýbrž se ho nějak kulantně zbavíme.“
Tohle byl hlavní bod jednání, které uspořádal pan podnikatel Dominik Srna, jeden z těch vyvolených, kteří se narodí to té správné rodiny. Pan Srna je takzvaná “Šedá eminence“. Ostatní hlavní zúčastnění byly Luděk Pařízek, vlastník řetězců obchodních center, Karel Fikejz, vlastník bulvárního plátku Všechny fotit máš, Adam Mlynář, vlastník realitních kanceláří Realitky k pohledání s.r.o. a Rudolf Kučera, nejbohatší sedlák v okolí. Ti ostatní, sekretáři a učetní stojící opodál, nejsou důležití. Ti totiž neutvářejí běh tohoto státu.
„Kde jsi vzal to auto Troglodite?“
Pecka! Toho jediného jsem snad nechtěl dneska potkat.
„Neříkej, že jsi na něj našetřil ze svý gáže.“
„Náhodou jo a vůbec, co tě to zajímá?“ obořil se na Pecku Míla.
„Tak jako většina z nás, z tvejch spolupracovníků a kamarádů, jezdíme do práce autem tuzemské značky vyrobeným před deseti lety.“
„Tak kdyby ti moji kamarádi neutráceli vše po hospodách a za cigára tak by si třeba taky mohli pořídit nové auto.“
„Hochu kdybys viděl to co já tak chlastáš a hulíš ještě víc než já,“ prohlásil temně Pecka a odešel do své kanceláře.
Co tys mohl asi prožít, že kouříš jak fabrika a v hospodě vyhráváš jednu pijáckou soutěž za sebou.
Míla měl od rána špatnou náladu. Franta mu včera předal další pokuty a předvolání k vyřízení takže měl o práci postaráno. Taky pořád přemýšlel o tom co slyšel od starosty.
Sledují ho a mě taky. Hájek je vemeno a s Frantou bych se neměl bavit. A kdo je sakra ten Srna?
Za ty dva týdny co Frantu znal se z nich staly velmi dobří přátelé. Franta Mílovi pomáhal ve všech směrech. Zařídil mu nové, lepší a lacinější bydlení, seřízení motoru a vymalování kanceláře. Navíc mu pomohl i s dalším případem a to tak rychle, že Míla byl pochválen před nastoupenou jednotkou za svoji píli a odhodlání, se kterými se do případů vrhá a že mu na dopadení sériového vraha stačila pouhopouhá hodina. Jenže mělo to i nevýhody. Například všichni jeho spolupracovníci na něj žárlili a Pecka se kolem něj začal nějak podezřele motat. Opravdu to neměl v práci zrovna lehké.
Míla byl velmi otráven když uviděl tu hromadu papírů k vyřizování. Povzdechl si a dal se do práce. Zabralo mu to celý den a stejně nedobral ani k půlce. Jestli byl Míla ráno ve špatné náladě tak večer se jeho nálada (pokud to vůbec bylo možné) zhoršila. Z toho papírování byl unavenej a ruce měl od těch papírů slušně pořezané. Právě zamykal kancelář když z výtahu vyšel Franta a začal na něj mávat ať jde k němu. Míla si povzdechl, dal oči v sloup, zamknul a velmi volným krokem se vydal Frantovi naproti.
„Dělej, dělej pojď rychle. Olda nemá rád, když musí na někoho čekat,“ pobízel Franta Mílu k svižnější chůzi.
„Dneska jedeš s náma, kdyby se to náhodou nepovedlo tak ať tě máme po ruce.“
„A kam se jede?“ ptal se unaveně Míla.
„Uvidíš. A zrychli to!“ řekl v běhu Franta, když sjeli výtahem do přízemí. Míla tedy přidal do kroku.
Venku čekalo luxusní auto s kouřovými skly, do kterého s Frantou nastoupili. V autě se Míla upřímně lekl, protože za volantem neseděl člověk, ale monstrum člověka vzdáleně připomínající. Ten chlap měl přes dva metry, ruce jak lopaty a prsa vypracovaná tak, že by mu mohla závidět kdejaká žena. Ten týpek měl velmi krátké vlasy, malý knírek pod nosem, tři velké jizvy na pravé tváři a navíc se tvářil pořád načuřeně, takže vypadal opravdu strašidelně.
