Trrrm (3)

Těsně předtím, než ráno otevřu oči se snažím přesvědčim sama sebe, že se včera nic nestalo…Vůbec jsem všechno nevyklopila někomu, koho jsem nenáviděla. Pomalu se rozkoukávám, chvilku si myslím že to byl opravdu jen sen, ale všechno zavrhnu, když narazím na Johna který sedí na druhém konci gauče a kouká na mě unavenýma očima.
„V pohodě?“ Koukne na mě, ale já se nezmůžu na nic víc než přikývnutí. Bezmocně se ušklíbme a pomalu opustí pokoj.
„Johne?“ Zavolám na něj než se vybelhá do schodů.
„Hmm?“
„Neříkej to tátovi, prosím,“ zamrkám na něj, ale pochybuju že má vůbec sílu na mě ještě koukat.
„Bez obav,“ prohlásí, pomalu vyleze schody a zabouchne se v pokoji. Rychle dám gauč do původního stavu a zamířím do koupelny. Docela se zděsím když vidím svůj opuchlý obličej. Když se vracím z koupelny narazím na taťku, kterej má víc než dobrou náladu. Připravuje si k snídani toasty a hlasitě si pobrukuje.
„Ahoj,“ špitnu, když procházím kolem.
„No nazdar, tak jak dopadl ten včerejší fotbal?“
„Ani nevím, usnula jsem,“ zalžu. Nechci aby se mě vyptával na nic ohledně Johna. I jemu, věčnýmu optimistovi by bylo asi divný, že jsem najednou v pohodě.
„Aha,“ usměje se, jako by to nebylo nic divnýho, „zůstaneš tady teda dneska?“
„Já nevím, nechci mu to tu kazit.“
„Ale prosímtě, bude rád, když tu zůstaneš… aspoň bude o člověka víc,“ pousměje se.
„Tak to ani náhodou,“ zvolá zezhora John, „to tu radši budu sám.
„Bez debat!“ Hodí po nás pohledem táta, namaže dva toasty a zmizí. Oba tam stojíme a koukáme jak okna míjí auto.
„Nemusíš tu bejt, jestli nechceš,“ ozve se za mnou John a já div neuskočím, jak se ho leknu.
„Nechci tu překážet,“ věnuju mu snad poprvé v životě nefalešný úsměv.
„Nepřekážíš… každopádně bych byl rád, kdybys tu aspoň zůstala přes noc.“ Nechápavě se na něj podívám.
„Po tý včerejší noci… nechci abys byla někde sama.“ Zírám na něj s otevřenou pusou…Tohodle kluka že jsem nevím jak dlouho považovala za takovýho debila?!?
„Děkuju,“ špitnu a pohled mi spadne na zem.
„V pohodě, jdeš se mnou koupit ňáký věci?“ Chvilku váhám, ale když si uvědomím, že bejt sama je to poslední co teď chci jen přikývnu. Rychle vběhnu do pokoje, hodím na sebe něco, v čem se za mě nebude muset na veřejnosti stydět a doženu ho u branky. Jen mě projede pohledem, šibalsky se ušklíbne a otevře mi vrátka.
Doslovo září, když zjistí že nám autobus ujel před pár minutami a dálší jede až za hodinu. Sice je to do obchodu jen dvě zastávky, ale táhnout se někam v tomhle vedru se nám fakt nechtělo. Ale všechno lepší než tu hodinu čekat. Aspoň to budeme mít zasebou. Cesta utekla překvapivě dost rychle a popravdě jsem si si nikým dlouho takle dobře nepopovídala. Obchod jsme prolítli poměrně rychle. John jen vzal pár lahví, já nabrala chipsy a pádili jsme na zastávku, abysme stihli aspoň autobus zpátky. Tentokrát úspěšně. Oba umíráme vedrem, na nic se netěším víc, než na bazén. Hodím tašku s nákupem na linku, prolítnu chladným domem, rychle na sebe hodím plavky a skočím do bázenu. Odsud mě nidko nějakou dobu nedostane. Jonh, který se sotva dobelhal do kuchyně stojí mezi dveřmi a spokojeně se usmívá. Netvrá dlouho a plave vedle mě. Když se blíží třetí hodina pomalu lezeme ven, musíme připravit dost věcí na večer…docela se začínám těšit…
Všechno těšení ale zmizí když přijde prvních, podle Johna pár lidí. Ještě není ani osm a po baráku pobíhá bezmála 20 opilců. Snažím se zapadnout, ale moje schopnost bavit se s lidma, který neznám mě pomalu, ale jistě opouští. Kolem půlnoci, kdy už je v domě k nehnutí se zahrabávám nahoru nad schody s flaškou vína a doufám, že sem nidko nepoleze. Chvilku se tak i děje, ale když začíná být venku natolik chladno, že pár otužilců opouští bazén a plánuje teplnou sprchu zdrhám na zahradu, kde je konečně docela klid, protože předpokládám, že budou chtít využít i horní koupelnu. Usadím se na houpačku, ignoruju několik opilců co se hází do bázenu jeden po druhém a nehorázně se tomu tlemí, jen se zaposlouchávám do hudby která hraje vevnitř. Začíná mi být docela dobře, alkohol v krvi se začíná probouzet, ale všechno se zase zkazí, když začnou hrát písničku, kterou jsem poslouchala s Jakem. Dopiju flašku, položím jí vedle houpačky a zamířím do kuchyně. Protlačím se mezi lidma a projede mnou mráz pokáždý, když do mě někdo vrazí. Nechápu co se to se mnou děje. Tohle jsem přeci vždycky milovala…
Otevřu lednici a vůbec mě nepřekvapuje, že už je tam jen vodka. No, nevadí. Vezmu krabici s jahodovým džusem, trochu upiju, doleju jí vodkou, trochu usrnku a usoudím, že si doleju znova, až upiju trochu víc. Opouštím nenápadně kuchyni i s flaškou, abych se sem už nemusela vracet. Už jsem skoro venku když narazím na Johna.
„No konečně, tady jsi… hledal jsem tě,“ žvatlá, už má taky dost. Ale jen ať si chlastá, 18 je mu jen jednou.
„Jojo… a všechno nejlepší,“ stoupnu si na špičky a políbím ho na tvář.
„Díky, všechno v pohodě?“
„V naprostým,“ otočím se, schovám flašku za záda a nenápadně se ztratím. John se dá naštěstí hned do řeči s někým jiným, což mi vyhovuje. Docela mě naštve, když zjistám, že mi někdo obsadil houpačku… ale což, znám tenhle domek líp než všichni ostatní a tak se vplížím za malý zahradní altánek, zasednu do trávy a popíjím dál. Nenávidím chuť vodky, ale nedokážu přestat. Chtěla bych jít za Johnem a popovídat si, on jedinej ví, co mě žere. Ale to teď nemůžu, nechci mu to tu zkazit. Zavřu oči a upiju další kus z krabice…