Na pokraji smrti

https://www.youtube.com/watch?v=YwMDL4tU-FE


Ležela v trávě. Dlouhé hnědé vlasy se rozprostíraly okolo její tváře, proplétaly se trávou a sedmikráskami. Vypadalo to, jako kdyby ta malá kvítka rostla přímo z nich. Ležela tam se zavřenýma očima a nechala na sebe dopadat příjemné paprsky jarního slunce. Pofukoval vlažný větřík a pohrával si s několika pramínky těch čokoládových vlasů. Jeden z nich chvilku vesele poletoval a potom dopadl na její rty. Otevřela oči. Byly modré, vlastně spíš modrošedé a v kontrastu s tmavými vlasy její obličej rozzářily jako dva akvamaríny. Několikrát zamrkala, než přivykla slunečnímu svitu. Našpulila rty a zlehka odfoukla pramínek vlasů. Otočila hlavu a zadívala se do trávy. Po jedné sedmikrásce zrovna lezla beruška. Pousmála se a chvíli ji jen tak tiše pozorovala. Nastavila prst a beruška na něj vylezla. Zvedla jí k slunci a vyčkávala, kam se asi tak rozletí. Netrvalo to dlouho a beruška roztáhla krovky a rozlétla se k nebi. Vykouzlila tak úsměv na těch krásných plných rtech. Dívka se posadila, protáhla se a zhluboka se nadechla. Vsála do plic čerstvý jarní vzduch. Utrhla sedmikrásku a přivoněla k ní. Nevoněla, ale dívka ve své mysli ucítila tu nejsladší vůni. Cítila se tak svobodná. Strčila si sedmikrásku za ucho, vstala a rozeběhla se loukou. Byla bosa. Její chodidla dopadala na měkkou trávu. Dlouhé opálené nohy střídaly jedna druhou čím dál tím rychleji. Bílé šaty vlály za ní a stejně tak i ty překrásné vlasy. Najednou zastavila. Nemohla popadnout dech, ale cítila se šťastná. Neustále se usmívala. Před ní bublal malý potůček. Klekla si k němu a ponořila ruce do chladné průzračné vody. Nechala si jí trochu natéct do dlaní a ponořila do nich obličej…


V nemocničním pokoji stála zkroušená žena a skláněla se nad bezvládným mladým tělem své dcery. Namáčela šátek do studené vody a otírala jím její čelo. Posadila se a smutně pohlédla na spící dívku. Z jejího těla trčela spousta hadiček, nad její hlavou i všude okolo blikaly monitory různých přístrojů a ozývalo se znepokojující pípání. Ženě drásalo srdce vidět takhle svou dceru. Byla to její malá holčička i přesto, že byla už několik let dospělá. Znovu namočila šátek do vody, ale tentokrát ho zapomněla vyždímat a tak chladná voda stékala dívce z čela přes tváře až ke krku…


Splašeně bez přestání kopala nohama. Tak dlouho, dokud špička její hlavy nerozrazila vodní hladinu a ona se konečně mohla nadechnout. Ucítila slanou vůni moře. Překvapeně zamrkala, byla celá udýchaná. Na jejích černých řasách se pohupovala kapka vody, než spadla jako slza na její červené líčko. Dívka si to místo automaticky otřela rukou a rozhlédla se kolem sebe. Ocitla se kdesi uprostřed oceánu. Všude kolem byla jen nekonečná modrá vodní hladina. Bylo to děsivé, ale jí to přišlo kouzelné. Udělala několik temp. Jen tak pro radost. Pak se otočila na záda a položila se na hladinu. Slunce žhnulo, neměla to ráda, ale voda objímala její tělo a hladila ho jako velká uklidňující a hlavně chladná ruka. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a potopila se. Uplavala několik metrů pod hladinou, než se odvážila oči otevřít. Když to udělala, naskytl se jí neuvěřitelný pohled. Celý podmořský svět měla na dosah ruky. Tolik barev, že by je ani všechny nedokázala pojmenovat. Uviděla zářivě červené korály. A hned vedle žluté. A támhle jsou modré, ty jsou nádherné! Všechny ty barevné korály a rostlinky zářily milionem barevných světel a líně se pohupovaly, jakoby tančily do rytmu jakési neslyšitelné hudby. A mezi nimi pluly malé rybky. Některé v hejnu, jiné samostatně. Jedna z nich doplula až k ní a zvědavě si ji prohlížela. Byla jasně oranžová a ve světle zářivých rostlinek se zlatavě třpytila. Ploutvičky se jí vlnily a házely zlatá prasátka dívce do očí. Byla to všechno taková nádhera, že ohromeně vydechla. V tu chvíli si uvědomila, že je vlastně pod vodou a teď nemá žádný kyslík, jenže zároveň jí došlo, že žádný nepotřebuje. Neměla potřebu dýchat. Ani sůl jí v očích nepálila. A tak si dál prohlížela neuvěřitelný podmořský svět a kochala se jeho duhovou nádherou. Vtom se za malou skálou začala míhat růžová světýlka. Nejprve se jen tak mihotala, ale najednou začala vydávat silnější a silnější záři. Po chvíli už se dalo rozeznat, co tu záři vydávalo. Byla to skupinka medúz, které si pluly jako růžové obláčky, jako průsvitné růžové závoje. Vlnily se a neustále se přibližovaly. Jejich lehkost dívku úplně zhypnotizovala. S otevřenou pusou pozorovala krásu těch nebezpečných tvorů, z kterých neměla vůbec žádný strach. Fascinovali ji. Když nepotřebovala pod vodou kyslík, jak by jí mohli ublížit? A tak se osmělila a jednu z medúz pohladila. Nic jí neudělala. Medúza se jen odvlnila kousek stranou a dál zářila svou růžovou září. Na dotek byla příjemná, hebká jako hedvábí. Ostatní medúzy se začaly zvědavě přibližovat, až dívku úplně obklopily. Užívala si jejich jemný dotek, tulila se k nim a byla na vrcholu blaha. Když vtom ucítila na hrudníku žahnutí. Ostrou bolest, která ji úplně ochromila. Zatmělo se jí před očima…