„To je von?“ zeptal se ten týpek hlubokým hlasem, který ho dělal ještě více hrozivým.
„Ano, to je ten jak jsem ti o něm říkal,“ odpověděl mu Franta.
Chlapisko si ho prohlédlo zkoumavým pohledem. „Hájek,“ prohlásil po chvilce.
„Co-co-cože?“ vykoktal ze sebe ustrašeně Míla.
Chlap naštvaně zamručel. „Hájek, Oldřich Hájek se jmenuju a nemám rád nějaký kokty!“
„Neřvi na něj Oldo. Já když jsem tě viděl poprvé tak jsem se taky tak tvářil,“ pravil s úsměvem Franta.
„Já se jmenuju Milivoj Trog,“ řekl o něco suverénněji Míla.
„Pěkně blbý jméno,“ konstatoval Olda.
„Pořád lepší než to tvoje blbečku,“ šeptal si pro sebe Míla.
„Nechte toho chlapi! Oldo, všichni teď táhneme za jeden provaz takže buď aspoň dneska trochu snesitelný,“ uklidňoval je Franta pořád se stejným úsměvem.
„Radši mu říkej ty svý vtipy ať nám ta cesta uteče,“ dodal ještě Franta.
„Polib si,“ řekl mu na to Olda a dále pokračovali v cestě mlčky.
Jeli poměrně dlouho než dojeli k domu, který Míla docela dobře znal. Dům číslo 5 v ulici U Břehu.
„Tak jsme tady,“ řekl Franta, když zastavili. Výraz jeho tváře se změnil. Úsměv vystřídal vážný výraz a taky byl jaksi pobledlý.
„Hmm. Kolik máme ještě času?“ zeptal se ho Olda.
Franta se podíval na hodinky. „Asi ještě hodinu, ale přesně ti to neřeknu.“
„Hmm. Takže do hodiny ho mám přesvědčit o jeho omylu.“
„Hele Oldo snaž se držet ty svý ruce na uzdě. Instrukce znějí jasně – domluvit mu a né ho zmlátit.“
„Dej mi taky už pokoj,“ řekl naštvaně Olda a vylezl z auta. Franta si jen povzdechl a kývl na Mílu, že má taky vystoupit.
„Tak jdeme na to,“ prohlásil temně Olda.
„Pane Kodrous! To jsem já, Franta! Jste tu někde?“
Franta měl své vlastní klíče od Kodrousovic domu, dal mu je sám Kodrous.
„Říkal si že tu bude!“ sykl naštvaně Olda.
Najednou se ze shora ozvalo prásknutí dveřmi.
„Já to věděl, že tu bude,“ zaradoval se Franta.
Mílovi vyschlo v krku. Proč je vlastně tady? Co od něho chtějí? A proč jsou u starosty doma? To byly otázky, které se mu honily hlavou.
„Nejspíš se zamkl,“ přemýšlel nahlas Franta. „Bohužel klíče od jeho pracovny už nemám.“
Olda se jen pousmál. „Ok, beru si na starost otevírání dveří.“
Vyšli po schodech nahoru. Olda energickým krokem, Franta šel trochu nervózně a Míla ten se spíš vlekl.
Došli nahoru ke dveřím do starostovi pracovny. Olda se vůbec nerozmýšlel a hned svou medvědí silou vyrazil dveře.
Starosta stál za svým psacím stolem. „Co si to dovolujete!!“
„Moc si na nás nevyskakuj nebo ti jednu plácnu!“ odpověděl mu stejným tónem Olda.
„Uklidněte se oba dva,“ vložil se do toho Franta. „ Pane Kodrous vy víte proč jsme sem dneska za vámi přišli.“
„Ano, došlo mi to, když jsi poslal moji ženu a dceru do kina,“ řekl potichu Kodrous.
„Tak výborně, to nám usnadňuje situaci. Takže co s tím?“
„Nejrychlejší způsob jak ho přinutit to zrušit je, že mu normálně namlátím a bude to!“ prohlásil Olda a začal se protahovat.
