Zpátky v akci - čtvrtá část

V pracovně bylo dusno. Franta tuhle místnost neměl vůbec rád, byly zde různé lovecké trofeje, stůl ze slonové kosti, židle potažená sametem a perský koberec. Bylo tu tolik přepychu, že se Franta kolikrát divil jak se sem může ještě vejít Srnovo ego.
Srna stál u okna, díval se ven ze své vily na svůj skromný parčík čítající ubohých pět hektarů. Byl zády k Frantovi.
„Vůbec se mi nelíbí co poslední dobou provádíš,“ řekl najednou. „Nějako jsi zvlčil pejsku. Nezapomeň, že já jsem tvůj zaměstnavatel a ty jsi můj poskok, prostě jsi jenom čokl na řetězu a mě se zdá, že ti ten řetěz budu muset trošku přitáhnout.“
Když se Srna vynadíval na pávy, kteří mu v hojném počtu běhali po parčíku, obrátil se od okna a šel se posadit do svého měkoučkého křesílka.
„Ty víš, že já jsem velkorysí, velkomyslný, velkopodnikatel,“ při této větě se Franta neubránil úsměvu, „a že mám srdce na pravém místě a tudíž mě mrzí, když někdo trpí. Netlem se a poslouchej co uděláš. Toho tupce co šéfoval na policejním oddělení jsme se rychle zbavili a toho tvého kamaráda, kterého velmi neopatrně přitáhl do naší společnosti ten blbec, budiž mu země lehká, Kodrous. Dáš na oba dva pozor protože každý z nich něco ví a protože už nechci žádné mrtvé. Tím jsem ti vlastně zodpověděl to, proč na to nenasadím Hájka. Tak pokyny máš a teď se odsud kliď, chci si chvíli odpočinout ve výřivce.“
Franta vstal, znechuceným pohledem pohlédl na Srnu a měl se k odchodu s ledabylým „na shledanou“ utrouseným přes rameno.
„Jo a ještě něco,“ křikl za ním Srna, „vyměň si uniformu, tahle už je dost vošoupaná tak ať nejsi nápadný.“

Míla měl depresi. Nevadilo mu mít volno a být doma, ale vadila mu ta dlouhá chvíle, kterou zažíval. Měl pouze jednoho kamaráda a tím byl Franta a na toho neměl žádné spojení, takže ho nemohl ani kontaktovat. Rodinu opustil, protože po něm jednou chtěli, aby po té co utřel nádobí šel ještě vyluxovat, rozhádal se s nimi na nože a od té doby se s rodiči nevídal. No jo, ale co má dělat teď? Celý život pracoval pouze jako vyšetřovatel, ve jeslích vypátral, kdo mu sebral dudlíka, ve školce si posvítil na zloděje žlutých pastelek, ve škole pak usvědčil školníka, že krade uhlí a na střední udělal razii na ředitelův příbytek, kde našel několik set rolí toaletního papíru, který ředitel bez vědomí uklízeček odnášel ze skladu, protože trpěl vleklými průjmy. Míla byl prostě rodilí pátrač, nic jiného neuměl a nic jiného nechtěl dělat. Míla se zrovna nudil na kanapi, když mu zazvonil mobil.
„Prosim,“ ohlásil se znuděně.
„Čau, Franta. Sejdeme se za půl hoďky u jižního vchodu do Leninova parku. Buď tam včas,“ vychrlil ze sebe Franta a hned zavěsil.
Míla se tomu podivil, ale na nic nečekal, čistě se oblékl, rychle oholil, ošetřil si rány po rychlém oholení a vyběhl z bytu. Hnala ho zvědavost a vyhlídka toho, že opět uvidí Frantu.
„Nemám moc času, tohle je Míla Trog a tohle je Vladislav Potůček,“ řekl Franta a ukázal na Mílu a poté na Potůčka.
„Tady Míla je můj kamarád Láďo, tady Láďa je můj býval spolupracovník Mílo. Je to soukromý detektiv a zaměstná tě u sebe. Tak tady to je vše a já musím běžet,“ a opravdu odběhl a ani se nerozloučil.
Míla si s Láďou potřásl rukou a nevěděl co má říkat. Naštěstí byl Láďa docela ukecanej takže hnedle byly protrženy ledy.
„Zdárek nazdárek, jak už jsi slyšel já jsem Láďa Potůček z detektivní kanceláře Potůček a Řeka vypátraj i šneka s.r.o. S Vláďou Řekou tě seznámím později, on už stejně nemá nic moc společnýho s teď už mojí firmou. Hele od teď jsi teda soukromý vočko, případy si můžeš vybírat a můžeš mít svůj vlastní systém a používat své vlastní prostředky,“ Míla se nadechl, aby taky něco řekl, ale Láďa mu nedal šanci, „a to je na tom to nejlepší. Teďka už je člověk starej, ale před těmi dvaceti lety, když jsme s Vladimírem rozjížděli podnik, tak to bylo jiné. To sme ty hajzly mlátili hlava nehlava, ale dnes?! Dneska dáš někomu jemnou facku a hned tě žalujou. Jo Vláďa Řeka to byl frajer, o tom ti musím něco říct, ale necháme to na jindy teď jdem do kanclu, podepíšeš smlouvu a můžeš začít vyšetřovat,“ vykládal Láďa Mílovi a vedl ho od parku naproti přes ulici, kde sídlila detektivní kancelář Potůček a Řeka vypátraj i šneka s.r.o.
