Zimní večer

Courala jsme se po ulici. Byla zima, a to se brzy stmívá. Už byla tma. Cesta přede mnou byla ozářená jen žlutým světlem pouličních lamp. Sem tam žluté světlo doplňovali barvy reklamním tabulí a výloh.

Mrzlo. Na ulici se moc lidí nepohybovalo. Jen občas jsem míjela skupinky lidí čekající na městskou hromadnou dopravu. Prošla jsem před náměstí a zabočila do úzké uličky. Kolem mých očí se rozhostilo ticho. Jen někdy klapot mých jehlových lodiček doplňoval klapot ženských nebo mužských bot. Nesnášela jsem chodit touhle uličkou ve tmě. Ale tahle cesta byla kratší a ušetřila mi půlhodinu času, než kdybych šla jinudy nebo jela trolejbusem.

Přes cestu se mi mihl černý stín. Srdce se mi rozbušilo leknutím.

"Kočka," řekla jsem si pro sebe. Snad abych uklidnila svůj tep. Zrychlila jsem. Chtěla jsem být co nejdřív doma. Procházela jsem úzkou uličkou a toužebně jsem se dívala do rozsvícených oken. V duchu jsem si představovala svůj příchod domů.

Uvařím si velký šálek ovocného čaje, zabalím se do deky a sednu si do svého oblíbeného ušáku. Přečtu si nejnovější e-maily a novinky. Ta představa mě vyburcovala abych ještě zrychlila. Těšila jsem se na svou večerní idylku. Zalovila jsem v kabelce a nahmatala cigarety a úzký kovový zapalovač. Vložila jsem si jednu cigaretu mezi prochladlé rty a škrtla zapalovačem. Zapálit tabák cigarety jsem už nestačila.

Cizí ruka mě popadla za loket. Chtěla jsem otočil hlavu abych se podívala, kdo je tím neznámým. Osoba za mnou mi to však nedovolila. Stisk ruky sílil, loket mě začínal bolet. Do nosu mi vnikl zápach cigaret a alkoholu. Chtěla jsem zavolat o pomoc, ale ústa mi Neznámý zakryl svou hrubou dlaní. Vytřeštila jsem oči, které se mi okamžitě zalily slzami. Byl u mě blízko. Tak blízko, že jsem cítila teplo jeho dechu na zátylku. Vzpamatovala jsem se a začala mu vzdorovat. Byl však silnější. Přitiskl mě ke zdi jednoho ze starých domů, které lemovali uličku. "Jestli jenom cekneš, zabiju tě," zasyčel mi do ucha. Tvář se mi opírala o hrubou omítku domu a do očí se mi víc a víc draly slzy. Chtěla jsem zakřičet o pomoc. Chtěla jsem něco udělat. Ale strach mě paralyzoval. Ruku mi zkroutil za zády a pevně stiskl zápěstí. Tělem mi projela ostrá bolest. Druhou rukou mi začal hladit stehna a zadek.

"Znásilní mě," prolétlo mi hlavou. Pokusila jsem se o další vzdor. Zápěstí mi stiskl pevněji. Rozvzlykala jsem se a zavřela oči. Začal mě líbat na krk. Jeho několikadenní strniště mě nepříjemně škrábalo na kůži. Rukou, kterou mě předtím hladil na stehně mi začal rozepínat kalhoty. Chvíli zápasil s knoflíkem, než se mu ho podařilo rozepnout. Zip šel jako po másle, nemusel se moc snažit. Čekala jsem, kdy se jeho chladná ruka dotkne kůže pod mým spodním prádlem. Ale jeho stisk povolil. Už mě nedržel za zápěstí a netiskl se ke mě. Uslyšela jsem dupot. Jako kdyby někdo utíkal. Pomalu jsem se otočila a otevřela oči. Neznámý tu se mnou nebyl.

Nastalo ticho. Přes skla vchodových dveří domu odnaproti se na ulici prodíralo bílé světlo žárovky na chodbě. Rychle jsem si zapnula kalhoty a rychlými kroky se vydala k domovu. Rychleji a rychleji, až jsem běžela.

Když jsem dorazila domů, neuvařila jsem si čaj a nesedla jsem si do svého ušáku.. Zamknula jsem dveře do bytu a s těžkostí se o ně opřela. V mé hlavě běžely události posledních několika minut jako film. Dokola a dokola. Posadila jsem se na zem, zády stále opřená o těžké vchodové dveře a plakala. Nakonec jsem usnula. Vyčerpaná pláčem, stále oblečená v kabátu na studené podlaze mého bytu..