„Počkej, to nemůžem. Srna nám to zakázal. A navíc si myslím, že se tady s panem starostou domluvíme,“ řekl Franta.
„Pánové marníte tady svůj čas,“ vmísil se do rozhovoru Kodrous. „Už jsem se rozhodl a svoje rozhodnutí nezměním. Ty pozemky, na kterých maj ty baráky jsem jim stejně už dneska prodal, Lísky jsou fuč už nepatří městu.“
„A to ste je musel prodávat za dvacet tisíc? Vždyť vám muselo být hned jasné, že je to naštve,“ prohlásil vyčítavě Franta.
Dvacet tisíc? To byla suma, která byla ukradena Lakatošovým. A Fero ho přeci prosil, aby po nich pátral jako kdyby šlo o dvěstě tisíc. Teď to teprve Mílovi došlo, proč na něj Fero tak naléhal. Takže jde o prodej pozemků v Lískách. A mě si nejspíš zavolali, abych ho popřípadě zatkl, protože je nejspíš prodal načerno.
„Přesně proto jsem ty pozemky dal tak lacino, abych je vytočil. Chci, aby si uvědomili, že já nejsem žádná jejich loutka, ale činitel ve službách občanů a jako takový si přeji, aby byli všichni občané tohoto města spokojeni . Tím sem s vámi skončil a teď laskavě opusťte můj dům,“ promluvil nesmlouvavě Kodrous.
„Tak a dost!“ vykřikl Olda a dřív než ho mohl kdokoliv zadržet chytil Kodrouse pod krkem a vyhodil ho ven na chodbu. Franta chtěl Oldu zadržet, ten ho ale odstrčil na Mílu až oba dva spadli. Olda vyběhl na chodbu za Kodrousem. Než se Míla s Frantou vzpamatovali bylo již pozdě. Z chodby se ozval výkřik a poté slyšeli jak něco padá ze schodů.
„A kurva, to je ale blbec!“ nadával Franta zvedaje se ze země. Když se s Mílou dostali ke schodišti tak viděli, že je zle.
Olda byl shrbený nad Kodrousem, který ležel nehybně pod schody. Měřil mu puls. „Hups,“prohlásil akorát.
„Sakra, sakra, sakra,“ šeptal Franta.
Olda se narovnal a otočil se k nim se zcela klidným a nevinným výrazem ve tváři. „Nešťastná náhoda,“ řekl a pokrčil rameny.
„Nešťastná náhoda,“ potvrdil mu Franta kývnutím hlavy a bylo na něm vidět, že je otřesen.
Míla nevěřil svým očím. Vždyť byl svědkem vraždy. Ne, nebyl jenom svědek, on se té vraždy účastnil!
„Vypadni odsud a nikomu neříkej, že jsi tu byl nebo že jsme tu byli my. Já to tady s Oldou už nějak vyřídím,“ pošeptal mu Franta.
Míla kývnul jako že rozumí a hned opustil starostův dům a vydal se rychlým krokem k domovu.
Doma se zamknul, vypnul si mobil a šel si lehnout. Chtěl usnout a zapomenout na to co dneska viděl, ale samým rozčilením nemohl vůbec spát. Město Záhoře je bez starosty a on na tom měl svůj podíl.
Míla spal asi hodinu. Byl z předešlého dne velmi vystresovaný a bylo to na něm vidět. Měl zarudlé oči, k tomu ještě kruhy pod očima, strniště a byl celý takový zmačkán a rozcuchán. Do práce dorazil o dvě hodiny později a všichni si na něj ukazovali jak vypadá, ale jemu to bylo úplně jedno. Pořád přemýšlel o tom co se stalo včera večer. Z letargie ho nevyrušil ani Bezouška, který na něj křičel, že jde pozdě, ani Pecka se svými dotazy k jeho vzhledu. Prostě se zavřel u sebe v kanceláři a jal se přemýšlet o životě a smrti. K přemýšlení se ale vůbec nedostal. Všiml si totiž, že na jeho stole je položen jakýsi dopis. Nebyl na něm uveden odesílatel, bylo tam pouze Mílovo jméno.