Míla byl velmi zaražen z Láďova přístupu. Tak ukecaného člověka ještě nikdy nepotkal. Taky ho trochu mrzelo, že si s ním Franta nepopovídal. Měl tolik věcí na srdci, které chtěl s Frantou probrat a místo toho teď mířil s cizím člověkem do cizího baráku.
Vladislav Potůček měl 47 let. Původně chtěl pracovat v útulku a chytat psi po ulicích, ale zjistil, že psí inteligence je pro něj malá výzva, rozhodl se, že začne chytat lidi. Potkal při tom jakéhosi Vladimíra Řeku, vystudovaného právníka. Hned si padli do noty a založili detektivní kancelář již zmíněnou. Po vlažných začátcích se pomaloučku rozjeli až se z nich stala vcelku známá firma. Byly opravdu dobří jenže to nevydrželo napořád. Řeka se začal více věnovat advokacii, začal dokonce pracovat pro firmu Ďáblův advokát a.s. a postupně přestal řešit případy až nakonec ustal nadobro a radši se věnoval obhajobě vrahů a násilníků, které předtím pomáhal dostávat před soud. U Ládi byl jiný problém. Rád kouřil, rád pil a dostihl ho i ten neúprosný čas – začaly ho bolet kolena a lokty. Od té doby co mu uteklo pár zlodějů tak byl pokleslý na mysli a začal uvažovat o konci kariéry. Pak mu ale zavolal jeho býval podřízený, Franta Les, který zde měl policejní praxi, když studoval na policejní akademii. Franta mu řekl, že pro něj bude mít nového spolupracovníka, mladou krev a že by byl rád, kdyby ho mohl, ze staré známosti, zaměstnat. Láďa se zaradoval a nadšeně Frantovi slíbil, že ano, že ho příjme bez jakýchkoliv okolků. A tak mohla detektivní kancelář Potůček a Řeka vypátraj i šneka s.r.o. pokračovat ve svém fungování.
„Tak tady to podepiš. Tááák výborně a jsi náš,“ zamnul si ruce Potůček a zároveň s vážnou tváří pogratuloval Mílovi za jeho skvělé životní rozhodnutí.
„Tady máš služební zbraň, je to 9mm takže standart a tady máš legitimaci soukromého detektiva,“ říkal Potůček zatímco podával Mílovi zmíněné věci.
„Hele prý si byl u policie?“ zeptal se ho se zájmem Potůček.
„Ano, to byl. 4 roky.“
„A jaký to tam je? A mlátily ste nácky? A co zloději, byly výslechy tvrdý?“
„No, nic moc. Skoro pořád. Jak kdy.“
„Hmm, hmm. No hele tady nemám zas takový pravomoce takže mlátit moc nemůžeme a ten náš průkaz taky všude neplatí,“ povzdechl si Potůček. Pak se ale vlídně usmál a dodal: „Dneska tě do ničeho hnát nebudu, tak si běž po svých a zítra na devátou tě čekám.“
Míla byl rád, že bude mít ještě volno. Teď, když má zase zbraň, může jít bezpečně do Lístků a promluvit si s Ferem o tom kradeném autě.
Cesta do Lísků proběhla celkem hladce až na to, že ho v tramvaji zastavil revizor a chtěl po Mílovi 500 Kč za to že jede na černo. Míla byl od policie zvyklý na to, že za dopravu a další veřejné služby neplatí a tak se mezi nimi strhla mírná roztržka, kterou nevyhrál nikdo protože mezi tím přijel k Lískům a Míla, protože cítil, že by přišel o pětistovku, raději utekl do bezpečné čtvrti plné zlodějů, chuligánů a vrahů, zkrátka utekl do Lísek. A běžel rovnou k domku Fera Lakatoše.
Když Míla dorazil k Lakatošovým srazil se ve dveřích s Ferem.
„Tady jsi ty lumpe!“ vypravil ze sebe udýchaně Míla.
Fero byl zaskočený. „Cožé, pán policajt? Já lump? Já jdu teď do práce tak mě nezdržujte prosim.“
„Už nejsem policajt, pouze detektiv. A ty jsi na odchodu?“
„Áno, do roboty,“ prohlásil hrdě Fero.
„Cha, to určitě! Já moc dobře vím co za práci děláš!“ hřměl Míla.
„Tak když to tak dobře víte, tak to nechápu proč mě pořád zdržujete? Ta banka se sama neohlídá,“ řekl vyčítavým tónem Fero.
„Neohlídá? To je nějakej novej zlodějskej slang?“ zeptal se pohrdavě Míla.