"Nabít na dvě stě! A... ustupte!" Několik osob v bílých pláštích pobíhalo kolem a dělaly první poslední, aby dívku oživily. "Nabít na tři sta! A... ustupte!" Dívčin stav se zničehonic zhoršil. Přestala dýchat a měla srdeční zástavu. Její matka nervózně přecházela po chodbě sem a tam. Kousala si nehty jako malé dítě. Modlila se, i když nikdy nebyla věřící a v očích se jí leskly slzy…


Oslepilo ji ostré bílé světlo. Instinktivně zvedla ruku, aby si chránila oči. Stála bosa na něčem měkkém. Pofukoval chladný větřík a pohrával si s jejími lesklými vlasy. Hladil jí po tvářích a po rukou. Roztančil lem jejích dlouhých bílých šatů. Stála tam jako víla. Ale kde to vlastně stála? Všude, kam dohlédla, se rozprostírala bílá krajina. Z nebe padalo cosi bílého a třpytivého, co ale vůbec nestudilo. Natáhla ruku a nechala na ní dopadnout pár těch poletujících třpytivých věcí. Opravdu to byl sníh. Prohlížela si sněhové vločky na své dlani. I když nestudily, po chvíli se rozpustily a nezbylo z nich nic než malý vlhký flíček. Sníh milovala. Zaklonila hlavu a nechala vločky dopadat na své rozesmáté rty. Začala se radostně točit dokolečka a poskakovat dokud se jí nezamotaly nohy a ona nespadla do měkkého sněhu. Překulila se na záda a dělala andělíčka. Bylo jí nádherně, jako snad nikdy v životě. Bylo tohle snad nebe? Najednou se sníh pod ní začal rozestupovat a ona se propadala níž a níž, až pod ní nebyl už žádný sníh a ona se propadala pořád dál do temnoty. Lapala po dechu, házela rukama, kopala kolem sebe celá vyděšená, ale nepřestávala padat dál a dál…


Konečně pod sebou ucítila pevnou zem. Ležela, ale na zemi to nebylo. Bolelo ji celé tělo, hlava jí třeštila, cítila několik ranek, ve kterých pulzovala tupá bolest. Zkusila pohnout rukou. Ucítila na ní něčí dotek. Začala pomalu vnímat i okolní zvuky. Pravidelné pípání přístroje, zpěv ptáků za oknem, ruch nějaké vzdálenější silnice a ještě něco. Tiché vzlyky. Pomalinku otevřela své akvamarínové oči. Nejprve rozeznala jen stíny, potom obrysy. Motala se jí hlava, asi byla mimo pěkně dlouho. Zamrkala. Pokusila se promluvit, ale ozvalo se jen téměř neslyšné chrčení. Vtom jí někdo objal a ona ucítila známou květinovou vůni svojí milované maminky. Pomalu jí začínalo všechno docházet. Cesta autem, tma, déšť, pískání pneumatik na mokré silnici, dvě světla, která se nebezpečně přibližovala a neustále se zvětšovala, obrovská rána, bolest a potom už jen prázdno. Nejradši by maminku taky objala, ale pořád se nemohla bolestí pohnout. Mohly být obě mrtvé, ale přežily. Ve svých snech na pokraji smrti prožívala šťastné okamžiky, lehkost a naprostou svobodu. Ale nic na světě se nevyrovná pocitu štěstí, jaký jí hřál na srdci právě teď.