Ahoj
doufám, že ti je jasný, že ta včerejší akce byla pěknej průšvih. Olda to přehnal a my to musíme nějak ututlat a smést ze scény. Bude pohřeb, ale ty na něj nechoď. Nikdo ze státních zaměstnanců tam nepůjde. Dostanou dopis podobný tomu tvému, pokud nechceš ztratit místo, nepůjdeš na starostův pohřeb. Takže tam opravdu nechoď. Doufám, že jsme pořád ještě přátelé
Franta

Proč bych proboha neměl chodit na starostův pohřeb? Nebo ještě lepší otázka, proč bych tam vůbec měl jít? A proč tohle zadání dostanou pouze státní zaměstnanci? S kým jsem se to sakra zapletl?!
Franta byl nervózní. Nebyl mnohokrát ve svém životě nervózní a proto ho to znervózňovalo. Měl za úkol kontrolovat Kodrousův pohřeb jestli tam náhodou někdo z těch, kteří dostali výstrahu, nešel. A navíc měl ještě jednu povinnost a té se strašně bál.
Postával pod jedním stromem. Hřbitov se pomalu plnil všelijakými příbuznými a známými, které si Kodrous za svůj život dokázal nadělat. Ostatně tito kondolenti Frantu ani v nejmenším nezajímali. Vyhlížel pouze jednoho člověka. A ten člověk, k Frantově nelibosti, se na pohřeb dostavil.
Míla zprvu na pohřeb vůbec nechtěl jít, ale poté dostal list od paní Kodrousové, že ho manžel považoval za svého přítele a že by si určitě přál, aby se dostavil. Neměl na vybranou. Nechtěl přeci urazit vdovu po starostovi. Oblékl si tedy své sváteční šaty po dědovi a vydal se směrem k hřbitovu. Ten den bylo celkem hezky. Míla nesnášel obleky a zvlášť když pálilo slunce. Strašně se potil a čím byl k hřbitovu blíže tím větší měl v krku knedlík. Nevěděl co by měl paní vdově říci a taky mu vrtal hlavou dopis od Franty. Jestli nechceš ztratit místo tak na pohřeb nepůjdeš. No, uvidíme, pomyslel si a začal si prodírat cestu davem příbuzných a přátel, aby mohl vyjádřit upřímnou soustrast paní Kodrousové.
„Doprdele co tu děláš?“ uvítal Mílu nasupeně Franta.
„Copak ti ten dopis nedošel?“
„Došel,“ odpověděl mu s klidem Míla.
„A to jsi nepochopil co ten dopis vyjadřoval? Jestli jsi to pochopil a stejně jsi přišel tak jsi debil a jestli jsi ho nepochopil a přišel jsi jen tak tak jsi dement!“
„Dostal jsem dopis od vdovy. Musel sem přijít, pochop to! Vždyť je to i moje vina, že její muž teď prdí do hlíny.“
Franta se podíval směrem k truchlící paní Kodrousové. Jeho výraz byl dosti výmluvný. Taky se cítil odpovědný za Kodrousovu smrt, i když za to mohl ten blbec Olda Hájek. A to ho nejvíc štvalo, že s ním poslali Oldu. Byl by to vyřídil sám a vše mohlo být v klidu a teď? Teď se bude volit nový starosta. Ale to jim nejspíš přijde k duhu.
„Chápu,“ promluvil po chvíli, ale na Mílu se nepodíval.