To Fera velmi vytočilo. Vyrazil s pomocí svého velkého břicha Mílu ze dveří, pak k němu přišel, zvedl ho, oprášil mu šaty a přitáhl si ho pěkně k sobě. „Ty resiz…..rasto……rasistó! Ty mě budeš nadávat do zkurvené zloděj?! Dej si pozor habych tě něčím nepřetáh po té tvé makovici!“ hulákal výhružně.
„Mám na to důkaz!“ bránil se stejně hlasitě Míla a snažil se uvolnit s Ferova sevření, což nebylo zrovna lehké protože Fero byl o dobrých osmdesát kilo těžší a taky o něco větší.
„To auto co jsem od vás dostal, bylo kradené!“
Fero chvíli zpracovával co právě slyšel. Pustil Mílu, který se s ulehčením opět dotkl země, když předtím visel ve vzduchu. Na Ferově obličeji se objevil zvláštní výraz, Míla došel k tomu názoru, že se Fero pokoušel usilovně přemýšlet.
„To ale není možné,“ prohlásil po chvíli.
„To auto jsme zdědili po mojom strejci, který si ho kúpil za to co vyhrál na dostizích. Strýca nedávno klepla pepka a auto bylo naše. Já ani moj švágr nemáme řidičák tak jsme ho dali vám, že ste nám prokázal dobré služby.“
Míla pozorně poslouchal Ferův výklad.
„Odkud byl váš strýc?“ zeptal se.
„Taky tady odsud. Bydlel kousek dolejc v ulici.“
„Kolik vyhrál?“
„To já přesně nevím, ale kúpil si za to to fáro a ještě aj barák zrekonstruvíroval.“
„A kde si to auto kupoval?“
„Tady, v bazaru.“
„A nebyl to náhodou Bazar Srna, nejlepší kvalita a cena?“
„Počkejte chvíli. No možný to je, vlastně jsem si skoro jist že tam si ho kúpil.“
Míla zajásal, stiskl Ferovi ruku, omluvil se za své chování a rychle běžel zpátky na tramvaj. Měl namířeno do Ševrd, kde se zmíněný autobazar nacházel.
Fero pouze zakroutil hlavou, pak se ale usmál a vykročil směle do své práce. Dělal hlídače ve statní bance.
Míla se radoval. „Konečně ho mám. Konečně se mu aspoň trochu pomstím. Bezouška byl blbec, když si myslel, že jsou nedotknutelní. Cha chá, pomsta bude sladká,“ myslel si pro sebe Míla, když spěchal do Ševrd.
Ševrdy bylo nákupní a průmyslové centrum Záhoře. Byly zde velké i malé obchody všech druhů a nezbytností. Obchod s nářadí prodával kladiva, květinářství květiny i s truhlíky a vietnamci oblečení všech známých i vymyšlených značek. Bylo tu zkrátka všechno. A byl zde i autobazar Srna, nejlepší kvalita a cena. Pan Srna nevlastnil pouze tento jediný autobazar. Byl to podnikatel, který se nezaměřuje pouze na jeden produkt na trhu. Byl společníkem v továrnách, které mu slušně vynášely, měl smlouvu i s největším obchodním centrem v Záhoře a taky měl pod placem vietnamskou mafii, které pomáhal a od které vybíral daně za pobyt. Dalo by se říci, že pan Srna byl velmi vlivný muž, aspoň co se města Záhoře týče. A Ševrdy, to bylo veskrze jeho teritorium.
Po té co se Míla prodral tržnicí, kde využil několik výhodných nabídek a taky svůj přesvědčovací a smlouvací talent, který mu vynesl pět párů ponožek, jedny pantofle, dvě trička s logem skupiny, kterou vůbec neznal, ale trika mu podle názoru asijského prodejce velmi slušely a nakonec taky hodinky, které jsou vodotěsné do dvou metrů a to vše jen za pouhopouhých třista korun, dostal se konečně před autobazar Srna, nejlepší kvalita a cena. Vešel dovnitř a začal si prohlížet auta, jako kdyby nějaké chtěl koupit. Neuběhlo ani pět minut a již u něj byl prodavač velmi uhlazeného vzezření.
„Mohu vám nějak pomoci, pane?“ zeptal se vlezle prodavač.
„Ano, jsme bohatý občan tohoto města,“ řekl povýšeným tónem Míla, „a rád bych si zde u vás koupil nějaký pořádný vůz nejlépe cizí značky.“
Prodavač si Mílu prohlédl s podezřelým pohledem, ale stále se usmíval. Je pravda, že Míla vypadal spíš jako nějaký šupák než boháč. Měl na sobě špinavé boty, ošoupané džíny, zaprášenou bundu a v rukou igelitky s věcmi z tržnice.
„Dobrá, a jakou cenu by jste si představoval?“ zeptal se prodavač a jeho úsměv se o něco málo zvětšil.
„Máte tady něco do pěti set tisíc?“ zeptal se ledabyle Míla.
