Odchody

Tiché zaklapnutí dveří. Vejdu do chodby a na zem položím dvě nákupní tašky plné až po okraj. Plenky, sunar, papírové ubrousky, olejíček proti opruzeninám a další věci pro miminko zaplňují jednu tašku, zelenina, rohlíky a jedna láhev červeného vína vykukují z tašky druhé. Vyzuju si boty, znovu popadnu obě tašky a odnesu je do kuchyně. Ta vypadá hrozně – ráno jsem nestihla umýt nádobí a tak se po celé lince válí špinavé talíře, skleničky a kastroly. Že by to udělal Martin, o tom se mi nemůže ani zdát. Podle jeho názoru do kuchyně patří žena – muž maximálně jako strávník. Muž chodí do práce, je to živitel rodiny. Vlastně mám být ráda, když mi sem tam pomůže s malou nebo na několikerou moji žádost vynese smetí, když jde ráno do práce. Pokrčím nad tím nepořádkem rameny a vrhnu se na vybalování nákupu, přitom sama sobě slíbím, že kuchyň dám do pořádku, jen co obstarám všechny své povinnosti matky a manželky. Možná bych mohla i utřít prach…, napadne mě. Z přemýšlení o dalších domácích pracích, které bych měla vykonat, mě vyruší vrznutí podlahy. Hned mi prolétne hlavou, že bychom s tím měli něco dělat…
„Ta podlaha příšerně vrže,“ prohodím směrem k příchozímu, kterým nemůže být nikdo jiný než Martin. „Možná bychom měli přemýšlet nad její výměnou. Co myslíš?“
Žádná odpověď. Jen cosi, co připomíná přešlapování na místě. Konečně spouštím oči z nákupu a podívám se Martinovým směrem. Stojí tam ve dveřích oblečený jako by se chystal ven, s rozpačitým úsměvem a kufrem v rukách. Nic nedává smysl. Pokouším se něco říct, ale nemůžu ze sebe dostat ani hlásku. Nechápu to.
„Já… myslel jsem, že tady ještě nejsi. Neslyšel jsem dveře,“přeruší ticho.
Pořád tam ovšem stojí na prahu naší kuchyně a drží v rukách obrovský hnědý loďák, který jsme si koupili před lety na naši první společnou dovolenou.
„Kam jdeš?“ vyrazím ze sebe zaškrceným hlasem a nespouštím z něj oči.
Odkašle si a přešlápne.
„Myslel jsem, že přijdeš později…,“ zamumlá něco v podobném duchu jako předtím a očima skenuje špičky svých bot.
„Byla jsem jen v obchodě přes ulici,“ řeknu a doufám, že mu tím odpovím na všechny jeho otázky ohledně mého časného příchodu. „Chystáš se někam?“
Trapné ticho. On se dívá do země, já na něj.
„Ehm… já… já odcházím,“ nabere náhle odvahu a působí nezlomně, i když mně se zdá, že to jen předstírá.
„Kam?“
Otázka byla vyřčena a zůstala viset ve vzduchu jako těžké závaží. Čím déle trvá ticho, tím více se mi zrychluje tep a cítím, jak se mi svírá žaludek. Mám neblahou předtuchu. Něco mi říká, že odpověď možná ani nechci znát… Že nebude příznivá, nepotěší mě. Na druhou stranu potřebuju vědět, o co jde. Nejhorší je nevědomost… Martin si povzdychne.
„Opouštím tě, Terezo.“
Před očima mám asi milion černých a bílých teček, celý svět se točí a já s ním. Plíce i srdce mi vysadily. Cítím, jak mi slábnou kolena. Rychle se musím o něco opřít nebo upadnu, rozbiju se kousky a nejsem si jistá, jestli je ještě někdo dokáže slepit…
„Je ti dobře?“ uslyším náhle nejistý hlas a to mě probere.
Martin, zřejmě pod tíhou mého stavu, nechal kufr kufrem a udělal několik opatrných kroků ke mně. Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Snažím se tvářit neutrálně. Hlavně nesmím dát najevo slabost…
„Kam jdeš?“ vyrazím ze sebe první, co mě napadne.
„Já…no…víš…“
„Je v tom nějaká jiná žena?“ nechodím okolo horké kaše a ukončím jeho trápení.
Kývne. Vnitřnosti dělají v mém břiše kotrmelce. Jen těžce se mi polyká.
„Znám ji?“
Uleví se mi, pokud ne? Bude to bolet víc, pokud ano?
„Myslím, že ne…Je to kamarádova sestra…“
„Aha…“ hlesnu na první pohled bez zájmu. V hlavě se mi ovšem rozpoutala bouře nejrůznějších myšlenek, otázek, pocitů… Křičím a pláču, rvu si vlasy…
„Stěhuju se k ní… Jsme spolu… už několik měsíců. A já už takhle nemůžu dál – pořád tě podvádět a lhát, že tě miluju, když… už dávno to vyprchalo. Miluju ji a chci být jen s ní. Náš vztah nemá žádnou cenu, je to všechno jen předstírání…“
Jako by mi někdo bodnul nůž přímo do srdce. Tolik věcí, o kterých jsem nevěděla. Pocitů, které jsem neznala. Já nic nepředstírala, pro mě to cenu mělo, plánovala jsem naši další společnou budoucnost…Svatbu… Stále jsem pro něj chovala hluboké city. Momentálně jsem měla pocit, že tohle nemůžu přežít…
„Rozmyslel sis to dobře?“zkusím ho přinutit k diskuzi a přetáhnout ho zpátky na svou stranu.
Jen kývne.