Stáli tam tak mlčky a dívali se na průběh pohřbu. Když bylo po všem a hosté se začali rozcházet, tak Franta vytáhl z kapsy jakousi naditou obálku a vyšel vstříc paní Kodrousové. Byli od Míly docela daleko, ale stejně slyšel co si povídali. Obsah jejich rozmluvy není důležitý, důležitý je až její konec. Franta vyjádřil lítost nad smrtí pana Kodrouse a podával ženě obálku v níž byly dozajista peníze. Ona se na obálku chvíli zadívala, pak dala Frantovi facku, plivla mu na boty a řekla mu že ty peníze si můžou strčit někam a že jsou to sprostí vrahové a násilníci. Pak se otočila a odešla za svojí dcerou. Franta svěsil ramena, strčil obálku zpátky do kapsy a odešel ze hřbitova. Na Mílu se vůbec nepodíval. Míla ho chápal až moc dobře. Franta si začal uvědomovat, ke komu se to vlastně přidal. Nevadilo mu páchat nutné zlo, ale tohle byla hodně vážná záležitost. Vždyť šlo o vraždu! Dal se vědomě k mafii a nejvíce ho na tom štvalo, že věděl co jsou ti lidé zač a do čeho všeho jsou zapleteni. Jenže teď už je příliš pozdě na to s tím něco udělat. Nebo ne?
Druhý den se stala na policejní stanici zvláštní věc. Bezouška dostal padáka.
Stalo se to takhle. Po obědě se objevil na stanici Olda Hájek. Hned jak ho Míla zpozoroval byl si jist, že se tu budou dít velmi nepříjemné věci. A taky že jo. Olda nezamířil k Mílovi, kterému se spadl kámen ze srdce, ale zamířil si to rovnou k Bezouškovi do kanceláře. Ani neklepal a rovnou vešel a nezapomněl za sebou zavřít dveře. I když dveře byly zavřeny, tak bylo krásně slyšet o čem se ty dva bavili. Bezouška a Olda nebyli zrovna ve svých výrazech zvláště vybíraví takže se z kanceláře ozývaly velmi neslušné výrazy. Řvali na sebe jako koně. Po půl hodině už byli oba dva tím křikem unaveni tak si oba akorát řekli, že jsou volové a pak Bezouška požádal Oldu „aby laskavě vypadl“. Olda tedy vyrazil dveře, rozhlédl se po kanceláři. Míla se zarazil, protože předpokládal, že se Olda vydá za ním. To se ale zmýlil. Olda se k jeho překvapení vydal za Peckou. Olda dal Peckovi jakousi obálku, pogratuloval mu a odešel. Ve zkratce se stalo tohle: Bezouška dostal výpověď a Pecka byl povýšen na vrchního vyšetřovatele.
„Mohu dál?“ zeptal se Míla a zaklepal na dveře Bezouškovi kanceláře.
„Klidně, moje kancelář to stejně už není.“
„Jakto?“
„Ten,“ Bezouška se chvíli zamyslel jak by měl vlastně Oldu titulovat, „no prostě tamten vůl mi přinesl papír s výpovědí, který jsem musel podepsat.“
„Musel podepsat? Proboha proč Bezou- teda pane Sufara,“ opravil se Míla s provinilým tónem.
Bezouška se pousmál. „Klidně mi říkej Bezouško, stejně mi tak všichni říkáte. Byl jsem prý na pohřbu i přes jejich vyslovený zákaz.“
„Vy víte o koho se jedná?“ zeptal se zvědavě Míla.
„Ale samozřejmě že to vím. Stalo se mi přesně to co Renkovi. Jen mě neodpráskli protože sem je neodhalil. Prostě to nejde a akorát s tebou vyjebou. Kdepak, nemá to cenu o něco se snažit,“ mávl rukou Bezouška a pokračoval ve své činnosti, balení svých věcí do krabice.
„Já něco vím Bezouško. Vím jak doopravdy zemřel Kodrous a věřte mi, že to nebyla nešťastná náhoda,“ řekl potichu Míla.
„Já to všechno vím, dokážu si dát dvě a dvě dohromady,“ řekl Bezouška.
„Tak když to víš tak proč se to neřešilo,“ zeptal se ostře Míla.
„A to si ty vole myslíš, že s tím někdo něco zmůže? To leda, že by se rozhodli, že někoho z toho spolku potopí,“ vysvětloval trpělivě Bezouška.
„Takže se proti nim nedá vůbec nic dělat?“
Bezouška se záhadně usmál. „Dá, ale na to se musí jinak. Jak, to ti neřeknu protože bys z toho nebyl moudrej a hlavně bys ses dostal do daleko většího průseru než jsi teď.“
„Jak víš že jsem v nějakym průseru?“
„Protože víš jak to bylo se starostou,“ řekl mu vážně Bezouška.