Prodavačův úsměv se ještě, pokud to vůbec bylo možné, zvětšil.
„Ale jistě že máme.“
„Hmm, to je dobře. Škoda, že sebou nemám teďka hotovost. Stavím se jindy až si přinesu peníze.“
Prodavačův úsměv se vytratil. Otočil se na podpatku a stejně jako se neslyšně objevil tak se také neslyšně vytratil.
Míla byl rád, že se ho zbavil. Konečně mohl začít pracovat. Práce pro něj teďka znamenala projít auta, která byla prodávána na leasing nebo mladší kousky do šesti let. Nakonec jedno takové auto našel, podrobně si ho zapamatoval i se všemi jeho vadami.
Pak narychlo opustil autobazar. Všiml si že ho někdo sleduje a tak to vzal znovu rovnou středem trhu. Tam pořídil ještě dvě žluté mikiny a jedny zelené sandále, ale hlavně ztratil svého pronásledovatele, který se zastavil u krámku s pornofilmy. A tak se Míla dostal z Ševrd bez problémů. Akorát věděl, že se zde již nesmí ukázat. Naštěstí měl teď za partnera Láďu Potůčka a to je profesionál. Cha a můžu to rozjet, pomyslel si Míla a spokojeně zamířil k domovu.

Druhý den ráno Míla nedočkavě čekal před kanceláří. Potůček měl otvírat od devíti. Bylo už po půl desátý a Láďa stále nikde. Míla z toho byl již značně nervózní, přecházel před kanceláří sem a tam. Pak se rozhodl, že zavolá Frantovi, ten s ním přece spolupracoval takže by mohl vědět kde bydlí.
„Čau Franto….dobře a jak ty?.....To jsem rád, hele potřeboval bych nějakou informaci…..jo jasně já vim….ne, ne, ne to rozhodně nechci…..jo, jasně to je fajn, ale poslyš….to ti přeju, ale…..hmm dobrý, ale…..fajn, potřeboval bych vědět kde bydlí Potůček, ještě není v kanceláři tak jsem chtěl jít za nim domů a…... že jsem to měl říct rovnou a nezdržovat tě?....Jo mám to, díky a měj se.“
Láďa potůček bydlel hned ve vedlejší domě. Míla se tedy za ním vypravil a musel dlouho zvonit a bušit do dveří než mu Láďa otevřel. Byl v pyžamu a celý rozespalý. Řekl mu, že takhle po ránu nikdo nic řešit nechce a tak tu otevíračku tam má z čistě reprezentativních důvodů. Míla na něj naléhal, že má něco velmi důležitého co nemůže počkat. Láďa mezi zívnutím řekl že dobrá a ať mu dá pět minut než se vzpamatuje a ustrojí. Za půl hodiny byl Láďa hotov a vydal se s Mílou ven.
„Počkej, počkej chvíli nežeň tak. Musím se tu nadýchat čerstvého vzduchu,“ zastavil se na chodníku Láďa a zhluboka se nadechl.
„To je vzdoušek,“ prohlásil a zapálil si.
Míla se na něj díval a kroutil hlavou. „To nechápu, ty se jdeš nadýchat čerstvýho vzduchu, ale jakmile se ocitneš venku tak si zapálíš.“
Láďa se uchechtl. Pak vzal Mílu za rameno a táhl ho za sebou k parku. „Podívej se na tohle chlapče,“ a ukazoval na partu kluků, kteří v parku cvičili. „Tihle kašpaři tu cvičí skoro každý den a proč? No protože je to zdravý. Ale proč je to zdravý?“ zeptal se, ale než Míla stačil něco říct odpověděl si sám, „No protože je to plán státu. Heleď, na sportovní kroužky a kluby a ty další organizace nejdou žádný peníze takže není rozvoj sportu. Následkem toho mládež tloustne víc než dospěláci. Po několika letech, kdy je těch tlustých dětí dost, stát prohlásí, že bude podporovat rozvoj tělocvik a těch dalších opičáren. No a tím upozorní na neutěšenou situaci. A protože ti mladí jsou většinou vymletí a myslí jen na holky tak si řeknou, že teda začnou cvičit, aby je pro jejich těla všichni obdivovali. Tím se tedy začnou soustředit na fyzickou sílu a tu duševní zcela zavrhnou. A to vede zase k tomu, že z mladých lidí udělají budoucí vojáky, zdárně vycvičené na těhle prolejzačkách a hlavně né moc vzdělané, protože ty posty, kde se využívá rozum jsou již rozdány,“ ukončil svou přednášku Láďa a rozkašlal se, když špatně nasál kouř z cigarety a tak ji ze vzteku zahodil.
„Mě to naopak přijde dobré, že se vyhecují aspoň k nějakému pohybu,“ odvětil mu Míla.
„A co děláš ty ke svému rozvoji ať už tělesnému nebo duševnímu, že je tak kritizuješ?“ zeptal se pak.