„Nejsem už s tebou šťastný. Nic není jako dřív. Musím pryč. Začít znovu žít…“
Ozývá se mi to v hlavě stále dokola. Každá jeho věta, kterou mi rozbořil můj svět a pohřbil všechny moje jistoty, sny… Ačkoliv se tomu bráním, po tvářích mi stékají slzy… Rychle si je setřu hřbetem dlaně.
„No tak, Terezo, hlavně nedělej scény. Víš, jak tohle citové vydírání nesnáším… Mě stejně neobměkčíš…,“ řekne Martin vztekle a protočí panenky. Ustoupí zpátky ke svému kufru, zdvihne ho ze země a jen letmo se podívá na hodiny na zdi. „Už musím jít.“
Svým výbuchem ve mně ovšem rozdmýchá všechno to, co jsem se snažila držet pod pokličkou…
„Já tě nevydírám, ty idiote!“ zařvu na něj z plných plic a cítím, jak se mi v žilách rozlévá úleva. Zírá na mě, jako bych se zbláznila… Takhle jsem s ním nikdy nemluvila, i když mi k tomu dal spoustu důvodů… Jenže každá trpělivost má své hranice…
Náhle se ozve dětský pláč. Naše Martinka…
„A co naše holčička, myslel jsi vůbec na ni?“ přejdu z rozzuřeného tónu do plačtivého. Nastalá situace na mě dopadá plnou silou. Hlasitě vzlykám, už se tomu nebráním. Jako kulisa mě doplňuje neutuchající pláč naší dcerky. Plodu naší lásky. Hlavou se mi proženou všechny ty obrázky dob minulých – my dva v posteli, já s bříškem, vybírání růžových věciček v obchodech, on chovající malou pár dnů potom, co se narodila, společné chvíle nás tří…
„Nebude si mě pamatovat. Je ještě moc malá…“
Najednou je vše obklopené temnotou a chladem. Nemůžu uvěřit tomu, co slyším. Nemůžu uvěřit tomu, jak vůbec může být takový sobec. Je mu úplně jedno, co s námi bude – co s jeho vlastní krví bude. Jediné, na čem mu záleží, je to, že si ho nebude pamatovat… Ztvrdnou mi rysy. Zapomínám na svou roli přítelkyně, partnerky, milenky – jakékoli role, která se týká jeho. Momentálně jsem jen matkou. Zlomenou svobodnou matkou, která se bude za své dítě rvát až do poslední kapky krve. Konečky prstů si otřu poslední slzy, co se mi povalují po tvářích.
„Myslím, že je čas, abys šel,“řeknu studeně, odlepím se od linky a pomalu kolem něj projdu. Už si ho více nevšímám. Nestojí ani za jeden pohled, ani za jedno slovo navíc.
Procházím chodbou a za sebou slyším jeho tiché kroky, jak se plíží s tím svým kufrem napraným hloupostmi pryč z našeho života. Neřekne ani sbohem. I takhle může končit životní láska. Téměř neslyšným zavřením dveří, které se ozve právě ve chvíli, kdy vcházím do pokoje k plačící Martince… Pár kroků a jsem u postýlky. Beru ji do náruče, cítím její teplo i rozrušený dech.
„Maminka už je u tebe, zlatíčko. Všechno už bude v pořádku,“chlácholím ji a pomalu s ní houpu. „Nepotřebujeme ho, víš? Zvládneme to samy. Ty a já – dvě správné holky.“
Martinka ale stále pofňukává a nespokojeně se u mě vrtí. Jakoby cítila, že to, co říkám, je lež. Že se ji snažím obalamutit. A nejen ji. I samu sebe. Opravdu to zvládnu? Pochybuju. Vždycky, když jsem viděla někde ve filmu nebo na ulici ženu, která byla svobodná matka, oddechla jsem si, že já tohle zažívat nemusím. Na jednu stranu jsem obdivovala jejich sílu a schopnost se o všechno postarat samy, na druhou stranu mi jich bylo líto – dokázala jsem si totiž živě představit, jak složité to je být oběma rodiči najednou… Tvářila jsem se, jako kdyby mně se tohle stát nikdy nemohlo. Věřila jsem tomu dlouhou dobu. Jenže najednou to bylo tady a já zůstala jako opařená, neschopná se pohnout dál.
Zvoní telefon. Bez rozmyšlení se k němu vrhnu i s malou v náručí. Doufám, že to volá on – udělal hroznou chybu, všechno si to rozmyslel, moc se omlouvá a nikdy nás už neopustí…
„Haló?“ vyhrknu do sluchátka a s napjatým dechem očekávám druhý hlas.
„Terezko? Je všechno v pořádku?“
Máma. Žádný Martin a žádná omluva se nekoná. Nikdy se konat nebude. On už mi nikdy nezavolá… Nepřijde mě zachránit, když se budu topit. Nemá cenu se upínat k lichým nadějím, že se tenhle stav ještě někdy změní. Taková je realita. Život není pohádka a neprohánějí se jím žádní princové na bílém koni. Jen obyčejní lidé se svými starostmi a strachy. A taky radostmi, uvědomím si při pohledu na Martinku, jak tahá za zip na mé mikině a zaujatě se směje. Dochází mi, že tohle jediné momentálně potřebuju. Nyní už nepochybuju – jsem si jistá, že to zvládnu. Bezpodmínečně. S mužem nebo sama – co na tom záleží. Dokud tu bude můj drobeček a bude mě potřebovat, budu vždy silná.
„Terezko? Jsi tam ještě? Děje se něco?“
Zhluboka se nadechnu a s úsměvem, který máma nemůže vidět, sebejistě odpovím: „Ne, mami. Všechno je v absolutním pořádku.“