Míla mlčel. Tiše pozoroval, jak si Bezouška dobaluje svoje věci.
„Tak to by bylo. Dvanáct let mého života je v krabici. Buď zdráv a doufám, že už se nikdy neuvidíme, Milivoji,“ prohlásil Bezouška, když dobalil své věci, podal Mílovi ruku a s úsměvem opustil své bývalé pracoviště.
Míla se díval na prázdnou kancelář a pouze zašeptal: „Na shledanou.“
Tím skončilo působení pana Stanislava Sufary v tomto příběhu. A byl to jeden z šťastnějších konců.
„To se zase vyplňuje ten dotazník? No tak dobře, Milivoj Trog, 16.3 devatenácetosm-“
„Ne ne ne. Zavolal jsem si tě kvůli jiné věci,“ přerušil Mílu Pecka a na tváři se mu objevil široký úsměv.
„Víš, musel jsem zkontrolovat tvojí činnost a objevil jsem něco velmi nepěkného.“
Aha, on musel něco zkontrolovat. A to že jsem byl na tom pohřbu s tím vůbec nemá co dočinění.
„Tys likvidoval důkazní materiál,“ řekl Pecka důrazně ale pořád se při tom usmíval.
„Jakej důkazní materiál?“ zeptal se Míla.
„Pokuty kamaráde, pokuty. A nebylo jich zrovna málo. Zatím jsem dospěl k číslu 5214. Troglodite, Troglodite, proč jsi to udělal? Co tě k tomu vedlo?“
„Myslím si, že víte co mě k tomu vedlo a jestli ne tak se na to zeptejte Franty Lesa.“
„Žádného Frantu Lesa neznám,“ zavrtěl hlavou Pecka a pořád se smál od ucha k uchu.
„Tak se na to zeptejte Hájka.“
„Pan Hájek mě pověřil tímto úkolem, to on mě upozornil na tuto tvojí činnost.“
Míla zbledl. Takže oni ho opravdu zatratili. Pomohl jim, ale neuposlechl je na slovo takže teď za to musí pykat.
Pecka se nadechl k velkému proslovu. „Víš, já nejsem svině,“ pravil s pořád stejným úsměvem, „ale tohle opravdu tolerovat nemůžu. Jestli ti můžu poradit, možná že už bude pozdě, tak se nezamotávej s politickými lidmi. Jé ono už je pozdě, to mě mrzí,“ řekl Pecka provokativně a s úsměvem až měl Míla tisíc chutí dát mu facku.
„Vůbec nic o nich nevíš. Pokud ti můžu ještě něco poradit tak se seber a táhni doprdele, je možný, že na tebe zapomenou,“ řekl mu zcela vážně Pecka. Pak ale nasadil znovu ten svůj blažený výraz a drzý úsměv a dodal: „Aby jsme se ale vrátili k našemu původnímu tématu. Ty pokuty, to bych ještě možná překousl, ale to, že jsi ukradl to auto ve kterým si teď vesele vozíš to svoje pozadí, to už tolerovat nemůžu. Pan Hájek mi dodal důkazní materiál, to auto je skutečně kradené. Ale jsem dobrota sama takže do vězení tě nepošlu. Spokojím se s pokutou ve výši padesáti tisíc korun.“
Míla při vyslovení té sumy sebou trhl. To byly skoro celé jeho celoživotní úspory!
„Jo a ještě jedna věc, máš padáka,“ dodal ještě Pecka se zlověstným leskem v očích.
V Mílovi by se krve nedořezal.
Odevzdal odznak, služební zbraň, potom si vyklidil kancelář a odešel. Při odchodu se mu někteří smáli, jiní si o něm špitaly různé nelichotivé věci a někteří mu strouhali mrkvičku, Míla nebyl jejich oblíbený spolupracovník takže mu výpověď všichni přáli. Myslel jsi, že mu přátelství se starostou přinese něco více než pokutu padesáti tisíc a vyhazov. Inu, zmýlil se.
A tak skončil Míla u policie.