Láďa se odkašlal, zapálil si dvě cigarety najednou aby se vzpamatoval z toho záchvatu kašle a odpověděl: „Čtu o kriminálních případech a televizní program, tím si navíc doplňuji i znalosti a drby ze světa a pak také běhám k sobě domů, jak do schodů tak i ze schodů.“
Míla se na chvilku zamyslel. „Nebydlíš náhodou v prvním patře?“
„Jo, to bohatě stačí abych se udržel ve formě. Ale teď už pojď do kanclu, z toho zkaženýho vzduchu tady se mi chce pořád kašlat.“
„Tak co máš, že jsi s tím otravoval až u mě doma?“ zeptal se Láďa po té, co se pohodlně usadil do křesla za svým pracovním stolem. Na něm měl všechny poznámky k případům, které právě vyšetřoval, stul byl až na dva papíry úplně prázdný.
„Nebudu ti nic tajit, od policie mě vyhodili za to, že jsem měl prý kradené auto. Jenže to auto nebylo ukradeno.“
„A víš to jistě? Od koho jsi ho kupoval?“
„Já ho nekoupil, já ho dostal.“
„Od koho?“
„Od jednoho chlápka z Lísků.“
„No tak to určitě nemohlo být kradený, v Lískách žije přeci jenom elita,“ prohlásil ironicky Láďa a pochechtával se.
„No nebylo, Fero Lakatoš mi to odpřísáhl!“
Láďa vyskočil ze židle. „Ha, od cikána! Tak to si piš, že je to tutově kradený!“
„Uklidni se, Lakatošovi jsou spořádaná rodina,“ bránil je Míla.
„No když jim věříš,“ řekl s divným tónem a posadil se.
„Ano věřím. Ale teď aby jsme se někam hnuli. Něco podobného jsem už jednou vyšetřoval. Je to jednoduchý, tyhle bazary prodávaj auta na leasing různým společnostem, ve kterých má zabudované klíče.“
„A proč?“
„No mají i dvoje papíry. Jedny, většinou ty méně pravé, dají zákazníkovi a ty druhé si nechají. Postupem času, jak se splácí ten leasing, tak si postupně to auto ta společnost odepisuje v inventářích no a poslední rok se auto odepíše celé, aby nevznikl v učetnictví bordel. A to je právě šance pro ty bazary. Mají svý lidi, kteří to auto ukradnou, proto tam jsou zabudovaný ty náhradní klíče, aby se nepoškodily ty kabely nebo startéry. No a jelikož je auto u společnosti odepsáno, tak jim v učetnictví nechybí. Leasing byl splacen, ale místo toho, aby auto patřilo společnosti, tak už je dávno zase v bazaru a může se dále prodat. Tohle je proces tak na deset, dvacet let, to záleží na délce toho leasingu. A já si myslím, že tohle přesně dělají v autobazaru Srna.“
Láďa zpracovával informace, které právě slyšel. Vzal si tužku a papír a zapsal si různé poznámky.
„Takže vlastně potom k žádné krádeži ani nedojde, viď?“ zeptal se potom a díval se do svých poznámek.
„No právě! A tom ten byznys je!“
„To…je…naprosto….ÚŽASNÝ!“ vybuchl nadšením Láďa.
„To bude případ! No jo, ale jseš si tím jistej?“ zeptal se pak skeptickým tónem.
„Byl jsem si to tam už obhlídnout. Mají to u těch starších typů a většinou u těch z ciziny. Tam ti totiž dají papíry z Čech a né ty z Němec, který si nechaj, takže ty nemáš potvrzení o dovozu a oni jo, tudíž tě můžou obvinit z krádeže tak jako to udělali oni mě, když se mě chtěli zbavit,“ řekl Míla a při té vzpomínce se zachmuřil.
Najednou se Láďa zarazil a zeptal se nejistým hlasem: „Komu patří ten bazar?“
„Srnovi, proč?“
Láďa zbledl. „Tomu podnikateli Srnovi? Ty si se zbláznil! Vždyť ten nás zničí! Copak ti o něm Franta nic neřekl?“
„Ne. Měl mi snad něco říct?“
„No ještě aby ne. To je ten největší hajzl v celym Záhoře a navíc Frantův nadřízený.“
„No a? To já už dávno všechno vím a proto do toho jdu. On totiž může za to, že zabili jednoho mého nadřízeného a mě s mým dalším nadřízeným vyhodili. Chci se pomstít a dát jim za vyučenou,“ prohlásil plameně Míla.
Láďa přemýšlel. Váhal jestli do toho má jít nebo ne. Pak se ale na jeho tváři objevil úsměv, vyskočil ze křesla a řekl: „A vlastně proč ne! To bude ten největší případ v mém životě!“
Míla se také usmíval. „Můj taky.“
Zůstali ještě dlouho v kanceláři, aby si ujasnily detaily.
Míla měl pravdu, tohle bude opravdu jeho největší a nejdůležitější případ v životě, ale ještě nevěděl, co ho bude ten případ stát.
„Cože?! A kdy tady byl?“ řval na svého podřízeného Srna.
