Další den

„Proč? Proč já?“ Tuto otázku nebo nějakou její verzi slyším pokaždé. Už sem na ni docela alergický. Vlastně mi ji dává každý. Je to hold úděl práce. Takový pracovní stereotyp. Ono vlastně všecko v této práci a nejen v ní je stereotypní. Vždycky když vstanu do služby, je to stejný. Zvuk budíku. Otevřít oči. Chvíli přemýšlet. Umýt se. Obléct se. Kravata. Ještě zkontrolovat lidskost. Nebo spíš její zbytky. Není tak těžké je přehlédnout. Hlavně dneska ráno. Po tolika panácích levné pálenky to bylo těžké ráno. V noci jsem myslel, že vyzvracím i to co nemám. Tolik výhod, ale od kocoviny mi nepomohli. Jo, nic není dokonalé.

Dělám toto zaměstnání teprve třicet let a už mě to nudí. Když jsem jim na tuto práci kývl, netušil jsem, jak ji budu nesnášet. Ale když je člověk zaklíněný v hořícím autě, tak kývne na cokoliv. Jo oni si umí vybrat situaci pro nábor. Ale dost stěžování. Stejně to ničemu nepomůže. Tak zatnout zuby a směle do toho.

Dnes je odporné počasí. Mlha, zima a námraza. Vypadá to na spoustu nehod. Nemám je rád. Je při nich strašně moc hluku. Všude to houká a bliká. Všude plno lidí. Blbě se pracuje. A navíc to odvádí klientovu pozornost. Každej den nemůže být krásně. Ale co, zatnout zuby a směle do toho.
Neříkal sem to už? To je jedno. Říkám si to každou chvíli.
Tak jo, cítím, že už mě někdo potřebuje. Takže soustředění. Zavřít oči. Zatočení hlavy. Otevřít oči.
A tadá.. jsem o 30 kilometrů dál.

Tak co tu máme? Ha, přesně to jsem tušil. Nehoda. Ono je to vzhledem k počasí logické.

Základem je pořádně obhlídnout situaci. Anebo, jako v tomhle případě, zeptat se kolegy. Všiml si mně, hned jak sem se objevil. Mávli jsme na sebe a on se začal usmívat a rozešel se ke mně. Vlastně je to dost obdivuhodné vzhledem k tomu, jak dlouho už slouží. Já už sem smích neprožil dost dlouho. Už mě nějak nebere. Dělat smrťáka není určitě fajn práce. Ale třeba je to lepší než ta moje. Jo abych nezapomněl, jsem anděl.

Teď se asi ptáte, jaký je v tom rozdíl. Řeknu to ve zkratce. On lidem pomůže od utrpení, pokud už je jasné, že to nedaj. No a já je odvedu na druhou stranu. Jak prosté.
Fajn, trochu se posunem.
Kolega došel ke mně, pozdravili jsme se. Já si zapálil cigaretu a on mezi tím poreferoval, co se tu stalo. Nějaká ženská nezvládla náledí a naprala to do stromu. Ona byla na místě, dcera co vezla do školy je stále zaklíněná vevnitř. Ještě dýchá, ale je jasná. Proto je tu taky smrťák. Už jsem říkal, že nemám rád děti? Mají spoustu otázek, furt brečí. Nedá se snima rozumně domluvit.

No moje cigáro už je u konce. Ještě pár potahů. A půjdu. Anebo ne. Půjdu hned.
Rád sleduju práci záchranářů. Jak do toho dávají všechno. Až při této práci, při jejich sledování jsem pochopil, co to znamená bojovat o něčí život.

Došli jsme tedy k autu. Nebo to co z něj zbylo. Přes záchranáře se protlačil smrťák a šáhl dívence na čelo. Ještěže ho záchranáři neviděli, jak ukončil jejich práci. Teda ne, že by ho neviděli. Neuvědomují si nás. Tak či tak, malá dodýchala.

Teď jen najít její duši. Pořádně se rozhlídnout. Támhle je. Nebylo to tak těžké. Stojí mezi hasičema a dívá se směrem k autu. A samozřejmně….. pláče. Jako vždy. Bez toho by to prostě nebylo ono. Takže pomalu k ní. Mírný úsměv. Nastavit ruku. A šup sní do nebe. Tohle je na druhou stranu fajn. S některými dětmi se nemusíte vybavovat vůbec, ale to je spíš výjimka. Mají strach a vezmou každého, u koho se cítí v bezpečí.
Vzpomínám si na chlapečka, který nechtěl odejít semnou pokud tam nebude jeho pes. Bylo to dost divné, nechtěl rodinu, mámu nebo tak, chtěl psa. Hodinu jsem ho přemlouval. Nakonec sem to vzdal a zavolal smrťáka, aby toho blbého psa taky zahlušil.

Ale dost vzpomínání, ještě tu někde běhá duše matky. Á, támhle je.
Přiblížil jsem se k ní. Úsměv, pozdrav. Pak odpovědět na smršť otázek typu: kdo jsem, proč tu jsem a co se stalo. Tahle kupodivu jich moc nemá. Chvíli přemýšlí a…. a je tu moje oblíbené: proč.
Proč asi, možná proto, že si to narvala ve stovce do stromu ty krávo? Tu krávu jsem samozřejmě vynechal, jinak má odpověď byla totožná. Teď přijde prosení, pak vztek a pak vyrovnání a odchod. Znám to na zpaměť. Ale tady tato je furt u prosení. Sakra nemám na to celej den. Smrťák už to taky zabalil.
No nic. Použijeme tvrdší argumenty. Tím myslím něco ve smyslu: dcera už tam je, čeká na tebe atd. Ale tahle furt ne a ne. Furt nechce jít. Sakra babo blbá, nemám na tebe celej den! Další nudné otázky. A další. A další.
Konečně! Tak šup. Dej mi ruku. A plnou parou do nebe.

Ta mi dala. Ale co, zatnout zuby…. Už jen jedenáct hodin práce dneska.