„Včera. Prohlížel si nějaký auta a pak se ztratil,“ odpověděl mu poníženě prodavač z jeho autobazaru.
„To jste za ním neposlaly vůbec nikoho?“
„Ale jo, šel za ním Gusta, ale ten syčák to vzal přes trh, no a znáte Gustu.“
„Zase čuměl na porno co?! Padáka, okamžitě!“ Srna byl úplně nepříčetný vzteky.
„Vy idioti, to byl určitě někdo z obchodní inspekce! Víte co mě to bude stát? Těžký prachy! A víte co já rád? Těžký prachy! Jenže musí být u mě na účtě a né se posílat někomu jiným na účet a proto je mám rád, že je tam mám! Rozumíte?“
Prodavač a vedoucí autobazaru se na sebe nechápavě podívali.
„Od teď si budete dávat velký pozor! Určitě zas někdo od nich přijde, jestli jo tak ho okamžitě odvedete sem do kanceláře a zavoláte mi a já to s ním vyřídím,“ pokračoval Srna.
„Jo a taky vám tady nechám Hájka, aby na vás dohlídl.“
Prodavač i vedoucí se zatvářili značně otráveně. Nikdo neměl Hájka a nikdo nechápal jak takový tupoun může být oblíbencem tak významného podnikatele jakým byl Srna.
„Teď vás tady nechám, tak to tady ohlídejte a žádný blbosti,“ rozloučil se se svými podřízenými Srna a pokusil se o vlídný úsměv, ale vůbec mu to nešlo a navíc vypadal ještě více výhružně než předtím.
„Takže domluveno,“ ujišťoval se ještě naposledy Míla. „Ty tam půjdeš, vybereš si to auto, který jsem ti popsal a koupíš ho. Už sem na podobnym případu dělal, tak vím, do kterejch si ty klíče montujou.“
„A no jo furt, vždyť já vim. Si o patnáct let mladší a myslíš, že jseš lepší vyšetřovatel než já? Já se v tomhle oboru pohybuju daleko delší dobu než ty a může za to právě ten věk víš? S ním přicházejí zkušenosti,“ odvětil mu Láďa, dokouřil cigaretu a hned si zapálil druhou.
Míla ho kriticky pozoroval. „Nekuř tolik!“ napomenul ho ještě. Pak se s Láďou rozloučil a odjel čekat na smluvené místo.
„Dobrý den, mohu vám být něčím nápomocen?“ zeptal se prodavač Ládi. Byl to ten stejný prodavač, který obsluhoval Mílu.
„Ale ano, měl bych zájem o toto auto,“ odpověděl mu Láďa.
Prodavač se podíval na auto, které mu Láďa ukazoval. Prodavačův úsměv se změnil, předtím byl neupřímný a vysloveně vlezlý, ale teď byl podezřívavý. „A nemáte zájem třeba o jinou značku nebo o nějaké lepší auto?“
Láďa zavrtěl hlavou. „Ne, ne, pouze o toto jediné. Víte všiml jsem si, že je na splátky a to mě láká.“
„Ano, to je. Jestli jste opravdu rozhodnut o koupi tak mě prosím následujte do kanceláře a tam sepíšeme smlouvu,“ pravil prodavač ukláněje se a ukazoval směrem ke kancelářím.
Láďa byl spokojen. Nečekal, že to půjde tak hladce.
Uvedli ho až do té nejzadnější kanceláře. Láďa se zarazil, když tam vstoupil. Za stolem totiž seděl obrovitánský chlap, tak velkého a mohutného chlapa ještě v životě neviděl.
„Posaďte se,“ vyzvalo ho to chlapisko.
Láďa se tedy posadil na volnou židli a všiml si, že s ním prodavač do kanceláře nevešel, místo toho zamknul kancelář zvenčí.
Láďovi se udělalo nevolno. Věděl, že se dostal do pasti.
„Pan Srna tu bude hned. Mezitím se musíte spokojit s mojí maličkostí,“ promluvil znovu ten chlap a jeho hlas zněl velmi chladně až Láďovi tuhla krev v žilách.
„Vím co jste tu chtěl dělat a musím vám říct, že vám gratuluju. Přijdete si na pěkné peníze za to jak jste byl pozorný. Samozřejmě počítáme i s vaším kolegou, který tu byl předevčírem.“
On snad ví včecko, pomyslel si Láďa.
„Obchodní inspekce holt vypátrá všecko, že jo?“ ptal se se smíchem chlap.
Takže neví všecko! zaradoval se Láďa. Ještě z toho můžu vyjít dobře.
„To víte, máme své informátory,“ odpověděl mu Láďa a pokusil se o úsměv, který působil velmi křečovitě.
„Jsem si jist, že se s panem Srnou domluvíte. A hele, právě přijíždí,“ řekl chlap a ukazoval ven z okna na přijíždějící limuzínu, ze které vystoupil Srna.
„Velice mě těší, že vás poznávám,“ řekl s úsměvem Dominik Srna a napřáhl ruku směrem k Láďovi. Ten mu jí potřásl a v krku se mu udělal knedlík.
„Tak abychom to shrnuli, vy víte co tu děláme a já jsem ochoten vás těch informací za určitý peněžitý obnos zbavit,“ pokračoval Srna.
Láďa se pořád ubezpečoval, že se mu z toho podaří ještě nějak vyvlíknout.
„Ještě předtím si ovšem ověříme vaší totožnost, jestli jste opravdu od obchodní inspekce,“ pravil s úsměvem Srna.
To je konec!
„Vaší občanku,“ zavrčel chlap.
„Ale Oldo,“ napomenul ho Srna pořád ještě s úsměvem, „nech našeho hosta být. Dělá pouze svoji práci.“
Láďa podal Oldovi občanku, ruka se mu třásla tak, že mu upadla na zem.
Olda jí sebral a zadíval se na ni. „Vy jste Vladimír Potůček?“ zeptal se pomalu.
Láďa přikývl.
„To je zvláštní, víte o tom, že v centru je detektivní kancelář, která nese vaše jméno?“ zeptal se zamračeně Olda.
„Ano, to vím,“ řekl roztřeseným hlasem Láďa.
„To je velmi zvláštní shoda jmen,“ vmísil se se smíchem do rozhovoru Srna. „Nějakej detektiv se jmenuje stejně jako vy! Představte si to, že by se o těhle obchodech mezi námi dozvěděl nějakej takovej detektív!“
Olda se podíval na Láďu pronikavým pohledem.
„Já mám takový pocit pane Srna, že to není shoda jmen. Já si myslím, že tady tento pán je ten detektiv co má tu kancelář v centru.“
Srna se přestal smát a jeho pohled přeskakoval z Oldy na Láďu. Pak to konečně pochopil.
„Tak takhle to je!“ zvolal.
„Tak co s ním!“ zařval Olda a uhodil pěstí do stolu, který se pak rozpad.
„Ano jsem detektiv a to mi zaručuje právo odsud odejít a vše nahlásit na policii. Ti se budou divit jak to tady vedete!“ osmělil se Láďa a když toto pronášel tak dokonce zvýšil hlas.
„Nehulákej tady na nás,“ okřikl ho Srna. „Tak zaprvé, tohle je moje město a Ševrdy jsou pouze mojí čtvrtí takže si tu můžu dělat co chci. A za druhé, policie by ti stejně moc nepomohla,“ prohlásil se smíchem. Pak vyzval Oldu ať s ním jde na chvíli ven, aby se poradili co s Láďou.
Láďa si ze samého rozčilení musel zapálit. Věděl, že má Srna pravdu o tom, že mu tohle město patří.
Tak tohle je konec, říkal si Láďa.
„Pudeš teďka ven s Oldou, ten si s tebou trošku pohraje a pak tě pustí. A jestli i po tom něco cekneš tak to bude s tebou hodně zlý,“ řekl mu Srna, když se vrátil do kanceláře.
Láďa se odevzdaně vydal za Oldou, ten ho chytil za rameno a vedl ven, tam ho strčil do kufru svého auta a zamknul.
„Takže v tom má prsty ten Frantův známej?“ zeptal se Oldy Srna.
„Řekl ste, abych ho sledoval, tak sem ho sledoval. Franta toho Troga zavedl rovnou za tímhletím! Já jsem si říkal, že ho odněkud znám,“ odpověděl mu Olda a podíval se na kufr.
„Zase ten blbec! Nejdřív mě připraví o prachy, protože mi zboří mojí továrničku na hadry, a že mi dost dobře vynášela, a teď se mi sere do dalšího byznysu! Co si o sobě myslí!“ zaječel fistulí Srna.
„Nebojte se,“ uklidňoval ho Olda,“jen co to vyřídím s tímhle tak se půjdu podívat na toho Milivoje Troga.“
„Tak blbý jméno a ještě blbější člověk,“ nadával si pro sebe Srna, vrátil se do své limuzíny a odjel.
Franta to všechno sledoval z bezpečné vzdálenosti. Věděl, že jde do tuhého.
„Sakra do čeho se to zase namočil! Já mu seženu práci a on pošle Láďu do jámy lvové, idiot,“ šeptal si pro sebe Franta. Sledoval Oldovo auto, které vyjíždělo z bazaru. Vydal se za ním. Olda jel daleko za město, až ke statku Roberta Kučery. Tam už si Franta netroufl.
„Co tu děláš?“ zeptal se Oldy ostře jeden z Kučerových pomocníků. „Nestojíme tu o tvojí přítomnost cizáku.“
„Jestli nechceš dostat do rypáku tak mě laskavě necháš na pokoji a zavoláš mi šéfa,“ odpověděl mu podrážděně Olda.
„Hmm,“ bylo vidět, že o tom pomocník přemýšlí, přeci jenom od takovýho chlápka jako je Olda nechtěl dostat do nosu. „Tak dobrá, počkej zatím tady a ani se nehni,“ dodal po chvíli výhružně a odešel do stavení.
Olda si něco nespokojeně zamručel pak vystoupil z auta a otevřel kufr. Láďa zasténal, když ho oslepilo světlo. Najednou ho někdo z kufru zvedl, zacloumal s ním a pak upustil na zem. Láďa byl otřesen a dezorientován. Když se chtěl zvednout, přitlačil ho nohou Olda zpátky na zem. „Lehni a nehýbej se. Nerad bych ti něco zlomil,“ řekl mu Olda. Láďa ho poslechl, nechtěl mít nic zlomeného. Za chvíli dorazil pomocník i s Kučerou.
„Vida to jsi ty, co tady chceš?“ zeptal se Kučera Oldy, když k němu dorazil.
„Potřebuju provaz, teréňák a nějaký odlehlý místo,“ odpověděl bez rozmyšlení Olda.
„Co s tím budeš dělat?“
„Mám v plánu tady tomu,“ ukázal Olda na Láďu, „zlepšit fyzičku, aby si trošku protáhl nohy.“
Kučera teprve teď zaregistroval Láďu, který byl připlácnutý k zemi pod Oldovou podrážkou. „Kdo to proboha je? Tak to jsme si s Dominikem nedomluvili tohleto, to ne!“ rozčilil se.
„Nezapomeňte, že vám pan Srna zajišťuje vaší volební kampaň na post starosty,“ řekl Olda přísně.
Kučera byl trošku zaražen. „Co..to.. no a nezapomněl náhodou Domča na to kdo mě k té kandidatuře dotlačil? A to hned po dvou dnech od Kodrousovi smrti! Jak teďka vypadám před lidma to nikoho nezajímá co?“
„Nezaleží na tom co si myslí všichni lidé, zaleží na tom co si o vás myslí ti vybraní lidé,“ řekl temně Olda. Kučera se zarazil. To co řekl Olda na něj silně zapůsobilo.
„Dojdi mu pro to auto a to lano,“ prohodil směrem ke svému poskokovi. „Zajeď dolů k lesu, tam je takový menší políčko a tam si s ním dělej co chceš. Nikdo by vás tam neměl vidět,“ řekl Oldovi a pak odešel.
Láďa, pořád ještě přitisknutý k zemi, byl k smrti vyděšený. Jak to myslel, abych si zlepšil fyzičku? Věděl, že mu půjde o život a kdyby nebyl detektiv s dlouholetou praxí tak by se nejraději rozplakal.
Za chvíli přijel poskok s autem i s lanem. Olda zvedl Láďu ze země a usadil ho vedle sebe v teréňáku. Svázal ho tím lanem, aby mu neutekl, koneckonců Olda byl profesionál ve svém řemesle, a vyjeli.
Franta si všiml, že ze statku vyjíždí jakýsi terénní vůz. Poznal, že v něm jede Olda, ten se nedal přehlédnout. Na místě spolujezdce poznal Láďu. „To je v prdeli, toho už nezachráním,“ říkal si pro sebe Franta. Byl z toho zdeptaný, když viděl jak vůz míří neznámo kam. Pak se v jeho mysli zrodil plán. Velmi smělý plán. A to, že je Olda teď zaneprázdněn mu hrálo do karet. Pousmál se nad tím nápadem a rychle odjel zpět do Záhoře.
„Tak jsme tady,“ řekl Olda Láďovi. Láďa se rozhlédl kolem sebe, byli na nějakém poli.
„Vystup si sám, bude to tak lepší teda aspoň pro tebe,“ pokračoval Olda a otevřel Láďovi dveře.
Láďa si tedy vystoupil. „Uvědomujete si, že děláte velmi protiprávní věc?“ zeptal se potom Oldy.
„Jistěže,“ odvětil mu Olda nezáživně.
Láďa se rozesmál na celé kolo. Strach ho už dávno opustil, teď jím zmítala jakási euforie. Po tolika letech byl zase zpátky v akci a teď navíc je před ním ještě bonus v podobě nějakého mučení nebo trestu. Připadal si zase jako mladíček.
„Tak se do toho pustíme, ne? Já jen abychom neztráceli čas,“ prohlásil pak se smíchem.
Olda si ho změřil zvědavým pohledem. Nic mu na to neřekl, přesvědčil se jestli má Láďa pevně svázané ruce a pak druhý konec lana přivázal vzadu za auto.
„Začneme,“ řekl jen Olda, nastoupil do auta a začal jezdit po poli. Láďa byl nucen za ním bežet, aby ho Olda nevláčel. Zprvu se smál, ale potom mu už nestačil dech a tak se soustředil pouze na běh. Olda postupně zrychloval. Po půl hodině byl Láďa už natolik vyčerpán, že upadl a Olda ho táhl ještě deset minut za sebou. Poté uznal, že to stačí, odvázal Láďu, posadil ho do auta a jel s ním zpátky do města. Láďa byl v bezvědomí až do té doby, než ho Olda probral před jeho kanceláří jenom, aby se od něj dozvěděl jednu věc: „Tohle byla výstraha!“